Luběnka Herrmannová, jak znělo její rodné jméno, se narodila v Neratovicích, pravděpodobně v roce 1913, ačkoliv se spekuluje, že si později nechala papírově ubrat pět let, aby vypadala mladší. Už jako dítě byla nezkrotná.


Byla ztělesněním ženské energie, která se vymykala době i konvencím. Ještě v osmdesáti letech Ljuba Hermanová s přehledem vystřihla baletní provaz nebo zvedla nohu k hlavě tak lehce, jako by jí bylo dvacet. Její život byl divokou jízdou, ve které nechyběly milostné pletky s největšími hvězdami své doby nebo večírky, kde alkohol tekl proudem a o drogy nebyla nouze.
Luběnka Herrmannová, jak znělo její rodné jméno, se narodila v Neratovicích, pravděpodobně v roce 1913, ačkoliv se spekuluje, že si později nechala papírově ubrat pět let, aby vypadala mladší. Už jako dítě byla nezkrotná.
Prala se s kluky, lezla po stromech a ve čtyřech letech se dokonce pokusila o první útěk do světa. Její matka, nadšená ochotnice, v ní brzy objevila talent, který Ljuba neváhala využít. Namísto řádného studia na konzervatoři zvolila rovnou praxi v divadle Aréna na Smíchově, kam nastoupila už v sedmnácti letech.
Brzy se stala hvězdou operety a kabaretu, ale její povaha byla příliš přelétavá na to, aby v jakémkoliv angažmá vydržela dlouho. Prošla scénami v Bratislavě, Vídni i Praze a všude za sebou zanechávala zástupy okouzlených mužů. Sama o sobě tvrdila, že vždycky byla kvítkem z čertovy zahrádky.
Ve třicátých letech se stala jedinou ženou, která směla vystupovat s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem přímo na forbíně Osvobozeného divadla. To s sebou neslo i pikantní zákulisní příběhy. Ljuba randila s oběma komiky současně. „Randili se mnou oba a pak si to, rošťáci, večer v divadle všechno navzájem řekli!“ vzpomínala s úsměvem po letech. I když se jí Werich líbil pro svůj vtip, její srdce více tíhlo k romantičtějšímu a jemnějšímu Voskovcovi.

Život Ljuby Hermanové nebyl jen o divadle, ale i o nespoutané zábavě. Její nerozlučnou přítelkyní a po určitou dobu i spolubydlící byla Adina Mandlová. Společně pořádaly divoké večírky, které se staly legendami tehdejší bohémské Prahy. Na těchto flámech nebyl alkohol jedinou drogou – otevřeně se mluvilo o tom, že Ljuba i Adina holdovaly kokainu. Byly to ženy, které si užívaly života bez ohledu na přízemní měšťáckou morálku.
Zcela jiný průběh měl její románek s Oldřichem Novým. Tato milostná epizoda prý skončila fiaskem, protože Novému se v posteli nedařilo podle jeho představ. Následky byly komické i kruté zároveň. Druhý den Nový na Ljubu zanevřel a před celým souborem jí zakázal tykání. „Nepřeji si Ljubo, abyste mě před souborem oslovovala jménem, a dokonce mi tykala!“ prohlásil tehdy přísně. Ljuba mu pak až do konce života s trochou ironie vykala.
Kariéru této nespoutané divy brutálně přerušila druhá světová válka. Kvůli svému židovskému původu po otci dostala okamžitý zákaz vystupování v divadle i filmu. Zatímco některé její kolegyně kolaborovaly, Ljuba musela tvrdě pracovat. Nejprve byla pomocnou silou v Lucerna baru, ale nakonec skončila jako dělnice v podbabské cihelně. Těchto šest let dřiny v prachu bylo pro herečku těžkou životní zkouškou.
Hermanová byla vdaná celkem čtyřikrát a její vkus na muže byl mimořádně pestrý i nečekaný. Prvním manželem byl boxer Eduard Hrabák, mistr republiky, avšak jejich manželství vydrželo jen půl roku. Druhým se stal elegantní a sečtělý Miroslav Lorenz, který ji učil vytříbeným společenským způsobům, jenže jen těžko stíhal její temperament a životní tempo.
Třetím manželem byl architekt Jiří Dvořáček, se kterým se seznámila během angažmá v Divadle Na zábradlí. Největší pozornost ale vzbudil její poslední sňatek, který uzavřela ve dvaašedesáti letech. Vzala si Karla Šmídka, který byl o 29 let mladší. Sama s nadhledem říkávala, že vedle ní působil spíš jako syn, a po jejich rozchodu dokonce s úsměvem přiznávala, že ho nakonec „sama i oženila“ s jinou ženou.
Herečka byla známá tím, že odmítala stárnout. Jako první česká celebrita otevřeně přiznala, že využívá služeb plastické chirurgie. V době, kdy byly estetické zákroky v plenkách, byla jejich chodící reklamou. Kromě skalpelu vděčila za svou kondici i neustálému pohybu a tanci, což dokazovala svými slavnými „baletními provazy“ až do vysokého věku.
Její životní standard zůstal bohémský i v pokročilém věku. Ve svém bytě na Národní třídě měla v lednici vždy načatou láhev šampaňského a v ruce drahou dámskou cigaretu. Jídlo ji příliš nezajímalo. Když už musela nakoupit, skončila nejčastěji v nejbližší cukrárně, prostě proto, že to bylo nejblíž. Až do svých posledních dnů pracovala, aby si mohla dovolit šaty, kosmetiku a kadeřníka.
Ljuba Hermanová zemřela 21. května 1996 jako první dáma šansonu, která se nebála žádné výzvy, žádného muže ani žádného večírku. Věděla, že „život je jen náhoda“, ale stojí za to ho prožít naplno.














