Vyvážit babičku zlatem! Nebo obalit dehtem a do peří?
Přijde na to, jaká je právě ta vaše... V úvahu přicházejí obě varianty: babička, kterou by ani všechna aktiva státní banky nevyvážila, ale také stará čarodějnice, v souvislosti s níž se zdá i postup naznačený v titulku příliš humánní.
Přijde na to, jaká je právě ta vaše... V úvahu přicházejí obě varianty: babička, kterou by ani všechna aktiva státní banky nevyvážila, ale také stará čarodějnice, v souvislosti s níž se zdá i postup naznačený v titulku příliš humánní.
Jak vyplývá ze zkušeností našich čtenářů, pomoc prarodičů může být nevtíravá, velmi vítaná, nesnesitelná nebo také vůbec žádná. V době, kdy máte malé děti, a nevíte co dřív, podpora starší generace hodně chybí. Za pár let se ovšem může situace změnit a nevstřícná babička, která nakonec zůstane osamělá, bude hledat cestu zpět ke svým potomkům. Ale pozor, na staré křivdy se jen těžko zapomíná!
Maminka ohromně pomohla
„Je to už přes dvacet let, kdy se mi narodila dcera. V té době nebyly žádné mobilní telefony ani e-maily, které by sloužily k rychlé komunikaci a pomoci. Moji rodiče bydleli sto kilometrů daleko, ti manželovi zemřeli oba krátce předtím, než jsme se poznali. Byla jsem tudíž na všechno sama, v cizím městě, bez kamarádek," napsala nám paní Mirka.
První dny po narození dcerky strávila u svých rodičů. „Všechno mi přišlo hrozně jednoduché," vzpomíná. „Když jsem večer únavou padala, maminka k malé v noci vstala a donesla mi ji jen na krmení, občas ji pohoupala, podala dudlík, povzbudila mě. Vyvářely jsme spolu plenky a hlavně - povídaly si! Bylo to fajn, ale když jsme odjížděli domů, těšila jsem se po dvou týdnech bez soukromí na chvilku klidu a čas, který budu mít jen sama pro sebe."
Jenže doma bylo všechno jinak… „Najednou jsem si začala uvědomovat, že ty drobné detaily, se kterými mi maminka pomáhala, vlastně nebyly až tak drobné. Když jsme s dcerou po čase maminku opět na týden navštívily, byla to pro mě ohromná úleva. Mohla jsem si opravdu odpočinout. To mě přesvědčilo, že rozumná podpora prarodičů je určitě potřeba," dodává.
Tcháni mi nahradili rodiče
Někdy se však vlastní rodiče příliš nevyvedou. „Když jsem je potřebovala, tak nebyli. Nikdy syna nepohlídali, nikdy ho nevzali na výlet. Když porodila moje sestra a neměla kde bydlet, odvezla ji matka do azylového domu pro bezdomovce," popisuje čtenářka Martina.
Přesto má štěstí v neštěstí - totiž tchyni. „Ta sice bydlí tisíce kilometrů daleko, takže jsme za ní byli dvakrát, ale ta péče a starostlivost! Do talíře mi dávala samé libové maso a sama jedla kůži a tučné, které já nemusím. Prala mi v rukách veškeré oblečení včetně spodního prádla. Ráno jsem otevřela oči, a snídaně byla na stole. Když jsem synovi připravila míchaná vajíčka, tak mě všem sousedům chválila, jaká jsem vzorná matka, že vařím, uklízím, peru... Když zjistila, že syn má rád Coca-Colu, tak běžela do obchodu a koupila celé plato. Můj oblíbený meloun nikdy nechyběl u nich v lednici. Když jsme odjížděli, tchán povídá - Jsem moc rád, že jsem tě poznal. Teď už jsem klidný a spokojený. Přeji vám šťastný společný život," napsala nám.
Lituji, ale nemůžu odpustit
„Nemůžu tchýni odpustit, jak se chovala ke svému synovi, mému manželovi," napsala nám čtenářka Markéta. „Z vojny přijížděl domů do prázdného bytu, na Vánoce odjela a nechala ho doma samotného. Vyhazovala ho z bytu, protože si tam vodila opilého přítele. Snažila se ho oškubat o co nejvíc peněz a nakonec ho vyhodila i z chaty. Pak se přestali stýkat. Tohle všechno se stalo, když jsme spolu začínali randit, takže se mnou to nijak nesouviselo, přesto mi takové chování strašně vadilo a manžela mi bylo líto," napsala nám.
„Objevila se až po několika letech v porodnici. Plakala mi tam nad právě narozenou vnučkou. Co na to říct? Když jsem ji tam viděla, bylo mi jí přes všechen ten vztek najednou líto, přišlo mi, že hrozně zestárla. Teď se snaží být alespoň občasnou babičkou a já i manžel děláme, jako by dřív nic nebylo, i když to v nás pořád je. Ona nikoho jiného než nás nemá, asi je to, jak má být. Ale jak na to všechno předtím zapomenout?" uzavírá Markéta smutným dotazem.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
