Myslela si, že rozchodem to skončilo. Pak zjistila, že s novou kolegyní sdílí víc než kancelář

S Danem jsme tvořili pár šest dlouhých let. Náš vztah neusmrtila žádná dramatická nevěra ani bouřlivá hádka, při které by vzduchem létaly talíře. Jednoho sychravého večera jsme si prostě sedli v kuchyni k čaji a s mrazivou upřímností si přiznali, že z našeho života zmizela veškerá jiskra. 

Fungovali jsme už spíše jako dobře seřízená dvojice spolubydlících, kteří si navzájem přebírají poštu. Rozchod proběhl neuvěřitelně civilně. Dan si sbalil kufry, našel si podnájem a z našeho společného života zůstal jediný živý závazek – sedmiletý kříženec Bruno.

Protože jsme jeho psím očím nedokázali odepřít ani jednoho z nás, domluvili jsme se na střídavé péči. Danův osobní život jsem dál aktivně nesledovala. Naše komunikace se omezila na nutné provozní zprávy: „Bruno má koupené nové granule“, „V neděli ho přivezu kolem šesté“ nebo „Nezapomeň mu dát kapky do uší, zase škrábe pravé ucho“. Měla jsem za to, že máme minulost vyřešenou a bezpečně uloženou do archivu.

Návrat ze Šumavy plný ideálů

Na začátku podzimu jsem si vybrala čtrnáct dní dovolené a odjela na jógový a meditační pobyt do tichých šumavských hvozdů. Vrátila jsem se opálená, odpočatá, s čistou hlavou a s pevným odhodláním, že si svůj nově nabytý vnitřní zen udržím v našem rušném grafickém studiu co nejdéle.

Do práce jsem vstoupila v pondělí ráno s úsměvem od ucha k uchu a s velkým papírovým kelímkem cappuccina v ruce. Můj zenový klid však vydržel přesně dvacet minut. „Moni, super, že už jsi zpátky! Pojď sem, musím ti představit naši novou kolegyni,“ zavolala na mě šéfová z prosklené zasedačky.

Vedle kávovaru stála vysoká, štíhlá blondýnka v elegantním zeleném svetru. „Tohle je Lenka.“ Usmála jsem se a natáhla ruku. Lenka se usmála též. A pak nám oběma úsměv doslova zamrzl na tváři. Znala jsem ji. Ne osobně, ale naprosto bezpečně.

Jen týden před odjezdem na Šumavu mi Dan posílal fotku Bruna, jak skáče v parku do listí, a na jeho profilu se na okamžik objevila snímková galerie z víkendového výletu. Tuto tvář jsem si vryla do paměti lépe, než bych si sama byla ochotna přiznat.

Domácí borůvkový koláč

Teď Lenka stála metr ode mě, v ruce svírala hrnek s motivem „Nadechni se a usměj se“ a koukala na mě se stejně vyjeveným výrazem, jaký musel být v tu chvíli i na mém obličeji. „Vy už se znáte?“ zeptala se šéfová, když si všimla podivného ticha, které v místnosti najednou zavládlo.

„Tak nějak… z vyprávění,“ hlesla Lenka nejistě. „Respektive přes jednoho společného známého,“ dodala jsem rychle, aby situace nezačala být ještě divnější. Šéfová jen pokrčila rameny a odešla do své kanceláře. V místnosti zůstalo těžké ticho.

Sedla jsem si ke svému stolu a okamžitě mi došlo, že ani čtrnáct dní intenzivní meditace a dechových cvičení vás nepřipraví na realitu, kdy máte osm hodin denně sedět naproti ženě, která večer uléhá do postele vedle vašeho bývalého partnera.

Co však bylo na celé situaci vůbec nejhorší? Lenka byla neskutečně milá. Kdyby to byla chladná, namyšlená nebo nepříjemná osoba, bylo by snadné ji v duchu odsoudit a ignorovat. Jenže ona mi hned první den nabídla ještě teplý domácí borůvkový koláč, upřímně mi pochválila nový účes, a když se mi zasekl nový grafický software, ochotně strávila dvacet minut pomáháním mi s jeho nastavením.

Pohár přetekl u mikrovlnky

Atmosféra lehké nervozity trvala několik dní, než přišel definitivní zlom. Ve čtvrtek odpoledne jsme se potkaly v malé firemní kuchyňce, kde jsem čekala, až se mi v mikrovlnné troubě ohřeje oběd. Lenka si vařila čaj, chvíli nejistě přešlapovala a pak se na mě opatrně, téměř omluvně podívala: „Mimochodem, Moni… Dan včera u večeře říkal, že tě v tomto sychravém počasí zase zlobí krční páteř. Co ten nový ortopedický polštář, pomáhá?“

Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou a naběračkou v ruce. Představa, že jiná žena žije s vaším ex, je sice nepříjemná, ale dá se zpracovat. Ale představa, že si ti dva večer u teplého jídla povídají o vaší krční páteři, blokádách trapézů a zdravotních polštářích? To překračovalo veškeré hranice absurdity.

„To si snad děláš legraci,“ řekla jsem a musela jsem se zhluboka nadechnout. „A až budete mít večer po večeři zase chvilku, povíš mi, co dalšího z mojí zdravotní dokumentace nebo osobního života doma ještě podrobně probíráte?“

Lenka v té vteřině zrudla až po uši a vypadala, že by se nejraději propadla do země. Já jsem se na ni podívala, uviděla její vyděšený výraz a najednou jsem se neudržela. Začala jsem se smát na celé kolo. Po pár vteřinách nejistoty se k mému smíchu připojila i ona. Veškeré nahromaděné napětí posledních dnů v tu chvíli prostě vyprchalo.

Příměří a jasná dohoda

Od té doby uplynulo už čtvrt roku. Nejbližší kamarádky, které si chodí v pátek večer svěřovat nejhlubší tajemství nad lahví vína, z nás sice nebudou, ale fungujeme jako perfektně sehraný tým. Hned druhý den po „případu polštář“ jsme si totiž u kávy stanovily jedno základní nepsané pravidlo: v práci se jméno Dan prostě a jednoduše nevyslovuje. A kupodivu to funguje bez jediného zádrhelu. 

VIDEO: Každý někde začínal. Proč maturita není spása a jak zjistit, že práce opravdu není pro každého?

Zdroj: čtenářka Monika (zpracováno pro redakční použití)