reklama

Spálili "kacířské" srdce Jiřího z Poděbrad na hranici?

Kde skončilo srdce posledního českého krále Jiřího z Poděbrad. Možná na hranici - jako kacířské...

Foto: Isifa/Thinkstock

Je to docela dobře možné. O této temné kapitole českých dějin, plné náboženské nenávisti až za hrob, totiž církev mluví jen velmi nerada.

A tak dnes nikdo neví, kde skončilo srdce jednoho z největších českých panovníků, prozíravého politika a muže kompromisu, posledního českého krále Jiřího z Poděbrad. Možná na hranici - jako kacířské...

Pýcha pražských měšťanů

Abychom dobře pochopili dobu, kdy se kvůli víře vykopávali mrtví z hrobů, aby byli potupně spáleni v „očistném" ohni, musíme se vrátit hluboko do dějin, až k roku 1135. Tehdy totiž svěřil český kníže románský kostel Panny Marie, ležící na „otýněném" neboli ohrazeném místě u Staroměstského náměstí, péči Vyšehradské kapituly. A jak bohatli měšťané z okolního Starého Města, získával na významu.

Doporučujeme: Prokletí české královské koruny: Nasadíš si ji, zemřeš!

Někdy okolo roku 1360 začala růst místě původního kostela výstavná, vrcholně gotická bazilika. Stavěli ji postupně stejní mistři, jenž vztyčili do výše i chrám sv. Víta - stavitelé z hutí Matyáše z Arrasu a Petra Parléře. Jestliže se svatovítský chrám stal symbolem moci českého panovníka, staroměstský kostel byl pýchou pražských měšťanů. Dostal jméno Matky Boží před Týnem a lidé ho zkráceně nazývali Týnský chrám.

Ve znamení kalicha

Kostel byl sice dostavěn až v roce 1511, bohoslužby se v něm však konaly už před vypuknutím husitských válek. Hlavní týnský farář býval zároveň univerzitním farářem, takže zde díky propojení s univerzitou působili reformní kazatelé Konrád Waldhauser a Jan Milíč z Kroměříže. Za válek Týn ovládli husité a byl jedním z předních kostelů strany podobojí. Bohatí a bohabojní katoličtí měšťané to samozřejmě velmi těžko nesli - to oni přispěli svými dary na jeho stavbu, a teď se v něm roztahuje lůza...

Test: Znáte české krále? Vyzkoušejte se! Najdete ZDE >>

Od roku 1427 působil jako týnský farář Jan Rokycana, kterého roku 1435 zvolil český sněm za arcibiskupa. Katolická církev volbu nikdy nepotvrdila, Jiří z Poděbrad ho však jako hlavu církve podobojí respektoval a na mše chodil střídavě k němu a do katedrály svatého Víta. Biskup Jan Rokycana zemřel 22. února 1471. Pohřben byl v Týnu.

Za vlády Jiřího z Poděbrad byla ve štítu chrámu umístěna panovníkova socha s nápisem Veritas vincit, Pravda vítězí, a nad ní byl umístěn měděný a zlacený kalich. Po smrti král Jiří rozdělil své tělo stejně, jako když navštěvoval bohoslužby: byl sice pochován v katedrále sv. Víta, srdce však bylo na jeho přání vyňato a v nádobce s olejem uloženo v Týnském chrámu vedle Jana Rokycany, aby bylo blíže milovanému lidu.

Hamižný a poživačný svatokupec

A ještě jedna výrazná postava má spojitost s Týnem. Kněz Augustin z Mirandoly neměl moc dobrou pověst ani ve své rodné Itálii. Proto rád využil pozvání z Čech, kde trávil poslední desetiletí svého života pod patronátem kališnické šlechty jako světící biskup. Kněze světil jako na běžícím pásu - samozřejmě za tučný obolus... Odvolával se přitom na Basilejská kompaktáta o svobodě víry, vydaná císařem Zikmundem.

Světil právem, leč pro svůj rozmařilý život se brzy dostal do vleklých sporů se všemi českými protestanty. Obviňovali ho z prchlivosti, hamižnosti, poživačnosti, nevzdělanosti i svatokupectví. Než stačil utéct zpět do Říma, zemřel a roku 1493 byl slavně pohřben v utrakvistickém Týnu, pod mramorovou hrobkou od Matěje Rejska, níž se dodnes zachoval nádherný baldachýn, jeden z nejkrásnějších a nejcennějších artefaktů v kostele.

Pryč s kacíři!

Minulo více než století. Po bitvě Bílé hoře se Týnský chrám vrátil do vlastnictví katolické církve. Dva roky nato, 1623, nechal katolický farář za pomoci jezuitů shodit sochu krále Jiřího i s kalichem z průčelí. Byla nahrazena reliéfem Madony ve sluneční svatozáři, jak ho známe dnes. Ke zhotovení svatozáře posloužil husitský kalich... Horliví katolíci otevřeli hrobky obou utrakvistických biskupů, Rokycany i Augustina, a jejich ostatky spálili před kostelem na Staroměstském náměstí. Přiložili do plamenů také srdce „krále kacířů"? Možné to je. Zmizelo totiž neznámo kam...

Ani tím však pohnuté osudy svatostánku neskončily. Za třicetileté války byl v Týnu znovu ustanoven evangelický farář. Jmenoval se Samuel Martin z Dražova a roku 1631 zde nechal pohřbít lebky jedenácti ze šestadvaceti českých pánů popravených po Bílé hoře. Ty byly potupně po celých deset let vystaveny na Staroměstské mostecké věži, aby varovaly, jak končí povstání proti Habsburkům. Oficiální pietní slavnost byla monumentální, pochování hlav ale proběhlo v noci a v utajení, aby katolíci nezjistili skutečné místo uložení ostatků. Karta se rychle obrátila a rok nato vypověděl císařský generalissmus Albrecht z Valdštejna protestantské kněží ze země a podruhé rekatolizovaný kostel byl znovu vysvěcen.

Tajemství rakve s lebkami vůdců stavovského povstání ovšem s sebou odnesli exulanti do ciziny navždy. Podle některých badatelů spočinuly hlavy v kostele sv. Salvátora, podle jiných v Týnu. Když se totiž v závěru jižní boční lodě kopaly v polovině 19. století základy pro oltář, říkalo se, že prý... Možná církev kacíře uložila potají ke klidnému spánku. Možná dodnes spočívají někde pod dlaždicemi kostela. Možná zdi chrámu stále ještě stráží i srdce českého krále Jiřího z Poděbrad. Co si myslíte vy o tajemství kostela?

zdroj: praha-levne.cz

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Náš syn žil tři dny: Video, které svírá srdce

Drsný experiment: Ztratila se mi maminka!

Chcete nový nábytek? Patinujte ten starý!

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama