„První mi kondoloval vrátný.“ Richard Tesařík se o smrti bratra dozvěděl nešťastným způsobem

Příběh bratrů Tesaříkových se začal psát v rodině, která měla k disciplíně i umění stejně blízko. Jejich otec, generálmajor Richard Tesařík, byl legendárním tankistou z druhé světové války a držitelem řádu Hrdiny Sovětského svazu. Maminka v armádě sloužila také; právě tam se s otcem seznámila. A přestože kluci vyrůstali pod dohledem přísného otce, který je nutil k rannímu otužování studenou vodou, jejich srdce tloukla pro hudbu.

Ostatně geny k tomu měli ty nejlepší. Jejich babička z otcovy strany byla operní sborovou zpěvačkou ve Vinohradském divadle. Vladimír v sobě tento talent rozvíjel už od dětství. Richard na něj vzpomíná jako na toho talentovanějšího: „Brácha hlavně byl talentovanější, měl lepší ruce… začal hrát různé písničky a od toho jsme se vlastně odrazili.“ Zatímco Richard se vše učil sám jako samouk, Vladimír dokázal později hrát i náročné Beethovenovy sonáty.

Mezi sportem, hudbou a léčitelstvím

Vladimír ale nebyl „obyčejný“ muzikant. Byl to renesanční člověk s neuvěřitelným fyzickým fondem. V mládí se věnoval atletice a jeho výsledky byly ohromující. Ve skoku do výšky se dokázal v roce 1968 kvalifikovat až na letní olympiádu v Mexiku. Osud však chtěl, aby nakonec neodcestoval. Než se hudba stala jeho hlavním zdrojem obživy, prošel si, stejně jako bratr, mnoha profesemi.

Pracoval jako kulisák v Národním divadle a později se živil i mytím oken. Právě v divadelním prostředí, obklopeni tehdejšími hereckými hvězdami, bratři nasávali atmosféru, kterou později přetavili do své vlastní tvorby. Kromě sportu a hudby měl Vladimír ale ještě jeden, pro mnohé nečekaný dar – věnoval se léčitelství. Celých 14 let úspěšně pomáhal lidem. Až pozdější popularita ho donutila věnovat se výhradně muzice.

Když Karviná dobyla Prahu

V roce 1975 položili bratři spolu s Ondřejem Hejmou a Juliem Novotným Kuzmou základy Yo Yo Bandu. Začínali jako vokální kvarteto orientované na spirituál a gospel, ale postupně se propracovali k unikátnímu mixu reggae, soulu a latiny. A právě Vladimír byl tím, kdo nosil melodie. „Vždycky když píšu text, tak chci zachovat tu původní frázi, ten slogan, aby to tak znělo rytmicky v té hudbě,“ popisuje Richard spolupráci nad hity jako Kladno nebo Rybitví. 

Právě Rybitví se v roce 1993 stalo Skladbou roku a kapela zažívala v devadesátých letech absolutní vrchol, korunovaný platinovými deskami a cenami Grammy (Anděl). Bratři byli nerozlučná dvojice, i když se, jak už to u sourozenců bývá, neustále hašteřili. „Hádali jsme se s bráchou furt. Já jsem ho jako starší o rok a tři čtvrtě furt peskoval, takže jsme se dohadovali, ale byli jsme spolu furt,“ vzpomíná Richard s úsměvem, ve kterém je cítit hluboký smutek.

Osudná vteřina ve Stromovce

Tragédie, která zasáhla českou hudební scénu, přišla nečekaně. 31. května 2003 vyrazil Vladimír na svou obvyklou cyklistickou projížďku. Jel bez helmy, což se mu v kombinaci s nešťastnou shodou okolností stalo osudným. V pražské Stromovce spadl z kola tak nešťastně, že utrpěl vážné poranění hlavy a zlomeninu klíční kosti. Mrazivé na celém incidentu je, že Vladimír byl po pádu při vědomí. 

