Dětské trauma: Počural se z Mikuláše hrůzou!
"Jsem čert a ukousnu ti zadek, protože jsi zlobila!" Onu památnou větu pronesl veselý strýc, milovník kabaretu a maskér jednoho pražského divadla, který přišel do rodiny příbuzných dělat Mikuláše.
„Jsem čert a ukousnu ti zadek, protože jsi zlobila!" Onu památnou větu pronesl veselý strýc, milovník kabaretu a maskér jednoho pražského divadla, který přišel do rodiny příbuzných dělat Mikuláše.
Je to už hodně dávno, zralé dámě, která na to dnes vzpomíná, tehdy byly čtyři roky. Pamatuje se však velmi dobře: „Strýček šprýmař je už na pravdě boží. Doufám, že se dostal mezi anděly, protože to byl správný chlap a moje první tajná dětská láska. Nicméně děs, který jsem jako malá holčička kvůli němu prožila, si živě pamatuji dodnes. Však také Mikuláš, anděl a čert, převlečení a maskovaní z divadelního fundusu, byli jako živí! Strejdo, už dávno se na tebe kvůli tomu nezlobím, ale také doufám, že tak moc bát se už nikdy v životě nebudu - věřila jsem ti totiž tehdy každé slovo a o svůj zadek jsem se doopravdy strachovala..."
Vystrašené holčičky
Ona zmíněná dáma není žádnou výjimkou. Když jsme na toto téma zavedly rozhovor u nás v redakci, zjistily jsme, že podobný stres zažila každá z nás. Strach z čertů, doprovázejících svatého muže, byl první opravdovou hrůzou, která poznamenala naše dětství.
„Vyrostla jsem na samotě v lese, kde se podobné hrůzy nevyskytovaly. Pak jsme se přestěhovali do Brna a naši objednali tu povedenou partu. Bylo mi tehdy asi pět, a přestože jsem od Mikuláše nakonec dostala vytoužené kaliopky na bruslení, vůbec jsem z nich neměla radost. Čertů jsem se opravdu bála a to byl dojem, který naprosto převládl," vzpomíná jedna z kolegyň. Podobné zážitky jsme měly všechny. Je to snad tím, že jsme byly bázlivé holčičky?
Něco je špatně...
„Dítě ve věku tří až pěti let má ještě velmi bohatou fantazii nesešněrovanou realitou," konstatuje pražská psycholožka Vlasta Svobodová. „Nedokáže rozlišit, co je skutečnost a co nadsázka dospělých. Máma a táta jsou pro něj naprostá autorita. V chvíli, kdy proti čertům nezasáhnou, může batole uvěřit, že je vydáno napospas a doopravdy čelí vážnému ohrožení. To dokáže jeho psychikou vážně otřást. Zejména u menších dětí proto doporučuji postupovat s velkým taktem a moc je neděsit. Bezpečí máminy náruče by pro ně mělo fungovat stoprocentně, tedy i ve chvíli, kdy se nacházejí v pomyslném ohrožení sil pekelných."
Počural se strachy
„Plně s paní psycholožkou souhlasím," dodává další kolegyně, „a ověřila jsem si to i na svém synovi. Vždycky byl vyrovnané a bezproblémové dítě. Ve čtyřech letech však dostal na ulici při spatření čertovského průvodu klasický hysterák. Kvílel, zoufale se mě držel okolo krku, byl prostě hrůzou úplně bez sebe. Důvod? To odpoledne nechtěl ve školce po obědě spát, a tak mu paní učitelka pohrozila, že si ho večer odnese čert do pekla... Přiznávám, že jsem paní učitelce tehdy pěkně vynadala. A Honzík se strachy z čertů počurával ještě dva týdny."
Jaké zážitky z Mikuláše máte vy sami? Také jste se jako malé děti tak strašně báli čertů? Nebo je to jen problém přecitlivělých holčiček a vám byli pekelníci vždycky akorát pro smích? Či jste snad poznali, že má Mikuláš dědovy brýle a že čert nosí stejné boty jako starší bratranec Pepík? A jak to děláte dnes se svými dětmi? Myslíte, že se mají strašit a že trocha autentických zážitků neuškodí? Nebo dáváte přednost laskavému Mikulášovi s anděly a čerty raději necháváte za dveřmi? Diskutovat o tom můžete pod článkem a hlasovat v naší anketě.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
