reklama
 

Nepláču, když ode mě děti odcházejí. Mám radost, říká pěstounka na přechodnou dobu

Pěstounská péče je pro spoustu dětí šance vyhnout se životu v dětském domově. Dostanou se do "normální" rodiny, aniž by přitom ztratily kontakt se svou původní. Stát se pěstounem může teoreticky mnoho z nás, přesto je jich stále málo. Mnozí se obávají dlouholetého závazku péče o děti. Pak je tu ale i možnost stát se pěstounem na přechodnou dobu. Co to znamená a jak taková péče vypadá přibližuje pěstounka Michaela Ponocná.

Foto: iStock

Pěstounská péče u nás existuje ve dvou variantách. První z nich nemá časové omezení a trvá tak dlouho, jak je potřeba. Další variantou je pak pěstounská péče na přechodnou dobu. Ta trvá maximálně jeden rok. Během tohoto období zpravidla dochází k vyřešení problému, který rodičům znemožňoval péči o dítě. Často to bývají finanční problémy, bytová situace nebo například nemoc.   

Krizové období jednoho roku pomáhá řešit prostřednictvím pěstounské péče na přechodnou dobu Michaela Ponocná, která se této formě pomoci začala věnovat před pěti lety. V současné době pečuje již o osmé dítě. V rozhovoru jsem se jí ptala na její osobní zkušenost s pěstounskou péčí.

Co vás vedlo k rozhodnutí stát se pěstounkou?

Sama jsem adoptivní matka dvou dcer. Postupně odrůstaly a já jsem v sobě ještě měla kapacity věnovat se někomu, kdo to potřebuje. Když jsem si v roce 2012 přečetla článek o Alžbětě a Vráťovi Hláskových, kteří se věnují PPPD, okamžitě mi bylo jasné, že to je pro mě to pravé. Jakmile mi to manžel a dcery odsouhlasili, začala jsem vyřizovat vše potřebné, s manželem jsme absolvovali nezbytné školení a v červnu 2013 jsme přijali do péče první miminko.

Rok je relativně krátká doba, v čem vidíte výhody péče v tak omezeném období?

Pěstounská péče na přechodnou dobu je v každém případě pro dítě nesporně lepší než péče ústavní. Čím dříve dítě pozná milující náruč a jednu hlavní pečující osobu, která uspokojuje všechny jeho potřeby, tím lépe. V ústavu je jedna sestra na šest dětí, navíc se neustále střídají. V pěstounské péči je na jedno dítě nejméně jeden člověk, který je tu vždy pro něj.

Za jednou svou pěstounskou holčičkou jsem docházela měsíc do kojeneckého ústavu, než se vyřídily potřebné papíry. Děti tam mají materiální dostatek, ne-li nadbytek. Ale ani všechny hračky na světě jim nevynahradí tu jednu důležitou osobu. Pokaždé se ke mně slezly všechny děti a chtěly na klín, hladit, objímat. Lačněly po kontaktu a zájmu.

Projekt Adopce.com

Zájemcům o náhradní péči pomáhá informačně vzdělávací projekt adopce.com. Hlavním cílem projektu je kvalitně informovat zájemce o jakoukoli formu náhradní rodinné péče. Projekt je určen nejen zájemcům o adopci či pěstounskou péči, ale i náhradním rodičům, kteří již dítě do své rodiny přijali. Projekt je realizován obecně prospěšnou organizací Spolu dětem ve spolupráci se Střediskem náhradní rodinné péče. Partnerem projektu je Nadace Terezy Maxové dětem. Více na www.adopce.com.

Má pěstounská péče na přechodnou dobu nějaké odpůrce?

Bohužel ano. Zastánci ústavní péče často argumentují zejména tím, že v ústavech mají děti všechnu potřebnou lékařskou péči. Ale pokud dítě nemusí být hospitalizováno, jsme jim schopni všechna potřebná vyšetření zajistit i my. Častokrát se dokonce setkáváme s tím, že k nám jdou z ústavu děti považované za nějakým způsobem handicapované, a teprve v rodinném prostředí se ukáže, že jsou vlastně v pořádku. I jedna moje ústavní holčička byla pokládána za hluchoněmou, protože nevydávala žádné zvuky a vlastně ani nereagovala. Byla zkrátka jen nesmírně traumatizovaná a "zamrzlá". Po necelém měsíci u nás roztála a začala se projevovat.

Povíte nám její příběh?

Tato holčička se hned po narození až do svého devátého měsíce přesouvala mezi svou rodinou, kojeneckým ústavem a nemocnicí, kde dvakrát skončila s hematomy. Jednou dokonce se zlomenými žebry a sepsí. Nakonec se sociální pracovnici podařilo dostat ji z ústavu a já jsem tak měla možnost mít ji v péči 15 měsíců. Za celou dobu se o ni její biologičtí rodiče nikterak nezajímali, nevzpomněli si ani na narozeniny, ani na Vánoce. Jelikož byli soudním rozhodnutím zproštěni obvinění z týrání, holčička putovala zpět k nim. Po čase jsem se dozvěděla, že byla rodičům opět odebrána. Byla znovu v pěstounské péči na přechodnou dobu a pak umístěna k dlouhodobým pěstounům. Ti nyní žijí ve stresu, že ji biologičtí rodiče získají podruhé zpět.

Co vám práci znesnadňuje?

Těžký je jen ten věčný boj s úřední mašinerií a zejména soudy. My pěstouni bychom měli pěstovat, a zatím často suplujeme činnost jiných lidí. Těm malým dětem ubíhá čas mnohem, mnohem rychleji než nám dospělým. Všichni zainteresovaní úředníci a soudci by se měli snažit konat co nejrychleji, a to v nejlepším zájmu dítěte. Bohužel liknavost často způsobí, že dítě, které mohlo být velmi brzy v nové rodině, zbytečně tráví čas u nás. Měla jsem to takto u několika dětí a nepřestává mě to zlobit.

Pro děti musí být těžké se adaptovat v jiné rodině…

Velmi záleží na věku dítěte. Miminka přebíraná rovnou z porodnice s adaptací většinou nemají problém. Nicméně velká část těchto dětí má matky, které v těhotenství kouřily, pily alkohol a braly drogy. To se pochopitelně často odrazí v celé škále příznaků, jež taková miminka trápí. My je pak "donosíme"; nejvíce ze všeho potřebují milující náruč, ve které se postupně zklidní.

Jak je to u starších dětí?

U těch trvá adaptace déle. Například nyní mám holčičku, kterou maminka sama přivezla k sociálním pracovníkům, protože neměla žádné finanční prostředky ani kde bydlet. Osmiměsíční holčička u mě první tři dny jen vyděšeně ležela, jedla, spinkala a plakala, protože se jí stýskalo po mamince. Po celou tu dobu jsem ji měla skoro pořád na rukou a zpívala jí; to jediné ji utišilo a uspalo. Cítila jsem, jak její obrana praská; přijala mě za svou a od té doby si spolu opravdu užíváme. Je to báječná holčička.

Jak potom zvládají děti moment odchodu? Zvyknou si na vás a brzy zase musí pryč…

On to není moment, je to postupný proces; i proto je třeba každý rok absolvovat 24 hodin školení, abychom jako profesionálové pomohli novým pečovatelům a hlavně dítěti hladce přejít do nové rodiny. Děťátko na to pečlivě připravujeme a snažíme se co nejcitlivěji přistupovat i k novým rodičům, protože i oni jsou v takové situaci velmi křehcí a zranitelní. Setkáváme se nejprve u mne, aby se navzájem poznali; já jako pěstoun pak postupně ustupuji do pozadí, rodiče přebírají co nejvíce úkolů spojených s péčí o dítě. Poté je dítě navštěvuje v jejich domácnosti, a jakmile mají od soudu ten vytoužený "papír", odvážejí si své děťátko pryč a já mohu jít s radostí v srdci odpočívat.

Pěstounství vám tedy přináší radost a naplnění?

Je to naprosto nesdělitelný pocit, když vidíte, jak váš "výpěstek" zapadne do nové rodiny, k mámě a tátovi, jako kostička lega. To mě nepřestává fascinovat a bavit. Čím déle tuto práci dělám, tím více naplňuje. Připadá mi, že to je cesta, na kterou jsem ve svém životě měla natrefit a vydat se po ní. Asi nic by mě nedovedlo uspokojovat víc. Po desítkách let strávených v Praze žiji na venkově a s mými dětmi máme úplně jiný rytmus života; máme čas pozorovat mraky, broučky, kytky na poli. Nespěcháme a je nám spolu dobře. A když dobře předám dítě nové rodině, je to ta největší odměna.

Není pro vás pak těžké se s dětmi rozloučit?

Na to se mě ptají všichni. Odpovídám vždy, že přece od začátku vím, že jsou u mě jen na návštěvě. Nejsou tu pro mne, to já jsem tady, abych je trochu dopěstovala, ohřála a vypustila dál. Nepláču, když odcházejí. Mám radost.

Sezona jahod vrcholí. Přidejte je i do lehkých muffinů bez lepku a laktózy | Video: Aktuálně.cz

Mohlo by vás zajímat

reklama
reklama
reklama