Sejdeme se na klepadle! Pamatujete ještě na tu hlášku? Před třiceti lety byla na pražských sídlištích mezi dětmi zcela běžná. A také na sídlištích v Karlových Varech, Budějovicích, Ostravě, Brně, prostě všude tam, kde se klepadla vyskytovala.

Autor ze severní Moravy (nazvěme ho třeba Ostravak) na internetu vzpomíná i na další obyčejné věci z tehdejšího života dnešních rodičů. Věci, které nám voní dětstvím. A nenechejte se odradit jeho „krátkym zobakem" - do půvabného textu se začtete snadno a rychle zjistíte, že jste prožívali úplně stejné situace, ať už v metropoli, na severní Moravě či v jižních Čechách.

Klepač, neboli klepadlo

Kovová konstrukce byla původně určena na klepání koberců. Spíš ji však využívaly děti. „To bylo užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni. Klepač byl našim fejsbučkem aji mobilem dohromady. Jak bylo cosik třeba  komunykovat, šlo se na klepač. Kdo by tenkrat tušil, že za čtvrt stoleti  budu mět problem najit nejen klepač, ale dokonce aji jeho fotku! Kdo by  to tušil, že barva na tych nadhernych kladinach obsahovala  polychromovane bifenyly či jakesik jiné sajrajty… No a co? Koho  zajimaly take cypoviny? Dodom zme chodili včas, ani nevim, jak zme to zvladli. Kolemjduci vždycky oznamili spravny čas. Žadne mobily nebyly, takže co se dohodlo na klepaču, to muselo platit. Nebyl žadny fejsbuček, počitače, internet. Kdo se připozdil při hrani sofistykovanych her - třeba hazani nožem od frňaka tak, aby se zapichnul do země - byl ztraceny," vzpomíná Ostravak.

Červená a žlutá limonáda

„Když  sem byl na zahradě, chlastal sem vodu z hadice. A když zme byli s  partyju u splavu na Opavici, chlastali zme vodu přimo a dupu utirali lopuchama s  kopřivu. Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si budu  kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne  optymineralu? Když zme šli ze synkama kopat bunkr k lesiku, měl  sem v kapse chleba z maslem a zapijel sem to taku žlutu sodovku (Ostravaci říkají limonádě sodovka - pozn. red.). Kamoš měl k temu navic zelenu papriku a červenu slazenu sodovku! Chlastali zme sodovky plne cukru a přesto si nepamatuju, že by kdokoliv z nas byl tlusty. Navic sem ja cucal tu jeho červenu a on zas pruboval  moju žlutu. Chleba při kopani bunkra překažal, tuž odpočival na boku v blatě a zežrany byl až pak. Aji s blatem. Myslite si, že mi z teho bylo blbě? Nikdy! Ani opary zme nedostali," podotýká Ostravak.

Jo jo... Červená a žlutá limča. A také vitacit, který se cucal, místo aby se rozpouštěl ve vodě. Jinak toho v obchodech moc na výběr nebylo. „Maminka mojí spolužačky Blanky byla pokojská ve velkém hotelu v centru Prahy. Jak my jsme Blance záviděli! Občas nám přinesla do školy banánové nebo jahodové granule rozpustné v mléce. Ta úžasná chuť! Slovo „granko", jsme tehdy vůbec neznali," vzpomíná učitelka Marta z Prahy.

Kdo měl štěstí, přežil

„Padali zme do potoka, padali zme ze stromu, z klepača, lamali si hnaty, robili zme si modřiny, sypali zme si pisek do vlasu aji do oči. Byl to naš problem. Kdo si doma stěžoval, dostal ještě přidane. Mliko se pilo od kravy, kobzole se kradly jezeďakum a pekly a žraly se zelene, šťovik chutnal dokonale a třešně zme kradli susedovi anebo v aleji. Kdo se prozradil a spadnul ze stroma, ten s nama přiště nešel, bo kdo by tež lazil s mamlasem? Na koleje zme valili hřebiky a padesatihaliřove mince. Zustavaly z nich fajne placky. Přes řeku zme lozili po teplovodnich rurach tak dluho, až tam jakysik cyp namontoval ty špičate zabrany. Škoda, možna byzme vymysleli aji prvni bandži džamping," lituje Ostravak.

„My jsme měli na Proseku specialitu: překážkovou dráhu z panelů," vzpomíná Marta. „Sídliště totiž bylo ještě rozestavěné, a tak se vedle paneláků vršily do dvou a půl metru hromady panelů, mezi nimiž byly půlmetrové mezery. My holčičky jsme chodily nahoře po nich, třeba čtyři jsme se držely za ruce, povídaly a přeskakovaly v té výšce z jedné hromady na druhou. Když jsme se už moc nudily, vyrazili jsme do sadu za sídlištěm, podívat se, jestli tam opravdu pobíhá ten úchyl, co nás před ním varovali rodiče - představte si, vždycky, když prý vidí nějakou holku, ukáže jí, to... no víte co... "

Socialistická svoboda?

„Okolo byl komunystycky socializmus, a přesto zme byli svobodni. Žadne hlupe předpisy nas nesvazovaly. Bylo nam jedno, jake zakřiveni maju banany, bo stejně byly akorat parkrat za rok. V době, kdy opravdu dozravaly. Gulaš a koprovka byly nejlepši ze včerejška. Z buřtu při opekani vykapaval poctivy praseči tuk a přestože zme to žrali černe připalene, bylo nam fajně a neměli zme pocit, že žereme polyvinylchloridovy bazmek. Tak si řikam, jak je kurva možne, že vlastně ještě žiju. Jak zme to mohli bez předpisu EuroSajuzu přežit?" uzavírá Ostravak.

„My holky jsme běhaly venku od rána do večera. V létě jsme skákaly panáka, houpaly se na prolézačkách a hrály badminton, v zimě nám dospělí polili hřiště mezi paneláky a bruslilo se až do tmy. Když to srovnám se svými dětmi - a že se je snažím vést ke sportu - je jejich dnešní život daleko osamělejší. Sportovat se chodí jen do oddílu, venku se spolužáky neběhají, protže se o ně rodiče bojí, večery a víkendy prosedí u počítače. Doba se tolik změnila! Občas si říkám, že ne vždycky k lepšímu," uzavírá Marta.