Ikona počasí
-- °C
-- °C
Reklama
Reklama

Celý život čekala, až ji děti budou potřebovat. Po šedesátce pochopila, že zapomněla žít sama za sebe

Hanka pekla, volala, čekala. Až jednou pochopila, že děti nežijí s ní, ale ona pořád žije pro ně.
Hanka pekla, volala, čekala. Až jednou pochopila, že děti nežijí s ní, ale ona pořád žije pro ně.Foto: Shutterstock – New Africa
Hanka pekla, volala, čekala. Až jednou pochopila, že děti nežijí s ní, ale ona pořád žije pro ně.
Hanka pekla, volala, čekala. Až jednou pochopila, že děti nežijí s ní, ale ona pořád žije pro ně.Foto: Shutterstock – New Africa

Hanka s radostí žila roli mámy na plný úvazek, které se nehodlala vzdát ani poté, co děti dospěly a vylétly z hnízda. Pekla oblíbené záviny a telefon měla neustále po ruce pro případ, že by ji někdo z blízkých potřeboval. Teprve po šedesátce jí došlo, že zatímco ona je v neustálé pohotovosti, její dospělí potomci už dávno žijí své vlastní životy a její přehnaná péče je pro ně spíš na obtíž.

Přidejte si obsah webu Žena.cz do oblíbených na Google zprávách
Reklama

Náš byt na plzeňských Borech má svou specifickou vůni. Je to směs leštěnky na parkety, starých knih a něčeho, čemu můj muž Jirka říká „pach jistoty. Žijeme tu pětatřicet let. Každý roh, každá rýha na zárubni dveří, kde jsme kdysi tužkou značili, jak Jakub a Tereza rostou, vypráví příběh.

Celá desetiletí byl tenhle byt centrem vesmíru. Všechno se podřizovalo jejich tréninkům, zkouškám a později jejich prvním láskám a dramatům. Pak se to ale stalo. Nejdřív odešel Jakub – našel si práci v Brně a domů se vracel jen s taškou špinavého prádla, která se postupem času měnila v igelitku s dárky k Vánocům. Pak zmizela Tereza. 

Reklama

Odstěhovala se do Prahy za kariérou v právu, které jsem sice nikdy úplně nerozuměla, ale hrdě jsem o ní vyprávěla všem kamarádkám. Najednou u nás bylo ticho. Ale nebylo to to ticho, po kterém člověk touží, když jsou děti malé a křičí. Bylo to ticho, které na vás doléhá a nutí vás přemýšlet, co jste vlastně zač, když nejste „máma v akci.

Prozření u pekáče

Dlouho jsem si namlouvala, že je všechno v pořádku. Že to, že nevolají, znamená, že jsou šťastní. „Mají svůj život, Hanko, buď ráda,“ říkal mi Jirka, když mě viděl, jak smutně koukám na mobil. Ale pak přišlo jedno loňské listopadové úterý, které všechno změnilo.

Venku lilo, tma padla už ve čtyři a já jsem se rozhodla upéct Tereze její milovaný jablkový závin. Měla se ten týden stavit, aspoň tak jsme o tom neurčitě mluvily před čtrnácti dny. Celý den jsem strávila v kuchyni, piplala se s těstem a co deset minut kontrolovala telefon.

V pět odpoledne jsem to nevydržela a napsala jí: „Ahoj Terezko, mám upečeno a uvařeno, počítám s tebou zítra.“ Odpověď přišla až před spaním. Krátká, úsečná: „Sorry mami, v práci je totální blázinec, nestíhám ani dýchat. Ozvu se, až se to uklidní.“

Neozvala se týden. Ani ten další. Seděla jsem v kuchyni u toho vystydlého závinu a došlo mi to. Nešlo o ten štrúdl. Šlo o to, že můj celý životní program se smrskl na „čekací režim. Čekala jsem na hovor, na zprávu, na krátkou návštěvu, která by mi potvrdila, že jsem ještě stále důležitá. Uvědomila jsem si, že jsem se stala dobrovolným rukojmím svých vlastních očekávání, zatímco moji dospělí potomci mě vnímali jako bezpečné, ale v podstatě nepotřebné pozadí svých životů.

Večer, který mi otevřel oči

„Jirko,“ řekla jsem ten večer svému muži, „my jsme jako ty staré skříně na půdě. Nikdo je nechce vyhodit, protože je k nim váže nostalgie, ale nikdo do nich už nic neukládá.“ Jirka na mě chvíli koukal, pak zavřel noviny a poprvé po dlouhé době mi věnoval svou plnou pozornost. „A co s tím, Hanko? Chceš jít do sběru?“ usmál se smutně.

