Pro mě vlastenectví není vyprázdněným pojmem
Dokončení celého rozhovoru s Václavem Marhoulem
Tak rozhovory by spíše měly škatulky bourat a nabízet zpovídanému možnost konfrontovat se se svým zjednodušeným mediálním obrazem. Zajímá mě tedy, když organizujete různé vojenské přehlídky, například k výročí od skončení druhé světové války, zda vidíte kontrast mezi tím, že přehlídky jsou přece show, zatímco film Tobruk by měl jít proti principu zábavy. A nepřipadá vám, že vojenské show dělají z války hlavně zábavu a hru?
Když kupříkladu organizuji přehlídku k výročí oslav konce druhé světové války, tak tím chci připomenout hlavně množství obětí, které přinesla a taky zásluhy lidí, kteří bojovali za svobodu a demokracii. Samozřejmě vím, že spousta lidí tam přijde jen proto, aby viděla tank, ale já to neorganizuju proto, že by měli mít erekci z toho, když kolem nich projede.
Myslím, že je opravdu potřeba připomínat zásluhy všech, co bojovali asi proti nejhoršímu zlu, co na světě vedle komunismu kdy existovalo. Ale na druhou stranu, nejsem schopen to vysvětlovat dvou set padesáti tisícům diváků, kteří na tu akci na letenskou pláň přijdou; abych vzal si tam mikrofon a začal jim ještě předtím moralisticky kázat, jak zrovna já tento den chápu.
Je tam spousta lidí, kteří to určitě chápou úplně stejně jako já, a pak spousta lidí, pro které je všechno jen ta vámi zmiňovaná show a kteří necítí souvislosti a přidanou hodnotu té akce. Jenže já tady nejsem od toho, abych nějaké lidi vychovával či převychovával a z nepochopení věci proto trpěl následně jakýmsi mesianismem.
Je vidět, že si za svými názory hodně stojíte…
Stojím si za filmy, přehlídkami, stejně jako za svým názorem na radar. Mám třeba kamarády z naší branže, kteří taky souhlasí s radarem, ale pak se mi svěří, že by to v životě neřekli veřejně, protože by tím ztratili diváky nebo posluchače. To mi přijde jako ubohost. Samozřejmě je nebudu jmenovat, ale je mi jich fakt líto. Protože, pokud přemýšlejí tímto způsobem, pak už začínají prodávat svoji duši. A pro mě je to vždycky trochu zklamání.
Teď ještě k jinému období vašeho života, a to jsou devadesátá léta po převratu, kdy jste se stal šéfem Barrandova. Spousta lidí jako Věra Chytilová, Jiří Menzel nebo Jiří Krejčík používají vaše jméno jako strašáka, který Barrandov zničil. Jaký byl váš původní záměr a co se vám povedlo?
Z Barrandova se stalo to, co jsem vždycky chtěl. Použijme příměru schodiště, které nezačíná někde v polovině, ale někdo musí postavit a následně vyšlapat ty první schody. Moderní historie Barrandova od převratu čítá pomalu devatenáct let. Devatenáct schodů. Na mě bylo těch prvních osm.
Dnes, když na Barrandov přijedu, tak nevidím nic zničeného, rozkradeného, rozprodaného. Naopak vidím moderní studio, čisté budovy, vidím v ateliérech natáčení mnoha filmů, vývěsky mnoha firem. Vidím zkrátka jediný možný způsob, jakým mohl Barrandov po revoluci fungovat - to znamená jako servisní studio a ne jako vlastní výrobna filmů.
Vždycky jsem říkal - rád zachovám na Barrandově výrobu třiceti filmů ročně, ale stát nám musí zase znovu dát těch 200 miliónů; formou dotace, nebo tím co má dnes Státní fond kinematografie, kdy do něj přitéká každá koruna z každého prodaného lístku. Pak by to nebyl vskutku problém.
Ale když Barrandovu ze dne na den vláda ony dotace zrušila a z dvou set milionů byla přes noc nula, tak vám jde o krk a vy se snažíte zachránit studio, ať to stojí, co to stojí. Tam nebylo o čem přemýšlet, na to nepotřebujete MBA, abyste to ekonomicky pochopil, prostě musíte fungovat v prostředí tržního kapitalismu.
