reklama

Do pěstounské péče dostali dva chlapce. "Je to jako porod," říká pěstounka

O příběhu rodiny Všianských jsme psali poprvé v březnu tohoto roku. Čtyřicetiletí manželé si vždy přáli mít velkou rodinu, a protože se jim toto přání nedařilo vyplnit biologicky, rozhodli se stát pěstouny. Vedle dvanáctiletého syna Vítka tak od konce dubna vychovávají také dva sourozence Matěje a Lukáše.

Dítě by podle Všianských nemělo zažívat pocit, že jsem jen já - nebo jen my dva - a zbytek světa jsou nepřátelé.
Dítě by podle Všianských nemělo zažívat pocit, že jsem jen já - nebo jen my dva - a zbytek světa jsou nepřátelé. | Foto: Tomáš Vocelka

Na vstup pětiletého Lukáše a sedmiletého Matěje do pěstounské péče se rodina Všianských připravovala od ledna tohoto roku. V dubnu si vyslechli větu, která jim obrátila život naruby: „Na konci měsíce vám kluky předáme.“ „Bylo to, jako bych se připravovala na porod. Najednou máte doma o dvě děti navíc,“ popisuje Ivana Všianská, máma biologického, už dvanáctiletého syna Vítka. „Ano, začátky byly náročné,“ přiznává její manžel Norbert.

„Tohle je náš obývák, kde trávíme společně každé ráno. Hlavně o víkendu se válíme na gauči a díváme se na Kačeří příběhy,“ říká radostně Norbert Všianský, zatímco kolem něj poskakují sourozenci Lukáš a Matěj, kteří patří do nové rodiny už téměř půl roku (jejich jména jsou v článku změněná z důvodu ochrany údajů, pozn. red.).

„Museli jsme se s kluky sžít. Máme úplně jiný přístup než přechodní pěstouni, u kterých byli necelé dva roky. Kluci vyžadovali, abychom se jim věnovali 24 hodin, byli pořád v obýváku a kuchyni. Všude bylo roztahané lego, kreslení, hračky. Bylo to tady jako po výbuchu. Pak jsme jim ale vysvětlili, že s čím si nehrají, musí uklidit. Také chtěli, abychom se na ně dívali, když si hrají. Hezky jsme jim vysvětlili, že se musí zabavit i sami, že se jim nemůžeme věnovat celý den. Je třeba uklidit, uvařit nebo jít do práce,“ říká Všianský.

V létě poprvé stanovali a naučili se plavat

Nyní trojnásobný otec, čtyřicetiletý Norbert Všianský měl od začátku vysněný cíl - ukázat malým sourozencům, které mají v péči, pravý klučičí život: chození do lesa, výrobu zbraní a spaní ve stanu. To se jim během léta podařilo hned několikrát.

Mužské osazenstvo rodiny bylo na tzv. chlapské jízdě, na čundru. Matěj a Lukáš si nesli vše potřebné na zádech v krosnách, na což nebyli doposud zvyklí, a poprvé spali ve stanu. „A vařili jsme si guláš,“ vykřikne s úsměvem pětiletý Lukáš. 

Malý chlapec se chlubí dřevěnými meči, které si během prázdnin s pomocí strýce - jak malí bráchové Norbertovi říkají - vyrobili. Na zahradě společně postavili i dřevěnou boudu. A týden celá rodina strávila na chalupě bez vody s nedalekým koupalištěm, tam se kluci během tří dnů naučili plavat. Také zažili dvoutýdenní dobrodružství na táboře, na němž působí Norbert a Ivana jako vedoucí.

„Vadilo nám, že kluci všechno dělali spolu. Jeden řekl, že si jde malovat, a tak šel i ten druhý. Při fotbale to často vnímali tak, že jsou oni dva a zbytek jsou nepřátelé. A bylo jedno, jestli to byl jejich tým, nebo tým protivníka. Dítě by nemělo zažívat pocit, že jsem jen já - nebo jen my dva - a ostatní jsou proti nám," popisuje Všianský chování, na kterém se snažili během léta zapracovat. "Teď už je to dobré. Už vědí, že i ti, co proti nim hrají, jsou jejich kamarádi,“ říká s pýchou.

