Doma čelil ponižování, nátlaku i strachu. Režisér David Laňka promluvil o násilí, které roky skrýval

Spisovatel, scenárista a filmový režisér se v dokumentární sérii Láska nebolí rozhodl otevřeně promluvit o zkušenosti, kterou dlouho obklopovalo ticho. Přiznal, že domácímu násilí čelil ve dvou ze svých tří partnerských vztahů. Agresorem přitom nebyl on, ale jeho tehdejší partnerky.

Od režiséra se čeká, že všechno zvládne

O domácím násilí na mužích se stále mluví výrazně méně než o násilí páchaném na ženách. Mužské oběti navíc často narážejí na nepochopení, posměch nebo otázku, proč se jednoduše nebránily a neodešly.

Laňka podobný pohled dobře zná. Jeho povolání navíc vytváří obraz silného a rozhodného člověka, kterého by přece nikdo neměl dokázat ovládat. „Ve dvou z mých tří partnerství probíhalo domácí násilí. Nikoliv z mé strany vůči partnerce, ale ze strany partnerky vůči mně,“ popsal otevřeně. „V mé profesi se očekává, že režisér je ten, který všechno rozhodne a všechno po něm steče. Společenský pohled je proto často takový: Vždyť to mohl vydržet. Ale tak to není,“ zdůraznil.

Právě slovo vydržet bývá pro oběti pastí. Člověk si postupně zvyká na chování, které by na začátku vztahu považoval za nepřijatelné. Ustupuje, aby byl doma klid. Přestává se ozývat, aby nevyvolal další konflikt. A mnohdy ani nedokáže přesně určit okamžik, kdy se z lásky stal strach.

Nejprve byl vysněným partnerem a zachráncem

Začátky obou vztahů byly podle Laňky plné intenzivní blízkosti a nadšení. Měl pocit, že je pro druhého člověka výjimečný, nepostradatelný a téměř dokonalý. „Na začátku je absolutní euforie. Jste světlonošem v životě toho druhého, jste jeho záchrana a vysněný partner. V obou vztazích to probíhalo stejně,“ vzpomínal.

Pocit dokonalého souznění ale postupně vystřídala kontrola. Změna nebyla náhlá ani snadno rozpoznatelná. Přicházela pomalu, v drobných poznámkách, výčitkách a zpochybňování. „Postupně ve vztazích začalo narůstat přesvědčení, že nejsem dobrý partner. Když se na to dívám zpětně, to utahování šroubů začínalo opravdu velmi, velmi pozvolna,“ řekl.

Právě pomalý nástup bývá jedním z důvodů, proč lidé v násilných vztazích zůstávají. Hranice se neposune najednou. Každý další krok je jen o trochu horší než ten předchozí – a oběť často dlouho věří, že se situace zase zlepší.

Ponižování přicházelo i před dětmi

Slovní útoky se časem přestaly odehrávat pouze v soukromí. Partnerka podle Laňky začala otevřeně mluvit o jeho údajných nedostatcích i před dětmi. „Začalo to přecházet v situace, kdy žena i před dětmi říkala, v čem jsem podle ní špatný, nedostatečný nebo pomýlený. Když jsem se chtěl ozvat, byl jsem velmi důrazně ukřičen,“ popsal.

Nešlo přitom jen o partnerské hádky, při nichž oba lidé řeknou něco, čeho později litují. V Laňkově zpovědi se opakuje dlouhodobé oslabování sebevědomí, zesměšňování a vytváření prostředí, v němž neměl prostor se bránit.

Jednoduchá věta ukazuje, jak hluboko se strach může dostat. Nezůstává jen v myšlenkách. Mění způsob, jakým se člověk pohybuje po vlastním domově, kde si sedá a jak pozorně sleduje náladu druhého.

Srovnávání s jinými muži ho postupně sráželo na dno

Ponižování se podle něj dotýkalo také vzhledu a intimity. Partnerka ho srovnávala s jinými muži a dávala mu najevo, že není dostatečně atraktivní. „Dnes se tomu říká body shaming. Jdete po ulici a slyšíte: ‚Támhleten má pěknou postavu. To není jako ty.‘ Začne to podobnými poznámkami a skončí to odpíráním jakéhokoliv intimního styku,“ popsal.

Jednotlivé poznámky mohou okolí připadat jako nevhodný vtip nebo necitlivost. Pokud se ale opakují, stávají se nástrojem moci. Člověk postupně přestává věřit vlastnímu úsudku a začíná sám sebe vnímat očima partnera, který ho soustavně shazuje.

Domácí násilí přitom nemusí mít pouze podobu fyzických útoků. Může spočívat také v dlouhodobém ponižování, manipulaci, křiku, kontrole, nátlaku nebo využívání intimity jako prostředku k potrestání druhého.

Nátlak podle něj nepolevoval celé měsíce. Nakonec souhlasil, přestože jeho vnitřní postoj zůstal stejný. „Ten tlak přicházel opravdu každý den. Po půl roce jsem podlehl a řekl jsem: Dobře,“ přiznal.

Následovala návštěva kliniky asistované reprodukce. Právě tam podle něj naplno pochopil, jak moc ztratil možnost svobodně rozhodovat o vlastním životě. „Celá situace na klinice asistované reprodukce pro mě byla absolutním zlomem. Bylo mi jasné, že dítě bude další pákou, aby se člověk nemohl hýbat, aby poslouchal a zůstal napevno připoutaný na vodítku,“ řekl.

Nakonec pochopil, že musí odejít

Odchod z násilného vztahu bývá často popisován jako jednoduché rozhodnutí: buď člověk zůstane, nebo odejde. Ve skutečnosti do něj vstupují děti, strach, pocit viny, finanční situace, společné bydlení, naděje na změnu i dlouhodobě podlomené sebevědomí. Laňka o okamžiku rozhodnutí mluví jako o situaci, kdy už před sebou neviděl žádnou jinou cestu.

„Když jste přimáčknutý k pomyslné popravčí stěně a víte, že už vás nic nečeká, není jiná možnost než to skončit,“ řekl. Zároveň věděl, že konec vztahu musí vysvětlit také dětem. Nechtěl, aby zůstaly v nejistotě nebo si odchod některého z rodičů vykládaly jako vlastní vinu. „Bylo potřeba dětem přiměřeně jejich věku vysvětlit, proč to skončilo. Nenechat je v tom,“ dodal.

Mužská bolest si zaslouží být slyšet

Svou zkušenost se David Laňka rozhodl zveřejnit také proto, že mužské oběti domácího násilí bývají často neviditelné. Mohou se obávat, že jim okolí nebude věřit, že budou zesměšněny nebo považovány za slabé. Jeho zpověď ale ukazuje, že násilí není otázkou pohlaví, fyzické síly ani společenského postavení. Do pasti manipulace a strachu se může dostat také člověk, který v profesním životě řídí ostatní a působí sebejistě.

Za zavřenými dveřmi totiž může vypadat život úplně jinak, než jak jej vidí okolí. A někdy je prvním krokem ke svobodě až chvíle, kdy člověk dokáže nahlas vyslovit, co se mu skutečně dělo.

VIDEO: Děti píšou otřesné věci, domácího násilí je strašně moc. Zachránila mě ulice, říká Radek Banga

Zdroj: autorský text, TV Nova, Filmový přehled