Proč máme pocit viny, když dáváme malé dítě na hlídání: Tátové jsou přitom v pohodě
Mnohé z nás chtějí kariéru, slušný plat, čas pro sebe a ještě mnohem víc. Když si tohle některá z nás pak splní a je současně i matkou malého dítěte, okamžitě ji společnost pranýřuje. Otce se přitom nikdo neptá, jak se mu daří skloubit zaměstnání a rodinu.
Nedávno jsem na internetu četla citát: "Očekáváme, že matky budou vychovávat děti tak, jako by nepotřebovaly vydělávat, a v zaměstnání budou odvádět takový výkon, jako kdyby žádné děti neměly."
Pokud máte malé dítě, chcete pracovat nebo se nějak realizovat, možná to znáte. Neustálý pocit viny. Tíživý, neoddělitelný. Často si připadáte nedostatečná. Je to vinou nastavení společnosti. Když dítko v něčem neprospívá, je to přirozeně vina matky. Chodí totiž moc do práce a málo se mu věnuje. V těhotenství určitě (ne)cvičila jógu. Kojila moc krátce. Kojila moc dlouho. Nekojila vůbec.
Na otce zapomínáme
"Manžel potřebuje prostor pro svou práci a taky se vyspat. S malou mi tedy moc nepomáhá," říká smířeně pětatřicetiletá Jana. Nepočítá s druhým dítětem, je na hranici vyčerpání kvůli péči o dvouleté batole. Model, že dítě a péče o něj jsou záležitost dvou lidí, ne výhradně ženy, je pro ni jako z jiné planety.
Chůvu? Nikdy!
Zatímco ve Francii, Británii nebo USA panuje opačný extrém a do jeslí nastupují už třeba tříměsíční děti, v Čechách dosud panuje celospolečensky přijímaný názor, že do tří let se ratolest nemá od matky hnout. Co na tom, že role otce je dost opomíjená. K tomu přispívají i názory i některých politiků, podle nichž je matka naprosto vyhořelá, nepoužitelná na trhu práce a zcela závislá na partnerovi. Pokud se někdo rozhodne žít jinak, má to dost těžké. Soukromé školky pro děti jsou extrémně drahé, státní přeplněné a trh práce s chůvami teprve v začátcích.
Panuje přesvědčení, že pokud už to hlídání tedy potřebujete, musí to dělat babička dítěte. Pracuje? Má vlastní koníčky a chce se s vnukem či vnučkou vídat jako příbuzná, nikoliv placená pomoc? Smůla! Přece nesvěříte potomka nějaké cizí bytosti, která bude sahat na vaše dítě! I kdyby chůvu potomek zbožňoval a rozšířila mu obzory. Všechno špatně.
Co jsi to za matku?
Když už se najde žena odvážná natolik, že vystoupí proti společenským konvencím a rozhodne se, že mateřství neznamená konec její původní osobnosti, musí čelit obrovskému náporu. Odsudků se jí dostává ze strany jiných žen, které si připadají jako lepší matky, protože ony se od svých dětí nehnou, zatímco dotyčná "bílá vrána" si, považte, zaplatí hlídání, aby šla cvičit. "Začala jsem znovu pracovat, když byly synovi dva měsíce. Jednalo se o čtyři večery měsíčně, kdy jsem moderovala koncerty," říká devětadvacetiletá Martina. Když cestou z práce konverzovala s řidičem taxíku a prozradila, že doma s manželem čeká její miminko, ihned se na ni sesypaly dotazy, jak je to možné a zda tedy vůbec kojí.
Celebrity, které to myslí dobře
Nedávno se na českém Instagramu strhla diskuse. Tamara Klusová prohlásila, že jí vadí rčení "Spokojená matka, spokojené dítě" a že by se děti neměly odkládat do barevných domečků, rozumějme školek. Na to jí opáčila Nikol Štíbrová, že jako matka samoživitelka je vcelku ráda, že se jejímu dvouletému synovi Matesovi ve školce líbí, a že nemá jinou možnost. Manželka Tomáše Kluse pak vysvětlila, že jí vadí celodenní školky, nikoliv denní. Pohroma je ale na světě. Proč máme potřebu, včetně influencerů, kteří mohou veřejné mínění ovlivňovat, komentovat způsob mateřství jiných žen? Odkud se bere patent na pravdu? Rozsoudí nás pouze naše životy a především vztah s dětmi. Ten projde mnoha zkouškami, ale na tom, jak bude vypadat, můžeme coby rodiče pracovat. Třeba tak, že naučíme své děti, že rodina znamená péči pokud možno obou rodičů a že dělat něco do úplného vyčerpání a ztráty osobnosti není zdravé. Takových obětí prostě netřeba. Ani od matek.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
