Michaela Nosková sehrála před partnerem dokonalé smíření. Druhý den vzala dcery a od tyrana utekla

Michaela Nosková věděla, že k odchodu dostane možná jedinou příležitost. Bývalý partner podle jejích slov rušil práci a zůstával stále častěji doma. Zpěvačka se obávala, že se snaží zabránit tomu, aby mohla odejít i s dcerami. Rozhodla se proto udělat něco, co pro ni muselo být mimořádně těžké: předstírat, že je mezi nimi znovu všechno v pořádku.

Navrhla společný večer, otevřeli si víno a Michaela bývalého partnera ujišťovala, že ho miluje, svůj postoj přehodnotila a bude dělat věci tak, jak si přeje on.

„V hlavě jsem měla primárně jenom to, že potřebuju, aby byl přesvědčený o tom, že je všechno v pořádku. Což se povedlo. Druhý den se sebral a odjel opravdu do práce.“ Půl hodiny nato mu ještě záměrně zavolala přes video, aby si ověřila, že je skutečně pryč. Potom položila telefon, vzala obě dcery a odešla.

„Najednou přijel princ, který mě viděl“

Příběh, který vyústil v takto naplánovaný útěk, přitom podle Michaely začal romanticky. Když se s budoucím partnerem poznala, žila v Londýně, kde se cítila osaměle. Oslovil ji přes sociální síť a pozval na schůzku.

Forenzní psycholožka a soudní znalkyně Ludmila Čírtková upozorňuje, že na počátku násilného vztahu obvykle žádné násilí patrné není. Naopak může všechno působit až nečekaně dokonale. „Úplně na začátku týrání není žádné násilí, ale naopak jen romantický vztah. Pro týrání je typické, že ten vztah na začátku, tedy v době dvoření, v době namlouvání, je akcelerován čili má takzvaně turbo tempo.“

Michaela sama zpětně přemýšlí, proč v partnerovi hledala někoho, o koho by se mohla opřít. Její dětství zásadně poznamenala tragédie. Když jí bylo dvanáct let, při autonehodě zemřel její starší bratr.

Anonymy ji měly přesvědčit, že jí rozumí jen on

Krátce po začátku vztahu začaly podle Michaely jejímu partnerovi chodit anonymní zprávy, které ji vykreslovaly jako promiskuitní celebritu a útočily na její minulost. Partner jí je ukazoval a zdůrazňoval, že navzdory tomu všemu při ní zůstane. „Říkal mi: ‚Podívej se, jak tě lidé nesnášejí, co si o tobě myslí, podívej se, co mi posílají. A já i přesto s tebou budu, protože tě miluju.‘ Myslím, že v tu chvíli se stalo to, že jsem si ho dala na piedestal a začala jsem věřit jenom jemu.“

Podle Ludmily Čírtkové oběti často zpětně popisují partnera z počátku vztahu jako člověka, který jim dokonale rozuměl. „Já od svých klientek slýchávám, že v době, kdy se potkali, tak to byl princ, že měl úplně stejné zájmy, že byl tak tolerantní. Takže oběti jsou lapeny v pasti. A nevnímají právě, že už dochází na signály kontroly.“

Partner podle Michaely postupně začal zpochybňovat také její práci. Tvrdil, že mu její působení v médiích ubližuje, a přál si, aby se stáhla z veřejného prostoru. Zpěvačka nakonec skutečně oznámila pracovní pauzu a uvažovala, že se bude věnovat fitness.

Kontrola může podle Čírtkové dlouho působit jako projev lásky nebo starostlivosti. „Někdy ta kontrola může být zabalena do přelaskavé péče. To znamená, že tyran omezuje oběť zdánlivě z dobrých důvodů. Šikovní tyrani jsou skvělí manipulátoři. Podstatné u tyranů je, že mají pocit, že partnerka jim patří, a to se vším všudy, tělem i duší.“

Konflikty se začaly týkat i její starší dcery

Do vztahu vstupovala Michaela se svou dcerou Eliškou z prvního manželství. Partnerovy děti jezdily na návštěvy jednou za čtrnáct dní, zatímco Eliška s dvojicí žila trvale. Podle Michaely postupně docházelo ke konfliktům, které se dotýkaly i dívky.

„Eliška řekla, že jde do svého pokoje, a dostala vynadáno. Řval na ni, že to není její pokoj, že je sobec a musí říkat, že je to dětský pokoj. Ve chvíli, kdy jsem se Elišky začala zastávat, začaly agrese a výbuchy mnohem víc mířit i proti mně.“

Při jednom z konfliktů seděli podle Michaeliny výpovědi v kuchyni. Když odmítla uhnout a chtěla dokončit rozhovor, partner měl popadnout židli, na které seděla, a hodit ji proti stolu. Michaela si rozsekla tvář pod okem.

