„Byl jsem zbabělej.“ Jaroslav Satoranský promluvil o jednom z nejtěžších momentů svého života

Stačí vyslovit jména jako Honza z rodu Hamrů, čeledín Kuba z Krkonošských pohádek nebo major Koutný ze seriálu Policie Modrava a většině diváků se okamžitě vybaví Jaroslav Satoranský. Známý herec, který po desetiletí ztělesňoval klid, důstojnost a lidskost, patří k legendám českého herectví – a zároveň k osobnostem, které nikdy neměly potřebu se stavět do popředí.

K rozhodnutí ho tehdy přiměl jeho ročníkový profesor Vítězslav Vejražka. Satoranský připomíná, že tehdy nikdo ze studentů netušil, jakou roli jejich pedagog sehrával mimo divadelní prostředí. „Ve škole byl skvělý, my jsme nic jiného nevnímali. Učil i Luďka Munzara a ten na něho nedal dopustit. Ale je pravda, že to byl velký straník,“ říká Satoranský v rozhovoru s průvodcem dokumentu Ondřejem Kepkou.

ČTĚTE TAKÉ: Létání miloval víc než herectví. Před pěti lety zemřel Luděk Munzar

Herec se netají tím, že si velmi rychle uvědomil, že udělal chybu. „Lanařil nás do mnoha aktivit, byl neodbytný a já do toho spadl, ani jsem nevěděl jak,“ popisuje. Vejražka měl za sebou spolupráci se Státní bezpečností, mladí studenti však byli v té době nezkušení a snadno ovlivnitelní. „Ale od první chvíle jsem přemýšlel, jak z toho ven. Člověk znal přenosy procesů z padesátých let s Miladou Horákovou a dalšími, ale stejně neměl argumenty, jak couvnout.“

Do Divadla na Vinohradech nastoupil Satoranský v roce 1966. Společenská atmosféra se postupně uvolňovala a na jaře 1968 se rozhodl o vystoupení ze strany oficiálně požádat. Následovalo jednání, které nebylo jednoduché. „Byl jsem srab do toho praštit dřív, bál jsem se říct, že do strany nechci,“ přiznává bez obalu.

Na schůzi mu rozmlouvala odchod tehdejší předsedkyně stranické organizace v divadle Jiřina Jirásková. „Jardo, rozmysli si to, přečti si toho Marxe,“ cituje ji Satoranský. Jeho odpověď byla jasná: „Jiřinko, já to znám ze školy, já jsem se to učil, nezlobte se, já opravdu nechci být ve straně.“ Situaci nakonec pomohl vyřešit výtvarník Kolář, který se herce zastal. „Nenuťte ho, dejte mu pokoj,“ apeloval na ostatní. „Tak mě pustili. A přišel srpen a vystupovali všichni,“ uzavírá Satoranský s hořkým nadhledem. Jiřina Jirásková sama ze strany odešla o dva roky později, v roce 1970.

Osobou, která v tomto příběhu vrhá nejtemnější stín, zůstává Vítězslav Vejražka (1915–1973). Přestože byl oficiálně oslavovaným hercem a nositelem titulu národní umělec, archivní dokumenty později odhalily jeho hluboké zapojení do struktur StB. Spolupráci podepsal už v roce 1949 a stal se nástrojem režimu při kompromitování nepohodlných osob.

Podle dochovaných materiálů i investigativních textů byl Vejražka využíván k navazování intimních vztahů se ženami, které chtěla tajná policie zdiskreditovat. V konspiračních bytech byly instalovány kamery a vznikaly kompromitující záznamy. Jak uvedl časopis Reflex, Vejražka byl „nejen profesor herectví, ale také udavač a faktický prostitut“, který „vytvářel kompromitující situace a lákal lidi do pastí“. Dokonce měl navázat milenecký vztah i se svou vlastní tetou Miladou Deggiovanni, italskou občankou českého původu, aby ji StB donutila ke spolupráci. Režim mu za tuto činnost poskytoval výhody – vysoké honoráře, ocenění a privilegované postavení v Národním divadle. Jeho osobní život byl přitom plný rozporů: byl třikrát ženatý a v jednom z případů dokonce udal lékaře, který provedl nelegální potrat šestnáctileté dívce, kterou přivedl do jiného stavu.

VIDEO: Okolí jsem provokoval, že si odplivli. Petr Janda o dlouhých vlasech i totalitní šikaně

Zdroj: Jaroslav Satoranský – herec gentleman, Blesk.cz, Reflex