reklama

Přestaňte lhát svým dětem. Zvládnou znát pravdu

Nedávejte špatný příklad svým potomkům. Otevřeně s nimi komunikujte už od nejútlejšího věku a vždy jim povězte pravdu. Zvládnou ji lépe než lež.

Foto: Thinkstock

Postoj k pravdě se vyvíjí v průběhu celého života, stejně jako morální postoje obecně. Lhaní v podobě vymýšlení příběhů, které se nestaly, je přirozené a setkáváme se s ním u dětí již v útlém věku. Jak ale poznáme, že děti lžou více než je zdrávo a že bychom měli zasáhnout? Zeptali jsme se psycholožky a terapeutky Jany Švecové.

Míra tolerance a rovněž výchovné prostředky samozřejmě souvisí s konkrétním věkem. Zatímco nás vybájené příběhy těch nejmenších spíš pobaví a nebudeme mít potřebu nijak radikálně zasáhnout, u školních dětí bychom už měli být na pozoru.

"Ve školním věku již dítě ví, že lhaní je nástroj, který může přinést různé výhody a bude si u vás ověřovat, zda se vyplatí lhaní vzít do svého repertoáru strategií," říká dětská psycholožka Jana Švecová.

Testovat hranice si později budou i puberťáci. Lží si rovněž mohou snažit zachovat si svoje soukromí, což může být od určité míry varováním pro nás. Lhát nám totiž začnou v případě, že se k nim nadále chováme jako k dětem.

Příklady táhnou

Nejmocnějším výchovným zásahem jsme samozřejmě my a naše chování. "Když například dítěti napíšeme do žákovské knížky omluvenku pro nemoc, ale ve skutečnosti jedeme na prodloužený víkend lyžovat, dáváme tím dítěti nevědomky zprávu, že tak to dělají dospěláci - neboli nemluvit pravdu se vyplatí," vysvětluje. Samozřejmě se pak nemůžeme divit, když se potomek zachová stejně.  

Dítěti můžete vštěpovat upřímnost od předškolního věku. Nejlépe tím, že vy sami mu budete říkat pravdu." Je možné být otevřený k dítěti i v těžkých životních tématech. Slova a míru však volte adekvátně k věku dítěte," vysvětluje.

To znamená, že i malému dítěti lze říci, když například zemřel dědeček. Nevymýšlejte si báchorky, nepoužívejte eufemismy o 'odchodech' či spánku. Řekněte prostě, že dědečkovo srdce bylo už staré, pracovalo totiž mnoho let, a tak se prostě zastavilo, přestalo bít. 

Kdy je to ještě normální?

Okamžik, kdy dítě překročilo míru únosnosti, poznáme velmi snadno. Právě tehdy, kdy nám to začne přerůstat přes hlavu, bývá už zpravidla pozdě. Dítě se zřejmě zkušenostmi naučilo, že neříkat pravdu je lepší.

Jak tomu zabránit? Základem je budovat s dítětem dobrý vztah, kde se dítě cítí sebevědomé. Psycholožka radí například oceňovat situace, ve kterých 'přizná barvu'. Dále místo trestů hledat společné řešení, jak těžké situace vyřešit, aby nebylo třeba využít lži. 

Jak správně reagovat?

Reagujte přiměřeně věku a důvodu lhaní. U velmi malých dětí, které si k pravdě teprve vytvářejí vztah, je prostě jen laskavě usměrněte a jednou větou dejte najevo, že to a to se stalo tak a tak. Netrestejte, zejména je-li patrné, že dítě si spíše 'hraje', nebo vás škádlí.

"U pragmatického lhaní školáků je třeba zjistit, proč si vymýšlí. Otevřeně se svého dítěte zeptejte, dejte mu bezpečný prostor k vysvětlení. Podpořte jej, že když řekne pravdu, můžete mu pomoci situaci lépe vyřešit, či ji společně napravíte. Dejte mu zažít výhody pravdomluvnosti," upozorňuje Švecová.

Lže-li dítě opakovaně u jedné konkrétní věci, je možné, že se něčeho velmi bojí nebo se opakovaně přesvědčilo, že v tomto bodě je lépe zatajovat, a tak sebe či druhého chránit. Pokuste se vytvořit takové klima či podmínky, aby dítě mohlo tuto strategii opustit.

U teenagerů se vyplatí víc než v jiném věku spíše naslouchat a citlivě se ptát. Klaďte otevřené otázky. Někdy, když je dospívající málo sdílný, dejte mu prostor a netlačte.

"Mohli byste tak lhaní o té konkrétní věci šťouráním a vyzvídáním navodit. V tomto věku je tajemství přirozené a vysoká citlivost k respektu hranic rodičem. Jejich narušování by vás tedy mohlo spíš vzdálit," radí psycholožka.

V extrémních případech je nutné i najít odborníka. Pokud se z vašeho dítěte stane notorický lhář, může to být způsobeno i nekvalitním vztahem mezi vámi. Pouze výjimečně lhaní může svědčit například o takzvané bájné lhavosti či některých vážných poruchách.

"Obecně vzato chybu nehledejte v dítěti, spíše si klaďte otázku, zda vy sami nemůžete něco změnit v přístupu k němu. A zejména: co se asi pozorováním učí právě od vás," uzavírá psycholožka.

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama