Projev prezidenta republiky 28. října
Praha - Václav Klaus přednesl u příležitosti státního svátku 28. října tradiční projev. Přinášíme jeho plné znění.
Vážení vzácní hosté zde ve Vladislavském sále, vážení spoluobčané u rozhlasových a televizních přijímačů,
před několika hodinami u nás skončily další svobodné volby, tento veřejný střet politických a ideových konceptů, který jsme na počátku, po téměř půlstoletí nesvobody považovali za věc zcela zásadní. Jejich výsledky mi nepřísluší hodnotit, ale jistě jste si mnozí, stejně jako já, kladli otázku, zda je nízká účast v druhém kole senátních voleb přesně tím, co jsme před sedmnácti lety očekávali a zda nebyl i sám průběh předvolební kampaně projevem nějakého hlubšího problému naší země.
Spolu s téměř pětiměsíčním hledáním vlády, která by měla parlamentní podporu, a s vůbec prvním nevyslovením důvěry vládě v naší novodobé historii jsou to důvody, proč se v den našeho nejvýznamnějšího státního svátku zabývat tím, zda v tom, co nám přinesl listopad 89, důsledně pokračujeme či zda díky ztrátě původního elánu, odhodlání, ale i některých nerealistických iluzí nemáme tendenci jít jinudy a jinam.
Hledat společného jmenovatele
K úplné schodě sice dojít nemůže, ale něco jako nejvyšší společný jmenovatel, na kterém bychom se shodnout mohli a měli, hledat musíme.
Mezi nejdůležitější charakteristiky našeho současného společenského uspořádání jistě patří slova svoboda, demokracie, pluralismus, nedotknutelnost jednotlivce a jeho občanských práv, soukromé vlastnictví, trh, kapitalismus, které jsou opakem toho, co charakterizovalo systém předcházející: nesvoboda, totalitní režim, vláda jedné strany, státní vlastnictví - i toho nejmenšího novinového stánku -, centrální plánování, vyvolávající permanentní nedostatkovost, prosazování údajného vyššího zájmu na úkor jednotlivce, degradování principu občanství, socialismus, komunismus.
Zůstává i dnes, po sedmnácti letech, dostatečně zřejmá nesouměřitelnost těchto dvou světů, nebo již dochází k erozi toho, co původně bylo tak nesporné? Jestli ke změně dochází, změnili jsme se my sami? Nebo jen naše názory? Nebo "jen" začínáme zapomínat?
Kdybych k hledání odpovědí na tyto otázky líbivými a vznešenými slovy jenom vyzýval, bylo by to planým moralizováním.
Kde tento společný jmenovatel hledat? Je to svoboda? Je to demokracie? Trváme i dnes na tom, že pro nás nemají alternativu a že nejsou za nic vyměnitelné? Patří k tomu základnímu i respekt k výsledkům svobodných voleb? Udržování potřebné míry kontinuity, dojde-li k výměně politických reprezentací? Povinnost nalézat konsensus a kompromis, je-li to nezbytné? Důvěra v demokraticky zvolené instituce státu? Základní shoda na našich bezpečnostních a zahraničně-politických postojích? Nebýt lhostejní k věcem kolem nás?
Společnost je rozpolcena
Slovo eroze jsem nepoužil jako nadsázku. Projevuje se například tím, že jsme většině z výše uvedených slov začali dávat změkčující a omezující přívlastky. Že jsme se ukolébali tím, že ke změně již došlo, že taková změna platí jednou provždy a že všechno už běží samo.
Že jsme začali "vyvažovat" a znovu hledat jakousi bájnou střední cestu, založenou na snu, že z toho, co svět kolem nás nabízí, je možné vybírat si jen to příjemné, bezbolestné, žádné oběti nevyžadující. Že se u nás začíná rozmáhat vidění naší země jako rozdělené na ty nahoře a ty dole, na ty, kteří mohou a ty, kteří nemohou, na ty, kteří vědí a ty, kteří nevědí?
Že toto rozpolcení není projevem tradiční, snad typicky české nesvornosti, ale spíše výrazem zeslabení ochoty společně hájit onen unikátní, nadmíru křehký státní celek, jehož jsme součástí: Českou republiku.
