reklama

Pokakal mě, počural, poblinkal i pokousal: Miluji ho!

"Synovi už je osmnáct (měsíců) a výškou dohání dospělého (Pygmeje). A já bilancuji," svěřuje se tatínek Emanuel Pavlík. Jako jeden z mála zůstal se synem Haštalem na rodičovské dovolené. Dejme mu slovo, aby shrnul, co mu tento čas dal a vzal...

Foto: Isifa/Thinkstock

"Synovi už je osmnáct (měsíců) a výškou dohání dospělého (Pygmeje). A já bilancuji," svěřuje se tatínek Emanuel Pavlík.

Jako jeden z mála zůstal se synem Haštalem na rodičovské dovolené. Dejme mu slovo, aby shrnul, co mu tento čas dal a vzal...

Žonglování s chleby

Babička v dobách předválečných každých čtrnáct dnů pekla už nevím kolik pecnů chleba. Vysvětlovala mi, že je prakticky nemožné, aby současně chleba vykynul a pec byla roztopena na správnou teplotu. Vždycky čekal chleba na pec nebo pec na chleba. Po desetiletích zkušeností dosáhla toho, že doba byla v obou případech docela krátká.

Uvedený příklad mi přijde jako docela dobrá paralela pro výchovu. Pec a chleba jsou jen dvě současné činnosti. Kolik vlastně činností bych měl provádět kolem dítěte já, nejlépe současně, aby se tomu dalo říkat dokonalá výchova?

Poločas výchovy

Aby syn mohl ve třech letech, tedy za dalších osmnáct měsíců, jít do školky, musí dodržovat osobní hygienu, sám se najíst, obléci, svléci, elementárně domluvit v jazyce mateřském, pohybovat se tak, aby si neublížil a přiměřeně se chovat ke svému okolí, k dětem i dospělým. To všechno bychom ho měli učit najednou. Samozřejmě současně ho musíme živit, šatit, mýt, ošetřovat a nezbláznit se z toho všeho. Co jsme zvládli v poločase? 

Začnu výčtem pozitiv. Syn je na tom dobře pohybově. Je docela socializovaný. Kdo mu neubližuje, k tomu je přátelský. Pokud se k němu někdo nechová pěkně, ozve se a brání. Zná snad stovky slov - pasivně. Chápe, co se od něj chce. Umí hlavou kývnout i zavrtět, ukáže si. 

Co se nepovedlo

Zbytek jsou z hlediska tradiční výchovy samé neúspěchy. Prostě s ledasčím začínáme později. Nedokážeme s ním dělat mnoho věcí najednou, raději děláme jednu věc pořádně. Až ji zvládne, jdeme dál. 

Je zajímavé, kolik lidí považuje za znamení zdravého vývoje, zda dítě má v ústech dudlík, nebo ne. Kdyby raději vyráželi dětským kuřákům z úst cigarety… Naše dítě šidítko hrdě používá. Zpravidla si ho bere, když se setká s cizími lidmi. Zjevně ho to uklidňuje.

Také ještě nosí plenky. Teprve tak týden ho zkoušíme dávat na nočník. Teprve teď je totiž schopen nám nahlásit, že kakal nebo čural. Činnost zatím provádíme bez zjevného efektu, ale nočník ho baví. Jedna naše známá dceru na nočník přivazovala. Kromě frustrace z vyměšování ničeho nedosáhla. 

A pak nám syn nechce papat a je hubený, což je tradice mojí i manželčiny rodiny. Bohužel, jen v dětství. Tudíž mě nechává v klidu, že je syn váhově někde na hraně jakési tabulky.

A nechce nám spát. Já jsem prý jako dítě také nespal. Věřím, že s přibývajícím věkem si bude v postýlce potichu přemýšlet, později číst. Jestliže se dožije mého věku, snad to dotáhne na pět, šest hodin, kolik spím denně já. Všichni nám samozřejmě radí, abychom syna strčili do zvláštního pokoje a nechali vyřvat. Chtěl bych já, aby se tohle stalo mně? Moje matka mi to taky nedělala.

Když se chce

Když se synovi zachce, docela rychle se sám svlékne a zuje. Bezva hra, zejména pokud rodiče pospíchají. Obráceně to ještě neumí. Ale když se má jít do zoo nebo na hřiště, spolupracuje: zvedá na povel ruce, krčí nohy, vstává, sedá si…

Sám se lžící nenají - pokud ale nějaké jídlo výslovně není pro něj. Pak je ochoten se třeba úskokem zmocnit lžíce a nabrat cosi hodně pálivého. Jinak se nechává krmit a lžíce mu slouží k vytváření abstraktních jídelních kreací, nejlépe na sobě samém. To musí mít obzvláštní hlad a někam spěchat, aby se milostivě sám najedl. 

Přiměřeně...

Opravdu je mi líto, že syn ještě skoro nemluví. Já mu řeknu, co od něj chci. On zakývá, že chápe a pak zavrtí hlavou, jako že tohle teda dělat nemůže. Oč by bylo lepší, kdyby mi už dokázal vyargumentovat, že to, co od něj chci, je zjevný nesmysl …

A neumí spoustu dalších věcí, které ostatní děti jeho věku ano. Ale mně to zatím nevadí. Myslím, že rozumově je na tom přiměřeně. Až zjistí, že je racionální chodit na nočník, sám jíst a mluvit, že se do maminky nekouše a nekope (já mu oplácím, mně to nedělá), tak to prostě začne, respektive přestane dělat.

Na závěr bych chtěl poděkovat svému synovi za jeho existenci - navzdory tomu, že mě opakovaně pokakal, počural a poblinkal, pokousal, poškrábal a pokopal, že mi vyráží předměty a nenechává nás spát. Uvědomil jsem si, pochopil a prožil věci, které mě lidsky obohatily a bez kterých bych asi nemohl být úplným člověkem.

zdroj: Babyweb.cz

Kontra: Neumíme sdílet veřejný prostor. Řidiči často netuší, jak nebezpečná je to hra | Video: Michael Rozsypal, Daniela Drtinová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama