reklama
 

Když máma umřela, bylo to strašné. Ale ulevilo se mi

"Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, ty opustíš tenhle svět. Štěstí - neštěstí, láska - manželství, kámen - vidle - motyka, že se tě smrt netýká?" Víme to už odmalička, kdy jsme se rozpočítávali: Umírání je přirozenou součástí života. Jen jsme zapomněli.

Foto: Isifa/Thinkstock

"Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, ty opustíš tenhle svět. Štěstí - neštěstí, láska - manželství, kámen - vidle - motyka, že se tě smrt netýká?"

Víme to už odmalička, kdy jsme se rozpočítávali: Umírání je přirozenou součástí života. Jen jsme ve víru života tak trochu zapomněli. A teď se nám to vrací. Žijeme sice výrazně déle a v mnohém ohledu pohodlněji, platíme však za to nemalou daň: Déle, a vůbec ne lehčeji také umíráme. Nejčastěji sami, přestože většina z nás má rozvětvenou rodinu.

Život v padesátce? Jako sendvič

První polovinu života nám kazí rodiče, druhou děti... Známé pořekadlo. Nepamatuje ovšem na věk okolo padesátky, kdy se z vás stane takzvaná sandwich generation. Velmi volný překlad v návaznosti na předchozí řečené by mohl znít: Jste jako kus sýra mezi dvěma chleby. V tomto období vám "kazí" život odrůstající potomci i stárnoucí rodiče zároveň.

To "kazí" jsme dali do uvozovek záměrně. Je to právě péče o pubertální i zestárlé milované, která posune vaše ego za hranice pomyslných možností. Pokud přežijete ve zdraví - a může to trvat léta - nejspíš zmoudříte. Získáte nadhled. Snáz se dokážete vyrovnat s vlastní smrtelností. Splatíte dluh za péči, jíž vás rodiče zahrnovali jako miminko. A když vás potomek uvidí něžně a trpělivě pečovat o nemohoucí babičku, můžete čekat, že se časem dokáže se stejnou láskou postarat on o vás.

Doporučujeme: Má jít vnuk na pohřeb babičky?

Může to být ovšem velmi náročné. Je totiž něco jiného přebalovat roztomilé batole a měnit pokakané plínky popudlivé osmdesátileté stařenky...

Smrt za plentou

Možná právě proto se o umírání skoro nemluví. Smrt se v moderní západní společnosti stala tabu, přemístili jsme ji za plenty nemocnic. Ona však mlčením nezmizí. Nikdo nechce umírat mezi cizími lidmi, jenže někdy prostě není vyhnutí.

"Když máma umřela, bylo to prostě strašné. Je to přece máma! Ale musím přiznat, že se mi zároveň ulevilo," říká zdravotní sestra Ilona. O nemohoucí maminku se starala pět let. První tři roky doma - jako svobodná a bezdětná si to mohla dovolit. Hledala maminku v okolních ulicích, když si nemohla vzpomenout na cestu domů, drhla spálené kastroly s jídlem, které zapomněla na plotně, uklízela vyplavenou koupelnu, měnila už zmíněné plenky.

Čtěte také: Dítě a smrt - věci, o kterých se nemluví

Pak už to prostě nešlo, fyzicky nezvládala. Našla dobře fungující hospic ve Středočeském kraji, kam za mámou další dva roky každý víkend dojížděla. Dávala za něj skoro polovinu výplaty.

Když Iloně v týdnu volali, že je mamince hodně špatně, vyrazila hned. Jenže cesta meziměstskou dopravou zabrala tři hodiny. Ilona přijela pozdě, rozloučit se už nestačila. Nemá sice výčitky svědomí, ví že dělala, co mohla, ale líto je jí to pořád.

Umírat se má doma

Když člověk přijde na svět, nejlépe se o něj postarají jeho nejbližší. A stejně by to mělo být, i když z tohoto světa odchází. Dokumentaristka Olga Sommerová nemá ze smrti strach od chvíle, kdy jí bylo dopřáno doprovázet v umírání maminku. "Byl to velkolepý zážitek. Celý život jsem se bála, že mi umře, protože jsem ji milovala, a byla pro mě jediným člověkem, který mě nikdy nezklamal. Poslední půlrok jsem s ní byla doma. A když odcházela, necítila jsem v přítomnosti majestátu smrti strach. To, čeho jsem se celý život bála, bylo najednou svým způsobem krásné a veliké. Byly u toho i mé děti a já doufám, že až já půjdu na věčnost, budou mě držet za ruku, jako jsem já držela mámu," vzpomíná v bývalém týdeníku Ring.

Ilona i Olga dělaly, co mohly. Obě mohou spát s klidným svědomím. Jenže většina lidí si podobný luxus nemůže dovolit. Režisérka měla čas, osamělá zdravotní sestra vydržela, dokud to šlo a potom aspoň dokázala péči platit. Co když se ale ocitnete v klasickém sendviči: se rodina se dvěma puberťáky v panelákovém bytě 3+1, průměrný měsíční příjem a táta či máma, kteří se už o sebe nedokážou postarat?

Přestěhujete se do obýváku, ložnici vyhradíte nemocnému rodiči a zavedete rodinné hlídky, které o něj budou pečovat? Je to pochopitelné, maminka vám přece dala život, musíte se o ni postarat až do smrti, byť tím třeba bude trpět celá moje rodina! Nebo raději zaškrtíte opasky, zaplatíte lepší hospic a budete jezdit každý víkend na návštěvy? Mámu přece milujete, ale nezkazíte tím život celé rodině!

Těžká volba, viďte? Zvážit ji můžete po shlédnutí videa. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět...

video: umirani.cz, YouTube

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Chodíte doma před dětmi nazí?

Češi jsou národ podvodníků, ne vysokoškoláků

Kancelář s tobogánem a hospodou? Splněný sen!


 

Něžné detaily i nečekaná jednoduchost. Top manikérkou Instagramu je Tina Goldsteinová | Video: Instagram/Betina Goldstein
reklama
reklama
reklama