Dokonce stihl zavolat manželce a bratrovi. Richard si ten hovor pamatuje do nejmenších detailů: „Řekl mi, že má nejspíš zlomenou klíční kost a teče mu krev z ucha.“ V tu chvíli nikdo ani v nejmenším netušil, že jde o fatální stav. Vladimír mluvil, zdál se být v pořádku, dokonce Richarda uklidňoval. Pak mu ale někdo vzal telefon z ruky se slovy, že už přijela sanitka.

Devět dní naděje

Po převozu do nemocnice se stav Vladimíra bohužel prudce zhoršil. Upadl do bezvědomí, ze kterého se už neprobral. Lékaři ho uvedli do umělého spánku a devět dní bojovali o jeho život. Richard v té době prožíval nepředstavitelná muka. Mezi nadějí a zoufalstvím se snažil využít i své kontakty v léčitelské komunitě, ale osud byl neúprosný. „Furt jsem si říkal, že to není možné, aby to nepřežil,“ přiznává Richard. 

Lékaři se Vladimíra pokoušeli třikrát probudit, ale marně. Příčinou smrti byl nakonec otok mozku, sepse a celkové selhání organismu. Vladimír Tesařík zemřel 9. června 2003 ve věku pouhých 55 let. „První mi kondoloval vrátný v Ústřední vojenský nemocnici. Protože oni věděli, že zemřel,“ vzpomíná Richard na mrazivý moment, kdy se o bratrově odchodu dozvěděl od úplně cizího člověka ještě dřív, než vůbec stačil vstoupit na oddělení. „Pak jsem tam ani nešel,“ dodává.

Proč musel odejít? 

I po více než dvaceti letech Richard Tesařík přemýšlí nad tím, co se tehdy ve Stromovce skutečně stalo. Vladimír byl totiž šikovný sportovec a prostý pád z kola by pro něj za normálních okolností neměl být smrtelný. Richard přišel s teorií, že za nehodou mohla stát náhlá zdravotní indispozice – synkopa. „Půl roku předtím mi říkal, že jel do kopce a najednou spadl z toho kola a nevěděl proč,“ vzpomíná Richard.

Podle něj mohlo dojít k náhlé ztrátě vědomí, kvůli které Vladimír padl nekontrolovaně, aniž by stihl nastavit ruce. „Zřejmě padl nekontrolovaně… zlomená klíční kost znamená, že tam nějak takhle sebou bouchnul,“ uvažuje bratr o detailech nehody. 

Chybí mi pořád

Pro Richarda Tesaříka se život po smrti bratra změnil v neustálý dialog s někým, kdo už není přítomen fyzicky, ale zůstává v každé písni Yo Yo Bandu. „Chybí mi pořád,“ přiznává otevřeně i po letech. Čas rány sice částečně zahojil, ale prázdno na pódiu i v životě zůstává. Kapela se rozhodla pokračovat dál, částečně i proto, aby splnila nasmlouvané závazky, ale hlavně jako formu terapie. 

Sny o vycházkách z nebe

Vladimír se svému bratrovi často vrací ve snech. „Zdá se mi o něm… akorát jednou, že hrajeme někde a zase se tam dohadujeme a já se ho v tom snu ptám: ‚Hele, jak to, že jsi tady?‘ a on říká: ‚No, máme vycházky,‘“ vypráví Richard jednu z mnoha snových historek. 

Vladimír Tesařík zanechal v české kultuře nesmazatelnou stopu. Nejen skrze hity jako Karviná nebo Rybitví, které zlidověly, ale i skrze svou rodinu. Jeho manželka Ivana a synové zůstávají součástí Richardova života, stejně jako vnoučata, ve kterých Richard hledá stopy svého předčasně zesnulého bratra.

VIDEO: Hudba mi dělá radost, ale není zdaleka vším, co generuje peníze. Instagram si dělám sama, je tam můj život, říká zpěvačka.

Zdroje: Petr Macek, FACE TO FACE, stream.cz, yoyo-band.cz, wikipedia.org