Zamysleme se nad tím.
Apeluji: Dohodněte se
V pondělí byla v Budapešti, jako vzpomínka na tragické události roku 1956, přijata Deklarace svobody, ve které se říká, že "jen ta země, která si uvědomuje, že uhájit ji je věcí týkající se všech, může překonat ji ohrožující partikulární zájmy".
To platí jistě i unás.
Na silná slova si u nás nepotrpíme.
Kunderův Jakub fatalista nám snad jednou provždy zesměšnil výroky typu jít dále, jít vpřed. I když každá změna vyvolává nejen pozitivní, ale i ne pro všechny příznivé výhodné průvodní jevy, bránění se změně nakonec vyjde dráž, než změna samotná a více se musíme bát přešlapování na místě než aktivního vykročení.
Apeluji na zodpovědnost nás všech, Vás v tomto sále zvláště. Apeluji na zodpovědnost, kterou si v dnešní slavnostní den uvědomujeme při pohledu na ty, kteří jsou tu se mnou na pódiu, na vyznamenané, na které můžeme být oprávněně hrdi, kteří v mnoha oborech lidské činnosti vykonali věci mimořádné, a kteří slovu zodpovědnost dobře rozumějí.
Apeluji na politiky a politické strany a politiky, výslovně se hlásící k tomu, co zkratkovitě označujeme za odkaz listopadu 89, aby se erozi hodnot spojených s návratem svobody a demokracie do naší země rezolutně bránili.
Připomínám jim, že si občané naší země přejí, aby jednali konstruktivně a aby jejich politické soupeření nevedlo k nesmiřitelnému dělení společnosti. Že si přejí, aby došlo k vytvoření alespoň elementární shody demokratických stran nalevo i napravo od pomyslného středu politického spektra o možnosti sestavit vládu, nebo o nutnosti uspořádat nové volby.
Hlavní aktéři naší politiky musí jasně říci, co chtějí a co nechtějí, respektive s kým jsou a s kým nejsou ochotni se domluvit. Věřím, že si odpovědnost vůči celé naší zemi dobře uvědomují.
Důchody, zdravotnictví, energie
Vládu s důvěrou sněmovny potřebujeme.
A to z důvodů vnitropolitických i zahraničně-politických.
Naše veřejné finance, náš důchodový systém a naše zdravotnictví čekají na reformu. Potřebujeme rozhodnout, jak získávat elektrickou energii. Musíme vědět, jakou si přejeme budoucnost Evropské unie. Musíme být schopni reagovat na různé globální výzvy současnosti. Musíme být schopni dohlédnout dále než do zítřejšího dne.
Díky unikátní dějinné příležitosti byla právě před 88 lety obnovena naše novodobá státnost. Přes obrovskou rozdílnost názorů se tehdejší rozhodující politické síly sjednotily na nejvyšším společném jmenovateli, který tvořily samostatný stát jako garance toho, že se staneme suverény svých životů a svoboda, založená na demokratickém, republikánském zřízení.
Jejich shoda však začala brzy podléhat erozi, což bylo jedním z důvodů, proč jsme se po II. světové válce o tyto základní hodnoty tak snadno a na tak dlouho nechali připravit.
Díky dalším unikátním dějinným souvislostem jsme svobodu, demokracii a státní suverenitu před 17 lety získali zpět.
Právě teď je nesmíme poztrácet. Na draze zaplacenou historickou zkušenost nesmíme zapomínat. Není pravda, že nám nic nehrozí, že je svět zcela jiný než ten dřívější. Dokonalejší než kdykoli předtím není a nebude.
Toho bychom si měli být vědomi nejen v slavnostní den státního svátku České republiky, ale i ve dnech, týdnech a měsících, které jsou před námi. Ty budou tak dobré či špatné, jak dobré či špatné budou naše konkrétní činy.
Pokud většinová shoda na základních demokratických hodnotách přetrvá a pokud z ní budou plynout tomu odpovídající postoje jednotlivých politiků a politických uskupení, žádné nebezpečí nám nehrozí. Oprávněná víra v to je předpokladem mého - a věřím, že i našeho společného - optimismu.
Děkuji Vám za pozornost.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