Spolužákům je třeba vysvětlit, že nejsou divní 

Všianští usilovali o to, aby na sobě nebyli kluci v pěstounské péči závislí, zejména proto, že sourozenci tento rok poprvé nastoupili do školky a do školy. Přechodní pěstouni totiž vzdělávali malé bratry doma. „Matěj na začátku o škole nechtěl ani slyšet. Tvrdil, že do školy nepůjde, protože se tam nechodí,“ popisuje Ivana Všianská.

Aby změnili Matějův názor na povinnou školní docházku, pokaždé, když šli do města, koupili mu nějaké pomůcky. „Dělali jsme to pro radost, že má něco nového, a začal se těšit,“ vysvětluje Všianská a vybízí hned prvňáčka, ať se pochlubí školní výbavou. Ten ukazuje aktovku, žluté cvičky a tři kružítka. „Nejvíc mě baví družina a děti,“ říká stydlivě. Na sobě má triko potištěné razítky z brambor, které nedávno vyráběl na prázdninové chatě.

Protože manželé a pěstouni chtěli zabránit případným nepříjemnostem, setkali se ještě před začátkem roku s Matějovou učitelkou a nastavili si určitá pravidla. Byli by rádi, aby se jakýkoliv problém či prohřešek řešil okamžitě a paní učitelka věděla, že jim může kdykoliv zavolat.

„Je důležité o věcech mluvit, není dobré, když zůstanou zavřené pod pokličkou. Pak by se kluci mohli úplně uzavřít. Rádi bychom, kdyby paní učitelka dětem ve třídě vysvětlila, že není nenormální, že Matěj nevyrůstá u rodičů. Například v případě, kdy budou vytvářet strom života a on by si mohl připadat špatně, že jej má jiný než ostatní,“ vysvětluje Všianská a Matějovu učitelku jen chválí, na všem se s ní v klidu domluvili. 

Všianská se svěřuje s pocitem zvýšené zodpovědnosti za jeho studijní výsledky. „Nechceme, aby to vypadalo, že je hloupý nebo že to nezvládáme. Přece když je to váš potomek, tak si řeknete: ‚No, tak jsme takoví rodiče‘. Ale teď je to půjčené dítě.“

Mladšímu Lukášovi se ve školce líbí, protože tam mají "nejlepší polívečky a chlebíčky s pomazánkou", také si hned našel čtyři kamarády. Každé ráno se do školky těší, i kvůli milé učitelce. 

S mámou si píšou a volají

S mámou kluků se manželé z Klobouků u Brna snaží komunikovat. Volají si, píšou zprávy, posílají fotky i videa a od dubna, tedy od doby, kdy se kluci přesunuli do "nové rodiny", se s ní i třikrát viděli. „V podstatě jsme iniciativu přebrali my. Možná je to špatně, ale na druhou stranu si říkám, že třeba díky tomuto přístupu pochopí, že jí kluky nechceme vzít,“ přemýšlí nahlas Všianská.

Biologická matka kluků si v současné době našla dvě brigády a „půjčená máma“ doufá, že postupem času pochopí, že život jde žít lépe a jinak. A i když si jsou Všianští vědomi, že možná nastane moment, kdy budou muset kluky předat, počítají s nimi do budoucna jako s vlastními. „Za barákem máme velkou zahradu, kde by si každý z kluků mohl postavit svůj malý baráček, kdyby chtěl,“ říká Všianský a ukazuje bazén, který klukům v létě zbudovali na zahradě.

Zatímco malí sourozenci pobíhají po pokojíku a ukazují lego, s nímž si často hrají, dvanáctiletý Víťa netknutě hraje na počítači Fortnite. Letos nastoupil do sedmé třídy a nejvíc se těší na ruštinu. „Když mě kluci naštvou, tak jim něco mírně řeknu. A když mě neposlouchají, tak jdu za mamkou,“ říká Víťa, kterého táta napomíná za to, že si před příchodem návštěvy neustlal postel. „Nestihl jsem, no,“ směje se. „Kluky ale ještě na počítači neučím, ještě to nechápou. Ale až budou trochu starší, tak je to naučím," otáčí se zpátky k monitoru a máma všechny volá k obědu. 

Mohlo by vás zajímat: Laci: V dětském domově jen přežíváte, děti jsou frustrované a naštvané, žijí v iluzi (2019)

V dětském domově vás na reálný život nepřipraví, vytváří tam iluzi, že s nataženou rukou dostanete jídlo, oblečení a přídavky, líčí Radek Laci. | Video: Emma Smetana

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama