Holčičí trauma: Dědím oblečení po starší sestře!
"Já jsem byla týrané dítě! Musela jsem nosit šaty po dvou starších sestrách. Do dneška z toho mám trauma," přiznala se nedávno na poradě naše kolegyně. Jaké vzpomínky máte na dědění věcí vy?
"Já jsem byla týrané dítě! Musela jsem nosit šaty po dvou starších sestrách. Do dneška z toho mám trauma," přiznala se nedávno na poradě naše kolegyně. Jaké vzpomínky máte na dědění věcí vy?
Pamatujete ještě na tlusté hnědé punčocháče, které tak strašně štípaly do nohou, které všechny malé děti nenáviděly a které všichni přesto museli nosit? A co kabátky z umělé kožešiny zvané Leskymo? Háčkované šatičky po sestřenici? Dnes byste byli módní guru stylu vintage, který si libuje v retro. Tehdy mnozí tiše trpěli...
Trápení mladších bratrů
Do toho jsi už krásně dorostl! Vždyť ti to sluší! Je to skoro nové! Tyto fráze zná asi každý mladší sourozenec a z celé duše je nenávidí. V mírných obměnách se mohou vztahovat skoro na všechno: zimní bundu a boty, zánovní kolo nebo - hrůza! - dokonce na mobil. Jediným únikem jsou narozeniny, svátek nebo Vánoce. Ta úleva, když mladší brácha konečně vydělává a kupuje si nové (!) značkové džíny nebo lyže, které si sám vybere. Jenže pak přijdou na svět jeho vlastní děti, taky dva kluci, z nichž jeden je ten mladší. A kolo osudu se opakuje... A to jsou na tom bráchové ještě dobře. Daleko horší je, když kluk dědí po holce!
Vivien Westwood po socialisticku
"Teď bychom řekli vintage, jako malej kluk jsem ale všechny ty svetry, košile, kamaše a někdy i holčičí halenky nenáviděl stejně jako vařenej celer v polívce. Nebezpečné byly zejména rodinné výlety k přízni, kde žily starší děti. Je jedno, jakého byly pohlaví, protože oblečení se prostě dědilo a hotovo," popisuje krušnou dobovou realitu Marek Valíček na svém blogu.
Čtěte také: Naprosto nejtrapnější rodinné zdrobněliny a oslovení
"Podívej, Zorka, takovej pěknej kožíšek po Renatě, to Marek ještě krásně unosí, co říkáš - posuzovala teta Evža znalecky holčičí velur. Matka každého syna by měla říct ne! Jenže matky v té době říkaly: No jistě, tady se to povolí, na rukávy mu přiheftneme kus umělý kožešiny, má už přece jen ruce dlouhý jako vopice, a kožich pěkně poslouží.... A tak se stávalo, že kluci šli do školy ve veluru s lidovými výšivkami a s rukávy nastavenými leskymem v barvě lišky. Vivien Westwood a John Galliano by nad mým modelem omdlívali závistí. Dneska bych byl za hvězdu. Za někoho, komu se říká trend-setter. Tenkrát jsem měl pocit idiota," vzpomíná Marek Valíček.
Předběhla jsem Donnu Karan!
Lidová tvořivost ale mohla být i stylová a hadrové dědictví se potom v šikovných rukou proměnilo v opravdové modely. "Vzpomínám si, jak někdy v mých patnácti letech přivezla babička krajkové polštáře z počátku století, které vyšívala ještě její maminka. Samotná látka se už rozpadala, ale výšivky zpevněné nití držely dobře a byly prostě nádherné," vzpomíná výtvarnice Bára.
"Tehdy jsem si z džínoviny ušila top a sedlo sukně, zbytek doplnila bílou krajkou po babičce a měla jsem model, který mi holky záviděly. Deset let poté jsem velmi podobný viděla na Václavském náměstí v butiku Donny Karan. Možná byl o malinko lépe ušitý, ale krajky jsem měla daleko hezčí já," dodává.
Výhoda bohatých sousedů
Pravá realita dědění se od těch pionýrských dob trochu posunula. U miminek a batolat se ještě stále dědí to, co starší dítě nestačilo unosit - mnohdy jsou to totiž pěkné a málo nošené kousky, z nichž prcek prostě příliš rychle vyrostl. Podobný trend je vidět i na západ od našich hranic - bleší trhy specializované na dětské oblečení se konají ve Francii, Německu i v Anglii.
U větších dětí pak obvykle kolují výběrové kousky, které nejsou v ČR k sehnání, a když, tak za nesmyslně vysokou cenu. "Moje dvanáctiletá dcera dědí po sousedčině, která je stejně stará. A jsem za to vděčná - sousedé jsou totiž hodně bohatí, cestují a nakupují oblečení v zahraničí. Jde třeba o značkové kusy, které se u nás ani neseženou a které měla malá slečna třeba jednou na sobě. Sice je mi to trochu hloupé, ale sousedka je milá a přátelská, vůbec nenosí nos nahoru, tak se to dá snést. Ušetřím tak ročně tisíce a moje dcera chodí oblečená tak, jak bychom si to my nikdy nemohli dovolit," napsala nám paní Mirka z Brna.
Jak to máte s děděním oblečení u vás? Patříte k těm, kteří si dnes už s úsměvem hýčkají trpké vzpomínky na nucené nošení použitého oblečení? Nebo vám bylo jedno, že nosíte trička po starším sourozenci? Či snad je pro vás secondhand sprosté slovo a oděv použitý někým jiným byste na sebe za žádnou cenu nevzali? O tom všem můžete diskutovat pod článkem.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Můj muž je prudič! Trpí tím celá rodina
Žili jsme spolu třicet let, opustil mě kvůli studentce
Mladý pár si sám postavil krásný dům jen za 2,5 milionu
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
