reklama
 

Respektujte se a respektujte své dítě podle zásad montessori

Výchova dětí inspirovaná pedagogikou montessori je u nás čím dál oblíbenější. Má to své důvody, dětem totiž dává přesně to, co potřebují, to stejné, ale dává také rodičům…

Foto: Thinkstock

Paní Montessori byla italská lékařka, která nejprve pracovala s postiženými dětmi. Chtěla, aby se mohly rozvíjet a tak vymýšlela nejrůznější pomůcky, které by v rozvoji mohly pomoci – a úspěšně. Napadlo ji pak, že by podobný přístup byl použitelný i v běžné pedagogické praxi.  Osvícená lékařka se narodila v roce 1870 a dnes, skoro sto padesát let poté, slaví její přístup čím dál větší úspěchy.

Monika Němcová je známá montessori lektorka, průvodkyně rodičovstvím, koučka i supervizorka montessori jeslí. Její život se změnil po narození syna. Chtěla pochopit… A tak zašla dál než většina rodičů a začala aktivně hledat přístupy, které by ji se synem propojily a zároveň ji dovolily být jeho průvodcem při objevování a uchopování světa. Nu, nelehký úkol, ale Monice zdá se daří velmi dobře. Už mnoho let pomáhá rodičům najít tu jejich cestu, stejně tak jako ona našla tu svou. Letos se také splnil její sen – otevřela v Praze Studio pohybu, ve kterém předává dětem i rodičům své zkušenosti.

Moniku Němcovou jsem poprosila, aby mě uvedla do základů montessori, chtěla jsem pochopit, co může tahle pedagogika, filozofie nabídnout. V rozhovoru nás to zavedlo trochu dál a co jsem potřebovala, to jsem dostala a posílám dál…

Co je vlastně základem montessori přístupu podle Moniky Němcové?

Základními stavebními kameny jsou připravené prostředí, umění spolupracovat a pro mne ten top je pocit bezpečí. Ten vychází z našich zkušeností s lidmi, s určitým dějem nebo s prostorem. Už v těhotenství ovlivňujeme naše dítě tím, jak se cítíme. V ideálním případě dítě přichází na svět s tímto pocitem jistoty, bezpečí. Většina z nás má ale v sobě určitý strach, možná celý systém strachů, a ten pomalu začneme do dítěte promítat, a tím mu ten pocit jistoty vlastně narušujeme. Naše duše sem přicházejí za nějakým účelem a také si za nějakým účelem vyberou rodiče, kteří mají společný 'úkol', jsou kompatibilní. Práce se strachy je náročná, a když je rodič vědomý, pochopí, že strach není jen dítěte, ale i jeho a je připraven s tím něco dělat. Pracovat tedy se sebou musí ve velké míře právě rodič, odhalovat své strachy a nepřenášet je na dítě. 

Můžete mi dát nějaký příklad strachů převzatých od rodičů?

Pozoruji když do mého Studia pohybu přijde nové dítě. Pokud se v prostoru chová přirozeně, je to odrazem toho, že maminka přistupuje k prostorům, i těm novým, přirozeně bez bázně a dítě ten přístup automaticky přebere. Naopak, když se děcko drží maminky za sukně a bojí se pustit – je v tom zkušenost, se kterou se může pracovat jak u maminky, tak i u dítěte.

A co třeba, když má matka špatnou zkušenost, dej me tomu se psem, byla napadena apod. Toho se špatně zbavuje, co dělat aby to nepřenesla na dítě?

V takových případech se vyplatí vyhledat někoho, kdo se zaměřuje na zvířata, třeba právě na psy. Takový člověk poradí a pomůže odblokovat matčin problém. Není radno tyhle zkušenosti v sobě nosit, mohou z nich vzniknout postupně i alergie a díky strachu je můžeme přenést na dítě.  Nejdůležitější je, pokud víme, že zkušenost je naše a nechceme ji přenést na dítě, mít k dítěti důvěru. Třeba já si od dětství nerada potápím hlavu. Se synem jsem jezdila na pobyty s Plaváčkem, kde nás zkušené lektorky učily, jak ve vodě s dítětem a se svými strachy pracovat. Já sice dodnes do vody po hlavě neskočím, ale syn je skvělý plavec, 'potapěč' a vodu miluje.

