reklama

Syn utekl z domova kvůli potkanům!

Rozvedená máma se synem to vůbec nemá snadné. Zvlášť když se její potomek zamiluje do potkanů, ze kterých má ona přímo hrůzu...

Chlapec a potkan
Chlapec a potkan | Foto: Profimedia.cz

Rozvedená máma se synem to vůbec nemá snadné. Zvlášť když se její potomek zamiluje do potkanů, ze kterých má ona přímo hrůzu... Jak to může dopadnout, nám napsala naše čtenářka Jana z Berouna. Tady je její příběh.

Po devíti letech manželství jsem se i já zařadila do dnes již zcela běžné kategorie „rozvedená". Synovi v té době bylo sedm a hodně těžce nesl, nejen že už s námi tatínek nebydlí, ale hlavně že na něj nemá čas, že mu nezavolá, že neplní svoje sliby. Rvalo mi to srdce, ale copak jsem Honzíkovi mohla říct, že jeho táta byl nevěrný syčák, kterému se s jeho mladičkou milenkou rok před rozvodem narodila dcera, a proto na něj nemá čas? O co víc na Honzu jeho otec kašlal, o to víc jsem se synovi snažila radosti dělat já. Ano, rozmazlovala jsem ho, ale která máma by se v podobné situaci zachovala jinak?

Ven z bytu!

Honzíkovi jsem - v rámci možností - povolovala vše, co si usmyslel. Ale když jsem jednoho dne v jeho pokojíčku našla akvárko a v něm dva potkany, nejdřív jsem se rozklepala hrůzou a po pár minutách vzteky! Jakmile syn přišel z fotbalového tréninku, hned v předsíni jsem na něj vyjela, ať okamžitě ty odporné, špinavé myši odnese z bytu! „Ale mami, to nejsou myši, ale potkani! A nejsou odporní, ani špinaví - naopak potkani jsou děsně čistotní a inteligentní," bránil své miláčky. Odmlouvání mě rozpálilo do ruda! „Víš, že ti dovoluji spoustu věcí, ale o tomhle s tebou nehodlám diskutovat! Jestli do pěti minut odtud ty hnusný zvířata nezmizí, vyhodím je sama!"

Syn se rozbrečel, ale v tomto případě na mě jeho slzy neplatily. Nervy mi povolily v okamžiku, když mi Honza řekl, že jsem zlá a že od nás táta odešel kvůli tomu. Bohužel jsem se neudržela, dala mu facku a zakřičela, že pokud nechce, abych ty myši nevyhodila z okna (což bych ale nikdy neudělala!), zbývají mu tři minuty. Syn beze slova utekl do svého pokoje a když ani ne za minutu i s akvárkem odcházel z bytu, otočil se a podíval se na mě. Ten jeho bolestný, vyčítavý, odsuzující, lítostivý pohled budu mít hodně dlouho před očima!

Hlásím zmizení syna...

Vztek mě brzy přešel a samozřejmě nastoupily výčitky. Abych si syna, až se vrátí, aspoň trochu udobřila, usmažila jsem palačinky, které měl moc rád. Po dvou hodinách jsem začala být nervózní, po třech jsem se dala do obvolávání Honzových kamarádů, mých i exmanželových rodičů a nakonec nemocnic. Nikdo o něm nevěděl a já začala tušit, že ode mě utekl!

V osm večer jsem s rozklepanými koleny doběhla na policejní stanici a nahlásila synovo zmizení. Popravdě jsem vylíčila, co předcházelo jeho útěku z domu. A pak už povolila stavidla nahromaděného strachu, lítosti a výčitek a já jsem propukla v nekontrolovatelný pláč.

Nekonečná noc

„Klid paní, jen se někam schoval a trucuje. Běžte domů a nebojte se, my vám ho najdeme!" slibovali muži zákona. Byla to nekonečná, vyčerpávající noc! Jako šílená jsem běhala od okna ke dveřím, lapala každý zvuk a snad posté se synovi snažila dovolat. Marně - vypnul si mobil. Hlavou se mi honily ty nejčernější, nejděsivější myšlenky, situace, do kterých by se Honzík mohl dostat!

Ráno jsem na pokraji sil došla na policii, abych zjistila, zda mají nějakou stopu. „Zatím ne, ale ve dne se nám bude hledat lépe a nasadíme do akce víc chlapů. Jestli nám chcete pomoct, obejděte všechny jeho kamarády, nebo lidi, kde by váš syn mohl být. My začneme pátrat v lese a u řeky," zněly instrukce.

Třeba na půdě...

Už jen při zmínce o řece se mi děsem podlomila kolena! Byla jsem všude, kam syn chodil, ale nikdo ho neviděl. Nakonec jsem zajela za svojí mámou, která bydlela ve dvacet kilometrů vzdálené vesnici. „To si piš, že kdyby se tady Honzík ukázal, okamžitě bych ti zavolala, ale bohužel tu není. Hlavně nepropadej panice, uvidíš, že se najde! Víš kolik bylo případů, kdy děcka z trucu utekla z domu a pak se našla schovaná v lese, nebo třeba na půdě," utěšovala mě.

V ten okamžik jsem s mámou snad dostaly vnuknutí! Podívaly jsme se na sebe a vzápětí se rozběhly na půdu. A tam, na seně, s rukama obtočenýma kolem akvárka s potkany, spal můj milovaný, zlatý, Honzík!

Dva potkani? Vyloučeno!

Dojetí a obrovská úleva, které mě zaplavily, se slovy popsat nedají! S Honzíkem jsme si všechno vyříkali, za facku, kterou jsem mu dala, jsem se mu omluvila a sama sobě dala slib, že už nikdy nic nebudu řešit křikem, natož pohlavkem! Největší dilema jsem ale měla, když přede mnou kajícně stál a v ruce držel akvárium s potkany. Podruhé jsem mu nechtěla ublížit, ale nějaký výchovný trest dostal muset. Nakonec jsem vymyslela řešení, za které by se nestyděl ani král Šalamoun: „Dva potkani jsou vyloučení, ale jednoho si nechat můžeš..."

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama