Rozhovor ve Slávii - část druhá
Dokončení rozhovoru s básníkem Karlem Šiktancem.
Patříte ke středočeským básníkům, máte krásný jazyk, jsou střední Čechy jediným zdrojem inspirace?
Já jsem měl poezii dlouho opřenou o svůj domov. Barvy, zvuky, krajina Z Prahy jsem až pak dostal vnitřní rozum, ale to trvalo dlouho. Pak jsme si koupili chalupu kousek od Máchova jezera, jezdíme tam třicet let, moc se mi tam líbí. Je to tam obyčejné, krásné, ale dlouho mi to do poezie "nelezlo". Ale pak přišel nějaký zlom, dost často se mi teď objevují v poezii tamní reálie.
Slovník je ale hodně ovlivněný četbou. Čtu knihu a udělám si třicet čtyřicet poznámek, které byste tam nenašel, ale to je pro mě právě velmi důležité. Jde o vnitřní sluch. O to, jak vstupují nové věci. Umění vrátit slovo, u kterého cítíte, že je ještě naživu. Musíte vědět, že slovo je ještě schopné života. Třeba slovo hvězda jako by bylo zakázané. To už nejde použít. Proto se musí umět znova a znova číst.
Píšu si moře poznámek, něco mě drží, pak to začne pomaličku splývat, až se jich pár spojí. Je to těžko popsatelné.
Máte také nějaké básně z cest? Třeba Seifert jich měl spoustu, u vás si nejsem jistý
Básní z cest mám málo. Mám jednu z Jugoslávie, kde jsem se tenkrát zamiloval, jednu z Kréty, když byla válka v Bosně a pak mám Avignon v Zimovišti. Jinak snad ne.
Od inspirace je jen krok k oblíbeným autorům. Koho máte rád? Kdo je vám nejbližší?
Pro mě je to Halas a Holan Pokud si má člověk představit pohyb v poezii, tak u nich dvou je. Přitom ve Tvaru jsem se onehdy v komentáři od kohosi dočetl, že "řeč Halasovy sbírky A co? už mi zaplaťpánbůh nic neříká." Kdyby tohle někdo napsal do časopisu včelařů, budiž, ale do literárního časopisu Pak přišel Holan a ten k tomu taky řekl to veliký svoje Je to jako když se přelijou - obrovská vlna. Je to tak veliký, že dodneška si s tím nevíme rady. A něco takového zazní v literárním časopise.
Jak vzpomínáte na Vladimíra Holana? Znali jste se?
U Holana jsem byl jen jednou. Mistře jsem nikdy nikomu neříkal, znal jsem se se všemi, to nešlo jim tak říkat, ale u Holana, tam jsem šel s delegací k jeho šedesátinám, nábožně, cítím ještě ty barvy, vůně, stíny, jak to tam vypadalo. Holan - byl to trochu pozér, ani netušil, že k němu mám tak obdivný vztah, možná že by to přijal. Tehdy jsem mu řekl Mistře. Jedinému.
Byla řeč o Holanovi, Halasovi, k poezii smrti tak trochu patří ještě jedno jméno, i když kousek stranou. Jaký vztah máte k poezii Jiřího Ortena?
Orten, to je PAN básník. Halas otevřel možnosti, Holan to přelil tou obrovskou vlnou a pak jsou tu v Čechách a na Moravě ještě melodici od pána Boha: Seifert, Orten, Blatný. To je druhá vlna, která si nechává před sebou znít muziku. A ona zní. Muzika, bez té si umění vůbec nedokážu představit. Ještě před všemi tu byla lidová píseň, a ta je vůbec nejlepší. Výbor Láska a Smrt od Halase s Holanem ukazuje její maximum. A je dobře znát kořeny, když někdo dělá, že ho nezajímá, co bylo před ním To přece nejde. Musíme se znovu učit číst, hledat literaturu, která je ke čtení. Nejde vstoupit a dělat psí kusy. Občas ano, ale ne pořád.
Já k papíru usedám už kolikátý rok a vždycky jsem nad ním znova celej rozklepanej.
#reklama
Karel Šiktanc (1928), jeden z nejuznávanějších českých básníků současnosti se narodil v Hřebči u Kladna, což je dva kilometry od Lidic. S tamními kluky hrával fotbal. Do Prahy se sice odstěhoval záhy, ale dětství, rodina a "rod" jej ovlivnili i v jeho budoucím díle.
V současnosti pracuje na několika projektech, jedním z nich je kniha Spadl buben do kedluben, o kterém říká: "To jsou věci, které jsem psal pro svého syna, když se narodil, Dneska mu je 47 a sám píše."
Připravuje se také DVD s jeho pohádkami, které budou mimo jiné číst i herečky Medvecká, Steinmasslová, poslední pohádku bude číst autor sám.
Petr Hruška připravuje o Šiktancovi životopisnou knihu, která vzniká pod patronací Ústavu pro českou literaturu. Šiktanc je jedním ze sedmi pro projekt vybraných básníků.
S Jaromírem Slomkem chystá knihu rozhovorů na nejrůznější témata, také v nakladatelství připravují po na jaře vydané básni Řeč vestoje další knihu.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