Rozseklo to až pozvání od naší sousedky Věry. Pořádala takové neformální posezení u vína pro lidi z našeho vchodu. Původně se mi tam vůbec nechtělo, čekala jsem přehlídku fotek vnoučat a stížností na zdraví. Ale bylo to úplně jiné.

Bylo nás tam šest. Věra vyprávěla o tom, jak se přihlásila do kurzu italštiny a jak plánuje cestu do Toskánska. Další soused, pan Novák, nadšeně mluvil o svém novém koníčku – pozorování ptáků. Nikdo z nich nemluvil o svých dětech déle než pár minut. Žili své vlastní životy, tady a teď, bez ohledu na to, jestli jim ten den někdo z mladých zavolal.

Nové začátky v knihovně 

Ten večer jsem se vrátila domů a poprvé po letech jsem necítila tu tíhu v hrudníku. Došlo mi, že být „postradatelnou neznamená být zbytečnou. Znamená to mít konečně čas na sebe. V lednu jsem se zapsala do čtenářského klubu v naší městské knihovně. Vždycky jsem milovala knížky, ale v posledních letech jsem četla jen recepty nebo zprávy na internetu. 

První setkání bylo rozpačité, bála jsem se, že tam budu nejstarší. Ale našla jsem tam skupinu žen, které řešily literaturu, filozofii a své vlastní sny. Začala jsem znovu chodit na výstavy a s Jirkou jsme začali plánovat víkendy, které nebyly podmíněné tím, jestli se náhodou neozvou děti.

Jirka se zase vrátil k rybaření. Ne proto, aby přinesl rybu k večeři, ale pro ten klid u vody. Někdy jedu s ním, jen si tam čtu a pozorujeme hladinu. Je to ticho, které už nebolí, protože je naše.

Výlet bez ohlášení

Před měsícem jsme udělali něco, co by pro mě dřív bylo nemyslitelné. Bez jakéhokoliv plánování nebo hlášení jsme se sbalili a odjeli na čtyři dny do lázní v Luhačovicích. Neptala jsem se nikoho na svolení, neřešila jsem, jestli mě náhodou někdo nebude potřebovat.

Vypnuli jsme telefony. Snídali jsme v deset, chodili na dlouhé procházky kolonádou a večer si dali skleničku vína v baru, kde hrála živá hudba. Byl to pocit absolutní svobody. Cítila jsem se znovu jako ta mladá Hanka, která měla celý svět před sebou, než se její identita rozplynula v roli matky a manželky.

Když jsem telefon po třech dnech zapnula, měla jsem tam zprávu od Jakuba: „Mami, volal jsem ti, nebereš to. Děje se něco?“ Zavolala jsem mu zpátky až druhý den ráno, v klidu u kafe na balkoně našeho hotelového pokoje.„Nic se neděje, Kubi. Jen jsme si s tátou udělali výlet a nechtěli jsme být rušeni. Máme se skvěle,“ řekla jsem s úsměvem, který sice nemohl vidět, ale určitě ho slyšel v mém hlase.

Byl to jiný rozhovor než obvykle. Jakub nebyl ten, kdo „nemá čas. Najednou se vyptával on. Kde jsme, co tam děláme, jak se máme. Možná je to tím, že když přestanete na druhém viset jako závaží, začne vás znovu vnímat jako člověka.

Vařím pro sebe

Stále jsou dny, kdy mi děti chybí. Kdy bych dala nevím co za to, aby byl byt zase plný jejich smíchu a nepořádku. Ale už to není ta ochromující prázdnota. Pochopila jsem, že moje láska k nim se neměří množstvím času, který strávím čekáním na jejich pozornost.

Dneska je úterý. Zase jsem v kuchyni, ale nepeču závin pro Terezu. Dělám si kuskus se zeleninou, protože ho mám ráda a Jirka ho taky miluje. Dělám to pro nás. A to je v tuhle chvíli víc než dost. Moje děti mají svůj život a já jsem konečně našla ten svůj. Není to konec jedné kapitoly, je to začátek úplně nové knihy, ve které jsem já hlavní hrdinka, a ne jen vedlejší postava v cizím příběhu.

VIDEO: Děti chtějí někomu říkat mámo a být milovány, hledáme tisíce pěstounů, říká Oktabcová

Nejhůř se hledají rodiče pro sourozence, děti postižené a z národnostních menšin. Snažíme se omezit ústavní péči hlavně u dětí do sedmi let věku. | Video: Emma Smetana

Zdroj: Čtenářka Hana (zpracováno pro redakční použití)

Reklama
Reklama
Reklama