Etika transplantací: Jak se cítí matka, když srdce jejího dítěte dostane někdo jiný
Když zemře starý člověk, je to smutné. Když navždy odejde dítě, je to tragédie. Dá se žal z takové ztráty alespoň trochu zmírnit souhlasem k použití jeho orgánů na transplantaci?
Sedmiměsíční Lucas Clark z Arizony zemřel v roce 2013. Maminka Heather dala po jeho smrti souhlas k využití orgánů a srdce, játra i ledviny chlapečka zachránily další životy.
„Někde žijí jiné rodiny, které procházejí tím, čím jsem si musela s Lucasem projít já. Měla jsem možnost ušetřit je nejhoršího,“ uvedla pro portál Inquisitr.
A nedávno se Heather setkala se čtyřletou Jordan Drake, holčičkou, které transplantovali Lucasovo srdce. V její hrudi ho znovu slyšela bít. Při tom setkání pláčou obě mámy... A naskýtá se spousta otázek.
To je tvoje dítě...
Dnes je Jordan veselá copatá čtyřletá holčička, do které byste rozhodně neřekli, že první roky života strávila po nemocnicích. Na svět přišla se spoustou vrozených srdečních vad. Její jedinou šanci na přežití představovala transplantace.
Obě mámy se setkaly letos v lednu v dětské nemocnici ve Phoenixu – poprvé od té doby, co Lucasovo srdce zachránilo tehdy osmnáctiměsíční Jordan život. Byl to opravdu dojemný okamžik, když maminka holčičky, Esther Gonzales, děkovala a plakala v objetí Heather Clark.
„To je tvoje dítě. V ní bude navždy přítomný,“ šeptala ženě, jejíž velkorysé rozhodnutí zachránilo život nejenom Jordan, ale také dalším dvěma dětem.
Podívejte se na jejich setkání na YouTube:
Přesto člověka napadají různé otázky: Čí život malá Jordan vlastně žije? Jak moc patří 'té druhé' mamince? Nebyla by anonymita v tomto případě milosrdnějším řešením?
Cena za život s cizím srdcem
Starověcí Egypťané věřili, že sídlem lidské duše je srdce. Středověk ji přestěhoval do mozku. Moderní doba začala zpochybňovat její existenci. Přesto v nás tlukot srdce dodnes probouzí zvláštní, výjimečné pocity.
A mnoho lidí přežívá jen díky transplantaci. Cena za to není nízká. Pacient se musí vyrovnat s faktem, že se součástí jeho těla stalo kus cizího, mrtvého těla: Byl to milý člověk, nebo násilník? Laskavá maminka, či lehkomyslná a nezodpovědná holka?
Zní to jako sci-fi, ale opravdu se nemůže něco z povahy dárce přenést do mysli příjemce? Kde začíná integrita osobnosti a končí buněčná paměť? A co představuje lepší variantu: netušit, kdo byl dárce, nebo to naopak vědět?
Všichni jsme dobrovolní dárci
Myslíte, že se vás to netýká? Mýlíte se. Všichni Češi jsou dobrovolní dárci orgánů. Nebo alespoň většina z nás. V ČR je totiž zákonem ustanoven předpokládaný souhlas s dárcovstvím orgánů. Pokud někdo dárcem být nechce, musí se zaregistrovat do národního registru odmítačů dárcovství.
I tak je u nás dárců orgánů stále nedostatek. Buď je darované tělo ve špatném stavu, nebo odebrání orgánů zemřelého znemožní pozůstalí: „Moji maminku nikdo pitvat nebude!“ Tak nějak to vypadá v praxi. A lékaři v tomto případě raději ustoupí, než by riskovali mediální skandál. Jedno lidské tělo přitom může zachránit až šest životů.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