Když nechci montessori přístup omezit třeba jen na práci, kterou pro děti pořádáte tady ve Studiu, ale chci nějaké zásady praktikovat i doma, jak na to?

Víte, důležité je prostě žít tak jako jste žili, než se dítě narodilo. Tím chci říct, že není třeba změnit totálně a najednou celý svůj život. Uklízet věci nahoru, mimo jeho dosah, dávat věci stranou…, tak to je past, do které snadno vlézáme. Nejde totiž jen o to přizpůsobit dítěti věci okolo, ale dát mu pocítit svoji blízkost a pozornost, stát se pozorovatelem jeho i svých potřeb. Mít ho stále u sebe a dát mu a zároveň sobě pocit důležitosti. Já jsem nedávala žádné příkrmy, pokud to šlo, tak jsem kojila a pak, když už mu mateřské mléko nestačilo, syn jedl stejné jídlo jako já… Samozřejmě se musí taková strava přizpůsobit, a když nad tímhle začnete přemýšlet a proměňovat ji už v těhotenství což se většinou stejně děje, uvidíte, že se postupně dítě přizpůsobí vám a vy zároveň jemu.

A jak je to s cestováním s dětmi, slyšela jsem, že je hodně posouvá ve vývoji, je to tak?

Ano, z vlastních zkušeností vím, že je to tak. Když byl syn malý jeden a dva roky, procestovali jsme s ním i manželem celou Asii, cestovali jsme několik měsíců. Pobyt jsme nepřizpůsobovali dítěti a syn nadšeně sdílel všechno, co jsme vymysleli. Byla to krásná doba, která nás všechny posunula, sblížila.

Takže důležité je neomezovat sebe ani dítě?

Ano, základem je, že rodiče sami nejprve musí vědět, co chtějí. Teď mluvím o dětech do tří let. Když chci dát dítěti výběr, třeba v jídle funguje to tak, že nejprve já vyberu třeba dvě jídla, která jsou pro něj vhodná, a z nich si vybere už ono. Otázku, co by jsi chtěl jíst, použiju až v okamžiku, kdy mu dávám konkrétní výběr. V obchodě určíme dopředu, že koupíme jednu věc, kterou si vybere sám, v oddělení, které mi předtím zvolili. Dítě by nemělo určovat, co budeme dělat. Plán celého dne je náš, například se nebudu dítěte ptát, jestli půjdeme na úřad nakoupit nebo pojedeme k babičce. Když ale budeme na dětském hřišti a máme čas, necháme dítě vybrat, co chce dělat a když se bude chtít třeba hodinu houpat na houpačce, proč ne.

Takže respektovat a být respektován?

No upřesnila bych to na, učit se respektovat sebe a respektovat dítě. Naučit se předvolbu správného výběru podle věku dítěte a vnímat, nezapomínat na své potřeby, například návštěvu kamarádky.

A když se ve věku dítěte malinko posunu, třeba pětileté dítě – jsme na návštěvě a ono nám skáče do řeči, co s tím nechat ho, reagovat nebo ne?

I tady se vrací téma pocitu bezpečí, dítě má vědět, kdy je řada na něm. Pokud vám tedy skáče do hovoru, leckdy stačí, bez toho, abyste se na něj dívala, podat mu ruku. Dítě pochopí, cítí, že má počkat, že teď není správný čas a ví, že s ním počítáte a dojde řada i na něj. Jen je třeba znát jeho schopnost být trpělivý. Dítě má silnou potřebu mít a dělat vše hned, tak je to pro něj opravdu těžké chvíli počkat. Začínáme tedy například s dokončením jedné věty a potom si hned sedneme na 'bobek' a s pohledem do očí, mu věnujeme svou stoprocentní pozornost.

A co takový ten klasický servis, který dětem dáváme, jak by měl vypadat?

Tak třeba u miminek, dejme tomu 4 měsíčních, se u nás učí maminky s nimi dělat 'lux'. Vezmou dítě za tělíčko a sbírají s ním předměty, které je schopno uchopit z podlahy, z křesla jako je třeba látková plenka, balónky. Je to výborný způsob jak posílit jemnou motoriku a naučit sebe a dítě, že zvednout předmět z podlahy může i samo. Netřeba kupovat montessori pomůcky, stačí si hrát s tím, co je doma. Časem může dítě 'luxovat' třeba drobnější předměty a tím se jeho motorika výrazně zlepší. Vždycky doporučuji rodičům, aby na začátku prolezli celý byt po kolenou a vžili se tak do pozice dítěte, které vidí svět z pohledu ze země. Pokud chci, aby se dítě rozvíjelo, je dobré mu udělat podmínky – tedy pořídit stůl s židlí v jeho výšce, u kterého může, svačit, malovat, pracovat. Nemůžeme po dětech chtít, aby fungovaly v našich dospěláckých podmínkách, protože to pro ně není fyzicky možné.

Takže radíte dítě směrovat a dávat mu prostor?

Ano, my tady ve Studiu máme systém tak zvaných Spolu-pracoven, tam se učí, trénují děti a rodiče, jak si společně dávat prostor k osobnímu projevu, jak společně pracovat. Rodiče by měli pozorovat, co všechno dítě už umí samo a zapojovat se když je ta nejlepší chvíle a tu není tak snadné poznat. Proto je důležité trénovat a pozorovat i sebe, kam všude naše ruce, tělo rychle pospíchá se svým servisem. Často děláme všechno za dítě, a ono se toho návyku bude jen těžce zbavovat. V prvních třech letech si dítě vytváří na celý život základní stavební kameny své osobnosti. Potřebuje poznat, rozvinout vše v čem je dobré. Je nutné mu připravit prostředí a pak sledovat, jak věci zvládá a učit se s ním spolupracovat.

Ve Studiu pohybu jsem měla možnost vidět lekce, které Monika a její lektorky pro maminky a děti dělají i se účastnit Spolupracoven. Je neuvěřitelné, co děti všechno zvládnou, když jim dáte prostor. Vlastně mi přišlo, že víc než děti se učí a objevují rodiče. Každopádně montessori přístup je především o svobodě projevu, o našem přístupu k dětem. Pomůcky jsou jen třešničkou na dortu toho všeho. Pokud se chcete o Monice a její práci dozvědět více, najdete ji na webu cestasmontessori.cz.

A ještě zajímavost na závěr:

Stolečku, prostři se

Může mít vliv místo, kde sedíte u jídelního stolu, na to, jak se vzájemně k sobě chováte? Může ovlivnit, napravit jeho případná změna i vaše rodinné vztahy? Jak tedy je to 'správně'?

- V rodině jsou dva kluci, pětiletý a osmnáctiměsíční. K jídlu se schází u velkého, bytelného, dřevěného obdélníkového stolu. 

Při naší návštěvě rodiče seděli vedle sebe, otec na pravé straně a matka vlevo. Přes roh u otce seděl starší syn a u matky přes roh mladší. 

Starší syn ve chvíli, kdy dojedl, odsunul židli a chtěl odejít. Otec ho požádal, aby u stolu zůstal, než dojí všichni. Syn ani napodruhé neposlechl. 

Mezi tím matka dokrmila mladšího syna.

Pokud vás zajímá, jak mají 'správně' sedět v této rodině a také máte zájem vstoupit do podobných příběhů a stát se jejich tvůrcem, vše najdete na webu cestasmontessori.cz v blogu pod heslem Škatulata.

Dcera Madonny se při natáčení reklamy svlékla donaha. Klip propaguje rozmanitost | Video: Desigual
reklama
reklama
reklama