Proč se tedy proti vám zvedla vlna odporu?
Vášně, které to v tu chvíli vyvolalo, byly dány generační percepcí lidí, kteří viděli v Barrandovu centrum výroby, a ne služeb; nepochopili, co se v listopadu stalo. A ještě paradoxní a absurdní podstatou toho všeho je, že to způsobili oni, protože Barrandov dostával dotace přes Ústřední ředitelství československého filmu a lidé jako Chytilová a Krejčík se zasloužili o tom, aby toto ředitelství jakožto symbol cenzury a bolševické zvůle bylo zrušeno.
Jenomže ve chvíli, kdy ho ztorpédovali, nezasáhli kapitánský můstek, ale trefili se přímo pod ekonomickou čáru ponoru celého českého filmu a všechno šlo ke dnu. Zlín, Krátký film, Barrandov, Filmexport… Všechny tyto společnosti byly od té chvíle odkázány jen a jen na sebe a na své tehdejší možnosti, které byly v mnoha ohledech katastrofální.
Takže to vypadalo jak?
Snažíte se nezbankrotovat, snížit náklady, nemáte na výplaty, jste v druhotné platební neschopnosti. V tu chvíli si prostě nemůžete dovolit zaměstnávat dva a půl tisíce lidí pro které nemáte práci a ani se žádná nerýsuje. Musíte propouštět. Když nemáte peníze na výrobu filmů, tak je prostě natáčet nemůžete a ty co už máte ve výrobě, musíte zrušit, protože by to stálo další a další miliony, které by vás přivedly do záhuby. My jsme v prosinci roku 1990 neměli ani na uhlí, takže jsem musel omezit vytápění Barrandova a z odborů si na mě hned stěžovali, že musejí chodit do práce ve svetrech.
A do toho přišla Věra Chytilová, že chce točit historický film o Boženě Němcové za 30 milionů. Čili, za toto období se nemůžu stydět, jsem rád, že jsem těch prvních osm schodů zdolal, jsem rád, že na tom Barrandov dnes tak dobře a doufám, že ho pan Chrenek a další investoři ve své komplexnosti zachovají.
Pamatuju si ještě, jak si mi Karel Smyczek jednou strašně na chodbě, po nějaké schůzi FITES, na které právě verbálně vůči mně proběhl soudce Lynch, smál, že chci na Barrandově vybudovat heliport. A lehké zadostiučiní jsem pocítil, když jsem někdy před třemi lety jel dozadu do fundusu a na pozemku stály dvě helikoptéry a třetí právě přistávala.
Vyjma filmařiny jste ještě angažován jako manažer výtvarné skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, František Skála, Jaroslav Róna ad.) Filmy jsou běh na dlouhou trať. Co děláte v mezičase, kdy netočíte a nepřipravujete výstavy Tvrdohlavých?
Když vynechám rodinu, protože to je kategorie sama pro sebe - mám čtyři děti - tak mně život naplňují ještě nějaké další věci. Rád sportuju, rád čtu, rád chodím do kina, rád nic nedělám a rád hraju v divadle Sklep. Nemusím při tom vůbec nic řešit. Na rozdíl od skutečných herců, pro které je divadlo práce, tak pro mě je šaškování na pódiu bezvadnou relaxací. Takhle když si člověk jako já, tedy neherec, zahraje třikrát do měsíce a udělá ze sebe kašpárka a lidé se před vámi v publiku smějí, naplňuje mě to blaženým pocitem uvolněnosti.
Občas když dělám rozhovory s režiséry, tak si říkám, že by byli jako herci často zajímavější než ti, které pak obsazují do svých filmů; případně si říkám, kam jinam bych toho člověka obsadil…
Mě většinou obsazují do rolí policajtů. Teď znovu v novém seriálu Expozitura a ta postava se jmenuje major Korous bez toho „mo" uprostřed. Je to pidirole, ale vzhledem k tomu, že nejsem herec, tak je mi to jedno. Takže, když chtějí, abych tam něco bleptnul, tak to bleptnu a zase jedu dělat svoje věci.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
