BDSM peklo v dětském pokojíčku, nahé fotky i cévkování. Pavla otevřeně popsala otřesné zneužívání vlastní rodinou

Domácnost vedená despotickým otčímem byla plná neustálé kontroly, vyžadování absolutní poslušnosti a strachu z trestů. Soukromí nebo zdravé hranice v ní neexistovaly. Sexualita a nahota byly všudypřítomné.

„U nás v koupelně na dveřích byly vylepené nohy ženy v různých pózách s roztaženýma nohama. Bylo to peklo,“ vzpomíná Pavla. 

V prostředí, kde dospělí praktikovali intimnosti bez ohledu na přítomnost dítěte, byla například svědkem hromadného sexu své matky, otčíma a jejich přátel za zdmi svého pokoje. Během jednoho z výletů dokonce viděla, jak na ubytovně cizí muž znásilňuje její matku.

Zastání, které nikdy nepřišlo

Když se v Pavlině pokoji poprvé objevil cizí dospělý muž – kamarád nevlastního otce, jehož jednání s Pavlou bylo víc než kamarádské, hledala pomoc u matky.

„Řekla jsem jí, co se stalo, že tam jít nechci a že se v tom pokoji bojím,“ doufala v ochranu. Bohužel marně. Druhý den ráno muž seděl u společné snídaně. „Podíval se na mě a zašeptal: Tak ty jsi mi včera utekla. Nikdo s tím nic neudělal.“

V šestnácti letech se situace ještě zhoršila. Matka s otčímem ji začali fotografovat nahou a připravovat na setkání s cizími muži za peníze. „Byla jsem poslušná holka. Dělala jsem to, co chtěli oni,“ vzpomíná Pavla, jak se nechala fotit v choulostivých pózách. 

Když se později jedna z lechtivých fotografií dostala do časopisu, přišla další rána. Tentokrát od spolužáků ve škole, kteří ji neváhali častovat pornohvězdou.

Dětský pokoj jako sado-maso mučírna

Hranice týrání se postupně posouvaly až k praktickému výcviku v oblasti BDSM praktik. Z původního dětského pokojíčku se stal prostor pro platící klientelu. „Můj dětský pokoj se prostě změnil v sado-maso mučírnu,“ šokuje Pavla. 

Popisuje také brutální praktiky, které musela na příkaz matky a otčíma podstupovat i provádět: „Jeden večer v pokoji na zemi jsem prostě byla vycévkovaná, abych věděla, co ti chlapi mají rádi. A potom jsem se to musela naučit, abych to uměla pro ty chlapy. A moje máma stála nahá ve dveřích od toho pokoje a tam na mě koukala. Úplně bezpáteřně se na mě dívala.“

„Ukázali mi, jak se vážou ty uzle, jak se obvazuje penis. To prostě nechceš zažít,“ vzpomíná na praktiky, které se musela učit. Ve vlastním pokojíčku pak musela ponižovat dospělé zvrhlé muže za peníze.

Tělo zalité do betonu 

Ačkoliv z toxického „domova“ odešla, prožité hrůzy si vybraly vysokou daň. Dlouhodobý stres a potlačované trauma vyústily v těžké psychosomatické potíže, spánkové poruchy a kolaps imunitního systému.

Závažný zdravotní stav ji připravil i o práci řidičky trolejbusu, kterou s hrdostí a láskou vykonávala. Za sebou má i období, kdy si mysl a fyzická schránka žily vlastním životem. „Měla jsem tělo, jako kdyby mě někdo zalil do betonu. Hlavou jsem už byla venku na procházce, ale tělo se nešlo zvednout.“

Teprve po více než dvaceti letech odborníci stanovili diagnózu: posttraumatická stresová porucha (PTSD). Snahy okolí poradit jí, aby vše hodila za hlavu, selhávaly. „I když to potlačíte v sobě, tak vás minulost dožene,“ zdůrazňuje z vlastní zkušenosti Pavla.

Výsměch spravedlnosti

Po dvou dekádách mlčení sebrala Pavla všechny své síly a odhodlala se obrátit na policii. Během mnohahodinových výslechů detailně popsala veškeré prožité útrapy. Kriminalisté kontaktovali i matku a nevlastního otce. Otčím pořízení snímků nepopřel, tvrdil však, že fotografování vyžadovala sama tehdy nezletilá Pavla.

Vyšetřování nakonec narazilo na zákonné limity a trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení. „Když jsem četla usnesení, byl to výsměch. Sesunula jsem se doma u kuchyňské linky a řvala jsem,“ vzpomíná na moment zmaru. 

Spravedlnosti se nedočkala a s krutostí osudu se dál musí rvát sama. „Co si budeme povídat, mně už ten život nikdo nevrátí. Dětství mi nikdo nevrátí a já chci jediné. Já chci mít klid.“ Děsivé dětství ji dohnalo i ve vztahu s vlastní dcerou, který se během dceřina dospívání zcela rozpadl.

Cesta k přijetí a snaha pomáhat ostatním

Zásadní obrat v jejím vnímání vlastní minulosti přinesla až odborná péče pod záštitou organizace Bílý kruh bezpečí, která Pavle poskytla právní pomoc i terapii. Díky odborníkům si uvědomila klíčovou věc – pocit viny nenáleží oběti, ale pachatelům. „Já na ně nedám dopustit. Oni mi strašně pomohli,“ říká směrem k organizaci.

„Chyba nebyla na mojí straně. Já jsem byla dítě a oni měli chránit. Oni mi měli dát bezpečný přístav a teplý domov,“ říká Pavla, která své traumatické prožitky zformulovala do autobiografické knihy Pavlínko, vyprávěj. 

Rozhodla se také vystoupit v podcastu Odvážný, který se zaměřuje na silné osobní příběhy. Autor podcastu Tomáš Paprštein v mládí sám čelil sexuálnímu zneužívání. Svou prací chce dávat sílu těm, kteří dosud mlčí.

VIDEO: Sexuálnímu agresorovi je jedno, co máte na sobě. Do rozkroku nekopejte, říká Houdek

Zdroj: Podcast Odvážný