Místo přesnídávky lžička pervitinu. Karolína přežila drogové doupě i 22 ran vařečkou kvůli Bibli

Drogově závislá matka si s prostředím, do kterého přivedla své nedonošené miminko, příliš hlavu nedělala. Neřešila ani nebezpečné situace, kterým malou Káju od prvních měsíců života vystavovala. Jednou ji například nakrmila lžičkou, na které si předtím připravovala dávku pervitinu a kterou následně neumyla.

„Potom tou lžičkou nakrmila přesnídávkou mě. Takže ač tam bylo jen stopové množství, tak mě tím dostatečně sjela,“ popsala Karolína šokující zážitek, který se odehrál v době, kdy jí bylo pouhých šest měsíců.

Miminko nechala v lese

Krátce nato přišla další situace, která mohla skončit tragicky. Matka ji nechala samotnou v chatě u lesa a odjela stopem pro další dávku drogy. Plačící miminko naštěstí zaslechla sousedka, která ji vzala k sobě a přivolala pomoc.

Po této události Karolína skončila v kojeneckém ústavu. Její pobyt tam ale znamenal jen dočasné odloučení od závislé matky, která svou dceru chtěla za každou cenu zpět. 

Podmínkou návratu bylo, že se zbaví drogové závislosti. To se jí skutečně podařilo a po dvou letech si holčičku vzala zpět do péče. Ke šťastnému konci ale Karolínin příběh zdaleka nedospěl.

S výchovou se tehdy v dobré víře rozhodl pomoci její dědeček, který nechal vnučku napsat na sebe. Netušil však, jak zásadní dopad bude mít toto rozhodnutí na její další život. Matka sice opustila drogy, závislost ale nahradila něčím jiným – propadla radikálnímu křesťanskému fanatismu.

„Moje máma byla narkomanka. Když přestala brát drogy, aby si mě mohla vzít z Klokánku, tak se z ní stala fanatická křesťanka. Žila jsem v přesvědčení, že brzy bude konec světa, a pokud ne, budu manželkou Boha,“ vzpomíná Karolína. 

Svou krutost a brutální fyzické tresty začala matka omlouvat Bohem a tvrdila, že je opírá o Bibli. „Dělala to, že do mě kopala, tahala mě za vlasy, mlátila hnusným způsobem. Já si pamatuju, že v té době mi začala téct krev z uší…,“ líčí realitu za zavřenými dveřmi, po které druhý den nemohla jít ani do školky. 

Když Karolína v pěti či šesti letech nechtěně vytrhla stránku z Bible, vzal si na ni otčím Rosťa obří vařečku ze školní jídelny. „Dal mi 22 ran. Trvalo to strašně dlouho, to si pamatuju, já už jsem úplně omdlévala,“ dodává.

Život bez zítřka

Fyzické tresty nebyly jediným trápením, kterému Karolína doma čelila. Každodenní realitu doplňoval také neustálý psychický nátlak. Matka před ní často mluvila o démonech, pekle a blížícím se konci světa. Karolína tak vyrůstala v přesvědčení, že žádná budoucnost vlastně neexistuje.

„Vyrůstala jsem s tím, že jsem nikdy nevěděla, jestli se dožiju dalšího dne. Vůbec jsem nepřemýšlela, co bude zítra. Neřešila jsem, jestli budu mít někdy děti, jestli si někoho vezmu nebo jakou budu mít práci, protože člověk žil s tím, že zítra všechno skončí,“ popsala své tehdejší pocity.

Zatímco její mladší sestra měla v rodině výsadní postavení a mohla si dovolit téměř vše, Karolína se cítila jako někdo, kdo musí jen poslouchat a sloužit. Nesměla dávat najevo ani přirozené známky dospívání – nosila pouze dlouhé kalhoty a roláky, vlasy musela mít přísně uhlazené a matka jí zakázala pořídit si dokonce i podprsenku.

Nejvíce ji ale podle jejích slov zraňovalo matčino pokrytectví. Doma z ní dělala zanedbanou Popelku, zatímco sama před ostatními vystupovala jako vzorná věřící žena – do kostela chodila upravená, nalíčená a pro okolí byla vzorem dokonalé matky a manželky.

„Když se mnou někdo mluvil, říkal mi: Ty máš ale tak hodnou maminku. A ten pocit, že mu nemůžu říct, co se děje doma, byl pro mě asi nejhorší. Jedna z nejhorších věcí byla ta křivda,“ svěřila se Karolína s odstupem.

Útěk a cesta k vlastnímu životu

Dnes je Karolíně 35 let a po letech bolesti má konečně pocit, že může opravdu svobodně žít. Poslední dva roky vnímá jako období, kdy se poprvé naplno nadechla a přestala jen přežívat. Cesta k tomuto pocitu ale byla dlouhá a strmá.

Z dětství si odnesla hluboký strach, úzkosti a přesvědčení, že se blíží něco zlého. Trvalo jí dlouhých 11 let po odchodu z domova, než se dokázala zbavit neustálého pocitu ohrožení a strachu z konce světa, který v ní roky přetrvával.

„Už osm let beru antidepresiva. A nestydím se za to. Naopak. Rozhodla jsem se o tom mluvit veřejně,“ říká. Kromě léků dochází na terapie, pomáhá jí sport, pobyt v přírodě a také postupné přijímání sebe sama.

„Pokud můj příběh dodá odvahu byť jen jednomu člověku, aby vyhledal pomoc, přestal se za své duševní zdraví stydět nebo uvěřil, že jednou může být lépe, pak má moje otevřenost smysl. Duševní zdraví si zaslouží stejnou péči jako to fyzické,“ říká Karolína.

VIDEO: Drogy s vámi zamávají, Ekvádor byl detox, píchnul jsem do mapy a jel s báglem, říká Bárta

Zdroje: Instagram, Priority Podcast, Facebook