„Řekla jsem, že jsem se houpala na židli, podjelo mi to a spadla jsem na stůl.“ Její bývalý partner později u soudu popsal situaci odlišně. „Já jsem jí to nezpůsobil. Houpala se na židli, protože byla hodně aktivní. Ránu jsem ošetřil a odvezl ji k doktorovi,“ uvedl.

Po návratu z nemocnice zjistila, že je těhotná

Právě po tomto incidentu začala Michaela podle svých slov vážně uvažovat o ukončení vztahu. O týden později ale zjistila, že čeká dítě. „Tam někde si myslím, že se to úplně zlomilo. Od těhotenství a samozřejmě potom po porodu, kdy ta situace začala být úplně nejhorší.“

Po narození dcery měl psychický tlak ještě zesílit. Partner podle Michaely tvrdil, že je nebezpečná sobě i dítěti, mluvil o laktační psychóze a našel jí psychiatra. Do obývacího pokoje navíc nainstaloval kameru, která běžela nepřetržitě.

„Říkala jsem mu, že si nepřeju, abychom tam měli kameru a aby nás zabírala každý den. Od té doby všechno bylo ve smyslu: Když tady nebude tohle, já tady nebudu. A když tady nebudu já, nebude tady malá.“ Protože musela kameru sama nastavit, získala prostřednictvím aplikace přístup k jejím záznamům. Tehdy ještě netušila, jak důležitou roli to později sehraje.

Incident s pětitýdenním miminkem rozhodl

Vyhrocená situace nastala podle Michaeliny výpovědi kvůli špendlíku, který měla malá dcera údajně najít na zemi nebo v gauči. Partner z toho vinil Michaelu a její starší dceru. „Držel v ruce malou, které bylo asi pět týdnů, rozeběhl se a srazil mě na schody, i s tou malou v náručí. Začal se tam se mnou prát. Já jsem ležela. Jak držel malou v náručí, bouchl jí hlavou o zeď. Začala brečet, takže mi ji vrazil do ruky. Zjistila jsem, že má bouli na hlavě. Sebrali jsme se a jeli do nemocnice.“

Bývalý partner Michaely Noskové toto obvinění před soudem odmítl. „Na schody jsem ji neshodil. Nikdy jsem se nedopustil psychického ani fyzického násilí,“ uvedl.

Pro Michaelu byl tento okamžik zlomový.

„Tam někde mi došlo, že budu muset udělat všechno pro to, abych z toho vztahu mohla odejít. A taky to byla chvíle, kdy jsem poprvé otevřela mobil a nenápadně stahovala kamerový záznam, protože jsem tušila, že ráno bude vymazaný. Což se taky stalo.“ Obrátila se na právničku, která jí podle jejích slov doporučila, aby odešla okamžitě. Michaela se však bála. Partner měl doma mačety a další předměty, které v ní vyvolávaly obavy, že by jí při pokusu o odchod mohl ublížit.

Čírtková upozorňuje, že okamžik odchodu bývá mimořádně rizikový. „Pak se tato druhá fáze mění ve třetí fázi, kdy dochází k pokusům o odchod. Týrání je specifické tím, že fáze odchodu od tyrana je dramatická neboli nebezpečná.“

Padesát nepřijatých hovorů a pochybnosti, zda se vrátit

Když Michaela odešla, měla se s partnerem v poledne sejít na obědě. Místo toho už seděla v kanceláři svých právníků a na displeji sledovala desítky nepřijatých hovorů. „Fakt jich bylo třeba padesát. Pamatuju si, že jsem otevírala konverzace a říkala si: Třeba jsem to jenom špatně vyhodnotila. Třeba jsem ho já vyprovokovala, on za to nemůže.“

Právník jí tehdy telefon vzal a rozhodl, že už sama komunikovat nebude.

„Kdybych neměla podporu okolí, kdybych neměla právníky, kteří to se mnou vybojovali, věřím tomu, že bych došla do fáze, kdy bych přemýšlela, že se vrátím.“

Po útěku našla útočiště u rodičů. Společně rozložili gauč, přidali matrace a Michaela s dcerami trávila první dobu prakticky nepřetržitě v jejich blízkosti.

„Byla jsem s holkama čtyřiadvacet hodin denně u rodičů. Ten návrat a deficit jsme hrozně doháněly tímhle kontaktem. A vlastně nám to svým způsobem zůstalo dodnes.“

Potřebovala slyšet, že jí někdo věří

Za první důležitý okamžik uzdravování považuje chvíli, kdy bylo zahájeno trestní stíhání. Nešlo podle ní jen o právní krok, ale také o první oficiální potvrzení, že její zkušenost někdo bere vážně. „Najednou policie dospěla k závěru, že se pravděpodobně stalo něco, co nebylo dobré. Člověk čím dál víc potřebuje, aby někdo řekl: Já ti věřím, že to tak bylo.“

Podobně význam uznání pravdy popisuje také Ludmila Čírtková. „Faktem je, že abych se mohla z traumatu zahojit, potřebuji, aby pravda byla uznána. A pravda, aby byla uznána, znamená, že musím promluvit. Když promluvím, tak se léčím.“

Samotným odchodem ale podle odbornice cesta nekončí.

„Proces stavění se na nohy není přechod ze špatné minulosti do růžové budoucnosti. Na všechny, kteří odcházejí z rodin zatížených týráním, čeká doba, kdy musí své trauma zpracovat. Dokud vlastní trauma není zpracováno, bude se projevovat nějakými příznaky. A ty se mohou objevit i odloženě.“

Střídavá péče jí podle jejích slov přinesla další strach

Michaela dnes kritizuje způsob, jakým rodinné soudnictví přistupuje k lidem, kteří uvádějí, že zažili domácí násilí. Podle její výpovědi znalecké posudky nedoporučovaly péči otce ani střídavou péči a upozorňovaly na její posttraumatické potíže a údajnou manipulativitu a agresivitu partnera. Soud přesto rozhodl o střídavé péči. „Střídavá péče v rukou manipulátora je v podstatě další nabitá zbraň,“ říká Michaela.

Předávání dítěte se snaží co nejvíce zkrátit. S dcerou z něj vytvořila hru: přijdou do ulice, Michaela začne odpočítávat a dívka se rozběhne.

„Máme za sebou situace, kdy brečela, držela se mě a plakala, že tam nechce, že chce být se mnou. A vy to prostě neovlivníte. To může ovlivnit jenom soud.“

Právě zapojování dětí do konfliktu mezi rodiči může být podle Čírtkové jednou z forem pokračující kontroly. „Když se tyran cítí zrazen a ponížen tím, že si ho někdo dovolil opustit, má velmi blízko k nenávistným a pomstychtivým myšlenkám. Pomsta dost často otevírá cestu k tomu, že přestane děti vidět jako svébytné bytosti a používá je jako nástroj v bitvě proti tomu druhému.“

Děti podle psycholožky navíc nemusejí být schopné rozpoznat, že jsou vystaveny manipulaci. „U dětí je docela těžké, aby takovému masivnímu tlaku odolaly. Mladší děti nejsou schopny rozpoznat manipulace, protože nejsou tak mentálně vyzrálé, aby je mohly detekovat.“

Trauma si přenesla i do nového vztahu

Odchodem z násilného vztahu se Michaele ulevilo, následky ale podle ní nezmizely. Byla jí diagnostikována posttraumatická stresová porucha, která ovlivňuje i její současné partnerské soužití. „Jsou situace, kdy reaguju neadekvátně. Stačí třeba jenom to, že mi partner nezvedne telefon, protože zrovna něco dělá. Ve mně to okamžitě vyvolá stres, že jsem něco provedla, že mám průšvih, a začnu upadat do paniky.“

S novým partnerem se proto snaží otevřeně mluvit o tom, odkud její reakce přicházejí. „Je hrozně důležité pracovat i s tím partnerem a snažit se mu vysvětlovat, proč se mi to děje a proč v tu chvíli reaguju z jeho pohledu úplně nesmyslně.“

Nejtěžší ale bylo odpustit sama sobě. Dlouho si vyčítala, že do tohoto prostředí přivedla svou starší dceru a že jí dovolila něčím podobným projít.

„Určitě jsem si prošla fází sebelítosti a pocitu, že je hrozné, že jsem někomu něco takového dovolila. Musela jsem si odpustit, protože jsem si dlouho vyčítala, že jsem Elišce připravila tohle do života.“

Nakonec se na svůj odchod pokusila podívat také jinak. Nejen jako na důsledek toho, co se jí stalo, ale jako na rozhodnutí, kterým svým dcerám ukázala, že ani zdánlivě bezvýchodná situace nemusí trvat navždy.

„Řekla jsem si, že tím, že jsem odešla, jsem jí ukázala, že má cenu stát si sama za sebou a že každá situace má řešení.“

VIDEO: Někteří rodiče si možná vůbec neuvědomují, čeho se na dětech dopouštějí. I proto chci, aby si uvědomili, co mohou na dětech nechat, říká zpěvák Radek Banga

Zdroj: TV Nova