Svoji životní lásku jsem nepotkala na romantické procházce pod rozkvetlými třešněmi, ani v elegantní městské kavárně nad šálkem cappuccina. Můj osudový okamžik nastal ve chvíli, kdy jsem vypadala jako utečenec z psychiatrické léčebny.




Pro některé ženy je setkání s osudovou láskou jako z románu. Radka toho svého potkala ve chvíli, kdy bez bot ležela v jeho zahradním altánu, pevně svírala plastovou konvici na zalévání a tvrdila mu, že je to její jediná citová opora.
Svoji životní lásku jsem nepotkala na romantické procházce pod rozkvetlými třešněmi, ani v elegantní městské kavárně nad šálkem cappuccina. Můj osudový okamžik nastal ve chvíli, kdy jsem vypadala jako utečenec z psychiatrické léčebny.
Ležela jsem na tváři na tvrdé dřevěné lavici v cizím zahradním altánu, pevně objímala vybledlou zelenou konvici na zalévání a v mé hlavě pořádala celá divoká armáda bubeníků svůj nejhlasitější koncert.
Za celou tu absurdní situaci mohla moje dlouholetá kamarádka Magda a oslava jejích pětatřicátých narozenin na rodinné chalupě na Křivoklátsku. Bylo mi tehdy čerstvě třicet a považovala jsem se za seriózní, rozumnou ženu s pevnou vůlí a jasnými zásadami.
Do auta jsem nasedala s pevným předsevzetím: dopřeji si maximálně dvě sklenky lehkého bílého vína, sním jeden chlebíček, popřeji oslavenkyni a před půlnocí budu v klidu spát v hostinském pokoji. Jenže moje naivní plány se zhroutily hned u zahradní branky.
Magda mě přivítala s ďábelským úsměvem a velkou skleněnou nádobou v náručí. „Dneska neexistuje žádné víno! Připravila jsem své speciální letní osvěžení podle starého rodinného receptu!“ hlásala nadšeně. Na dně nádoby sice romanticky plavalo pár kousků pomeranče a snítka máty, ale základ tvořila nebezpečná směs domácího calvadosu, ginu a neidentifikovatelného líhu, který Magdin strýc vypálil někde v garáži.
Nápoj chutnal sladce a zrádně lehce, jako ovocná limonáda, po které vás ovšem po hodině přestane poslouchat vlastní tělo. Kolem desáté večer už u stolu panovala divoká zábava a moje pevné zásady byly ty tam. Po prvním pohárku jsem všem přítomným sáhodlouze a s obrovským zapálením vysvětlovala, že můj současný život v kanceláři je omyl a že bych měla psát scénáře k kriminálním rozhlasovým hrám.
Po druhém pohárku jsem se rozhodla, že je potřeba rozproudit zábavu, a začala jsem ostatní hosty učit základy správného rozcvičení před maratonem na oroseném trávníku. Někdy kolem jedenácté večer dorazil Magdin soused ze vsi – vysoký, štíhlý chlap s brýlemi, v obnošeném pleteném svetru a s neuvěřitelně klidným, lehce pobaveným úsměvem.
Magda ho představila jako Davida. Místo abych slušně pozdravila jako vychovaná žena, přistoupila jsem k němu na vzdálenost deseti centimetrů, pevně mu stiskla ruku a bez mrknutí oka prohlásila: „Já jsem Radka. A ty vypadáš jako někdo, kdo zoufale potřebuje odbornou přednášku o správném prořezávání starých ovocných stromů.“
Zbytek večera mám zahalený v mlze. Vím jen, že jsem s vervou zkušeného botanika zkoumala místní flóru, hledala svou pravou botu pod keřem černého rybízu a snažila se Davidovi dokázat, že všichni muži s brýlemi jsou ve skutečnosti utajení agenti zahraniční rozvědky. David mě celou dobu trpělivě poslouchal, přikyvoval a nosil mi sklenice čisté vody, které jsem ovšem hrdinně odmítala.
Otevřela jsem oči za rozbřesku. Všude kolem voněla čerstvá máta, vlhké dřevo a kyprá hlína. Zjistila jsem, že ležím na dřevěné lavici v cizím altánu. Na nohách jsem neměla boty, přes tělo jsem měla přehozený cizí pánský svetr a v náručí jsem jako nejcennější relikvii svírala zelenou plastovou konvici na zalévání.
„Pomoc, já jsem se ztratila a někdo mě zakopal na zahradě,“ zkusila jsem šeptat, ale z hrdla mi vyšlo jen žalostné zasípání. V tu chvíli se ve dveřích altánu objevila silueta. Byl to David. V jedné ruce držel dýmající hrnek a v druhé čerstvý sladký loupáček.
„Dobré ráno, paní profesorko botaniky,“ usmál se a opřel se o trám altánu. „Kde… kde to jsem? A proč spím s touhle konvicí?“ vykoktala jsem a cítila, jak mi obličej hoří studem tak silně, že by se na něm dala smažit vejce. „Jsi u mě na zahradě,“ vysvětloval klidně David.
„Když tě Magda kolem druhé ráno chtěla odvést do hostinského pokoje, začala jsi hlasitě protestovat. Tvrdila jsi, že domy jsou pro amatéry a že tvou životní misí je zalít všechny záhony s mátou. Pak jsi přišla sem, vzala si do náruče tuhle konvici a prohlásila, že bez ní v žádném případě neusneš, protože je to tvoje jediná citová opora v tomto krutém světě. Tak jsem ti přinesl svetr, abys nezmrzla, a nechal tě v klidu odpočívat.“
Byla jsem červená až za ušima a měla jsem jediný cíl: okamžitě se vypařit, nastoupit do prvního autobusu a už se na tuto vesnici nikdy v životě nepodívat. David mě ale nenechal utéct.
S naprostým klidem mi podal horký čaj s medem a citronem, počkal, až se mi do tváří vrátí lidská barva místo purpuru, a když jsem se konečně vrávoravým krokem vydávala k brance, zavolal za mnou: „Nechceš zajít příští týden v Praze na kávu? Slibuju, že na stolu nebude žádná konvice a budeme se bavit výhradně o ovocných stromech.“
Dnes jsme spolu osm nádherných let, máme pětiletá dvojčata a tu slavnou zelenou konvici máme dodnes schovanou na čestném místě v garáži. A kamarádka Magda? Ta na každé rodinné oslavě nezapomene před všemi hosty připomenout, že nebýt jejího vražedného letního nápoje, David by dodnes nevěděl, jak správně pečovat o mátu, a především o ženu svého života.
Zdroj: čtenářka Radka (zpracováno pro redakční použití)









