Malí bojovníci: Po narození vážili dohromady kilo a půl
Pro Hanku to bylo vytoužené těhotenství, navíc čekala dvojčátka. Pak přišly zdravotní komplikace. Snášela je trpělivě, smířená s tím, že proleží čtyři měsíce do porodu s nohama nahoře. To, co následovalo, ale připomínalo noční můru.
Pro Hanku to bylo vytoužené těhotenství, navíc čekala dvojčátka. Pak přišly zdravotní komplikace. Snášela je trpělivě, smířená s tím, že proleží čtyři měsíce do porodu s nohama nahoře. To, co následovalo, ale připomínalo noční můru.
"Probudila jsem se v noci a cítila, že mi praskla voda," vzpomíná. "Hystericky jsem křičela, věděla jsem, že to je konec. Zavezli mě na porodní sál. Ležela jsem tam čtyři dny a poslouchala, jak ostatní maminky rodí miminka a tatínci šťastně volají rodinám. Bylo to strašné. Nad vodou mě drželo jen to, že manžel byl ve dne v noci se mnou. Pak padlo rozhodnutí: císařský řez. Rodila jsem v 25 týdnu a 4 dnech. Ani jsme neměli jména pro miminka, bylo tak brzo!"
1470 g na dvě miminka
První se narodil Mareček, vážil 750 g. O tři minuty déle přišel na svět Viktorek, který byl ještě o 30 g lehčí. Když kluci začali bojovat o život a o zdraví, měli dohromady 1470 gramů. Vážili méně než velký bochník chleba. Ale dýchali.
Zatím jejich maminka bojovala s vlastní slabostí: "Několikrát jsem omdlela a po probrání znovu prožívala krutou realitu: Miminka musela ven, nezvládla jsem to... Byli tak malí, slabí, měli zarudlou, červenou, lepkavou kůži, na miniaturním tělíčku zavedené žilní katetry, plicní ventilaci, monitory alarmovaly. První dny bývají nejkritičtější, čekali jsme. Chlapečky trápila oběhová nestabilita, měli velké problémy s dýcháním. Lékaři mi řekli, že pokud by se něco dělo, přijdou pro mě, abych mohla být s nimi."
Pak začalo fungovat zažívání. Z inkubátoru ale nesměli, tak je máma chodila každý den navštěvovat. Vše se měnilo z hodiny na hodinu. Jednu chvíli byli v pořádku, další bojovali o život. Klesl jim krevní tlak, přestali čůrat, nedostávali mléko. Leželi úplně bledí a bezvládní.
"Báli jsme se nejhoršího. Viktorek zkolaboval a potřeboval resuscitovat, ale zvládl to. Stávala jsem střídavě nad oběma inkubátory, povídala jim o tom, jaký je čeká krásný život, zpívala jim, hladila je. Srdce mi krvácelo, že už nemůžou být u mě v bříšku, v bezpečí, spolu, ale že musí ležet připojeni na přístroje, denně snášet vpichy jehel, podstupovat vyšetření. Být sami. Proč zrovna oni...," říká máma.
Vybojovali si život
Klukům byl víc než měsíc, než si je Hanka mohla poprvé pochovat. Ani tím však její trápení neskončilo. Marek i Viktor potřebovali operaci očí. Následovaly nové kolapsy, intubace, plicní ventilace: "Ta bezmoc byla neúnosná. Viktorek ležel na JIP už moc dlouho, byl o tři měsíce starší, intubace mu byla hrozně nepříjemná. Křičel bez hlasu a očima nás prosil o pomoc..."
Možná zabrala energie léčitele, možná víra maminky. Každopádně se stal zázrak. Starší syn byl z nemocnice propuštěn dva dny před původně plánovaným termínem porodu, mladší o něco později. Byli zdraví. A dnes? Už neberou žádné léky. Jejich vývoj odpovídá věku. Daří se jim skvěle. A že budou muset nosit brýle, to jejich mámu opravdu netrápí...
"Nevěřila jsem, že si budu užívat mateřství jako jiné maminky. Ale užívám!" uzavírá Hanka svůj příběh. "Když trávíte několik měsíců denně na JIP, neprožíváte jen vlastní příběh, žijete osudy jiných, kteří bojují stejně jako vy. Viděla jsem hodně těch, které neměly šťastný konec. O to víc si vážím každého dne, kdy jsme spolu. A děkuji všem lékařům z Olomouce a Brna, kteří dali našim klukům šanci na život, ale také našim skvělým rodičům, mým sestrám a kamarádce, kteří se mnou prožívali každou minutu. Byli to oni, co mi stokrát za den říkali: Kluci to zvládnou, jsou to skvělí bojovníci, věř jim! Měli pravdu."
zdroj: Nedoklubko.cz
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
