„Maminka mě nechtěla.“ Dana Syslová o dětství bez lásky, rakovině i tragédiích, které ji měly zlomit

Příběh Dany Syslové začal na konci druhé světové války. Její matka byla totálně nasazená v Německu, kde otěhotněla s francouzským válečným zajatcem. Po válce se jejich cesty rozdělily – otec se vrátil do Francie, matka do Prahy. Dana se narodila 11. listopadu 1945 jako „utajené“ dítě svého otce, s nímž se matka už nikdy nespojila.

Dítě z „rajchu“, které chtěli prodat

„Já jsem utajená. Nemám tátu v žádných dokumentech, protože matka byla svobodnou matkou,“ vzpomíná herečka na své kořeny. Matka o otci příliš mluvit nechtěla a dceři tvrdila, ať do kolonek o otci píše křížek, že je mrtvý. O mnoho let později však Dana objevila fotografie a zjistila, že je v ní polovina francouzské krve. Matka o něm ale hovořila stroze, jen jako o „zploditeli“.

Nejsmutnějším momentem jejího startu do života byla skutečnost, že přišla na svět do doby, kdy ji její vlastní matka vnímala spíše jako břemeno. „Maminka mě nechtěla. To byl první moment, který určoval náš vztah,“ přiznala otevřeně Syslová. Situace zašla v poválečné nouzi do mrazivého extrému, když sousedka, manželka lékárníka, která nemohla otěhotnět, nabídla matce za ještě nenarozenou Danu peníze.

„Neprodali byste mi ji za sto tisíc? Nějak to uděláme,“ zněla tehdejší děsivá nabídka. Matka s vidinou závratné sumy původně souhlasila slovy: „Jo, sto tisíc dobrejch,“ ale po narození miminka si transakci naštěstí rozmyslela, protože Dana byla podle jejích slov „roztomilé miminko“. 

Chladné dětství bez objetí

Přestože v rodině zůstala, vřelosti se Dana nedočkala a pocit nechtěného dítěte ji provázel dál. Vychovávali ji především prarodiče, u nichž na venkově prožívala nejhezčí chvíle, zatímco matka pracovala jako knihovnice. Právě v knihovně sice Dana získala celoživotní lásku k literatuře, ale mateřská náruč jí zůstala cizí. „Takový ten vřelý, měkký, hezký vztah, že bychom se třeba mazlily… Matka mě k sobě nikdy nepřitulila – aspoň si to nepamatuju,“ líčí herečka smutnou realitu svého dětství.

Až v pozdním věku, kdy matka v důchodu hlídala Daniny děti, se jejich vztah začal mírně obrušovat, ale hluboké pouto se již nikdy nepodařilo plně vytvořit. Stejně tak se jí nepodařilo vypátrat svého otce, kterého se s kamarádkou pokusila najít přímo ve Francii. Narazila však na prázdno – stopa zcela zmizela.

Láska k staršímu muži

Možná právě absence otcovské autority v dětství vedla Danu k tomu, že si za manžela vybrala o osmnáct let staršího kolegu Vlastimila Haška. „Když jsem si vzala o osmnáct let staršího muže, pochopila jsem, že mi chyběl táta,“ svěřila se. Jejich manželství trvalo dlouhá léta a i přes Haškovu cholerickou povahu a smysl pro přísný pořádek na něj vzpomíná s láskou. „Hašek měl smysl pro humor a uměl vařit,“ usmívá se při vzpomínkách na manžela, se kterým vychovala dva syny, Jiřího a Daniela.

Rok 1992: Když se zastavil svět

Život Dany Syslové se však v roce 1992 roztříštil na kusy. Během jediného roku ji potkaly hned dvě tragédie, které by většinu lidí zlomily. Nejprve jí přímo v náručí zemřel manžel Vlastimil Hašek na srdeční selhání. Šok z náhlého odchodu milovaného partnera však nebyl poslední ranou. Krátce nato spáchal jejich syn Jiří sebevraždu.

Tyto rány osudu vyžadovaly nadlidskou vnitřní sílu. Herečka se musela naučit žít ve světě, který najednou ztichl, a terapií se jí stala práce, tedy herectví. Ačkoli v roce 1993 po 28 letech ukončila stálé angažmá v Městských divadlech pražských, hraní a dabing jí pomohly přežít ty nejhorší chvíle.

Další zkouška: Boj s rakovinou 

Když se mohlo zdát, že se život vrací do klidnějších kolejí, přišla v roce 2006 další krutá diagnóza – rakovina. Dana Syslová se však ani tentokrát nevzdala. Díky intenzivní léčbě a své nezlomné povaze nemoc porazila a znovu se vrátila před kamery a na divadelní prkna.

Televizní diváci ji milují jako Amálii Peškovou z nekonečného seriálu Ulice, kde hraje již od roku 2010. Přestože přiznává, že ji trápí zdravotní komplikace, horka a únava, neztrácí svůj pověstný nadhled. „Bolej mě nohy… ale jinak se zatím držím. Ještě chodím, myslí mi to, tak doufám, že to ještě nějakou dobu vydrží,“ říká s pokorou.

Podzim života s Thálií a jointem v ruce

Ocenění za její neúnavnou práci přišlo v roce 2025, kdy převzala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. Je to spravedlivá tečka za kariérou, která čítá stovky rolí a přes 1300 dabingových zářezů, včetně ikonického propůjčování hlasu Helen Mirren, Susan Sarandon či Vanesse Redgrave.

I ve svých osmdesáti letech se nebojí nových výzev. V nejnovějším filmu Jana Svěráka Pět švestek ztvárnila roli Lucie, kde její postava experimentuje s marihuanou. K tématu se sama staví s humorem: „Měl by to být lék. Mě po tom i přestanou bolet nohy,“ vtipkovala s tím, že je pro legalizaci k léčebným účelům.

Dnes žije se svými psy, ale jak sama říká, necítí se opuštěná a je důkazem, že i když vám osud do kolébky místo lásky položí cenovku a později vám vezme ty nejbližší, lze najít sílu létat – třeba i s padákem, jako to udělala ke svým 65. narozeninám. „Hele – já jsem větší štěstí snad v životě nezažila. Euforie a štěstí zároveň,“ popsala tehdejší seskok.

VIDEO: Alkoholici si lžou. Myslel jsem si, že jsem něco víc než lidé na ulici, říká Votruba

Zdroje: Na kafeečko, kdojeto.superia.cz, extra.cz, cenythalie.cz, dabdb.cz, media24.cz, cs.wikipedia.org