Bohém Suchařípa pil vodku z dvoudecek, nemohl vystát Chytilovou a po mrtvici ochrnul

Narodil se 15. února 1932 ve Varnsdorfu do rodiny židovského obchodního cestujícího. Dětství mu krutě poznamenala válka. Jeho otec zahynul v koncentračním táboře, což v Leošovi zanechalo celoživotní pocit ohrožení. Sám k tomu později lakonicky poznamenal: „Člověk je po celý život ve stavu neurčitého ohrožení, které se tu a tam konkrétně projeví, ale většinou to vzniká bezděčně.“ 

Po gymnáziu se sice krátce mihl na pražské DAMU, ale jeho kroky brzy směřovaly na sovětskou Vysokou školu divadelní v Moskvě (GITIS). Právě v Rusku se zrodily dvě jeho celoživotní vášně – láska k ruské klasice a k vodce. V Moskvě se také poprvé oženil se spolužačkou, baletkou Toňou. Po pěti letech v Sovětském svazu se Suchařípa vrátil do Čech, ale jeho první manželství se záhy rozpadlo.

Nedůvěra ve vlastní talent

Suchařípa se do povědomí zapsal nejprve jako brilantní teoretik, kritik a také šéfredaktor Divadelních novin. Herectví se původně bál, nevěřil svému talentu a obával se, že skončí jako herec „třetího řádu“ někde na oblasti. Osud a komunistický režim však rozhodly za něj. Po roce 1968 byl z politických důvodů vyhozen z pražského Činoherního klubu a dostal zákaz působit v hlavním městě.

Tento „trest“ se ukázal být požehnáním pro české divadlo. Suchařípa odešel do Ústí nad Labem, kde v tamním Činoherním studiu pod vedením Ivana Rajmonta začal naplno rozvíjet svůj herecký styl. Stal se doslova ztělesněním vlastní autenticity. Kolegové o něm dokonce říkali, že je „chodící pravda“. Na jevišti nic nepředstíral, on tam prostě byl se vší svou inteligencí a ironickým nadhledem.

Věra Chytilová a čisté šílenství

Širší veřejnost Leoše Suchařípu objevila až v jeho zralém věku, a to především díky filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne. Role stárnoucího seladona Fauna mu vynesla cenu za nejlepší mužský herecký výkon v Sanremu, ale spolupráce s kontroverzní režisérkou byla i pro svéráze Suchařípu nesmírně vyčerpávající. Cítil se u ní prý jako v polepšovně. 

„Každé ráno mě kontrolovala, jestli mám čisté nehty u rukou,“ vzpomínal Suchařípa na dril, který mu neumožňoval téměř žádný tvůrčí vklad. Neustálé hádky, stres a konflikty s dominantní Chytilovou se pravděpodobně podepsaly i na jeho zdraví. Právě během natáčení tohoto filmu ho totiž postihla první mrtvice.

Vodka z dvoudecky

Suchařípův bohémský život byl veřejným tajemstvím. Vodka byla jeho věrnou společnicí už od ruských studií. A rozhodně nebyl troškař. Jeho sklenice měly podle jeho vlastních slov „posuvnou velikost“ a často se jednalo o celé dvě deci čistého alkoholu. K tomu vykouřil krabičku cigaret denně. I když před ním lékaři varovně zvedali prst, Suchařípa si žil po svém. 

Prohlašoval, že sice má strach o své zdraví, ale ten strach zjevně není tak velký, aby mu zabránil dělat vše pro to, aby zdravý nebyl. Práce pro něj byla smyslem existence. V šedesáti letech hrál ve třech divadlech naráz a prakticky denně stál na jevišti. Když se ho lidé ptali, proč se nešetří, odpovídal: „Na co? Možná bych si prodloužil svou existenci, ale ne život. Kdybych nemohl pracovat, nemělo by to smysl.“

Učil se mluvit i chodit

Druhá mrtvice byla pro Suchařípu fatální ranou, která by pro většinu herců znamenala konec kariéry. Ochrnul na polovinu těla a zcela přestal artikulovat. To, co následovalo, však byl malý zázrak vůle. Suchařípa se musel znovu učit mluvit i chodit. Paradoxně právě tento handicap dodal jeho projevu závěrečný, fascinující šmrnc. 

Jako by se mu slova v ústech znovu rodila – každé z nich musel s námahou „obarvit“ a precizně vyslovit. Jeho dikce se stala ještě pomalejší, osobitější a uhrančivější. Dokonce se říkalo, že mu autoři píší role na tělo, ale pravda byla taková, že on si každou roli dokázal přetvořit přesně na míru pro svou vlastní potřebu. 

Osud jménem Helena

V soukromí byl Suchařípa osudově spojen se svou druhou manželkou Helenou, se kterou prožil dlouhých 46 let. Byl otcem tří dětí, přičemž syn David Suchařípa pokračuje v otcových šlépějích. Leoš byl k synovi jako herecký mentor přísný, ale svým osobitým způsobem i laskavý. Jasno měl i o svém konci – nepřál si žádný pohřeb s oficialitami. Zemřel 14. července 2005 v nemocnici IKEM po náročné operaci cév, kterou jeho vyčerpaný imunitní systém už nezvládl.

VIDEO: „Zradil jsem sám sebe, už jen šaškuju, ale mám na vážnou roli. Divadlo mi chybí,“ říká Klepl

Zdroje: Oldřich Janeba – FILMSTORY, cnn.iprima.cz, csfd.cz, media24.cz