Tereza Rudolfová vyrostla v Červeném Kostelci v podhůří Orlických hor a už jako dítě chodila do sportovního oddílu. Během studia na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové se dala na triatlon a v roce 2011 absolvovala první terénní triatlonový závod ve Špindlerově Mlýně, který vyhrála. Skutečnost, že ji neodradilo špatné počasí ani chlad, ji pak předurčila k další úspěšné kariéře multidisciplinární sportovkyně. Dnes patří k nejlepším sportovcům v kategorii adventure race.

"Můj první závod adventure race byl 'jenom' na dvě noci, mistrovství světa bývá na pět a více dní," popisuje 31letá farmaceutka. V týmu je přitom již pět let jedinou ženou. K netypické a náročné sportovní disciplíně se dostala poté, co ji oslovili její známí.

"Nešla bych do toho jen tak s někým, o klucích vím, že se o mě postarají a můžu se na ně stoprocentně spolehnout," říká. Dnes s nimi objíždí i ty nejtěžší non-stop závody. A přestože přiznává, že zejména začátky jsou pro ni jako ženu fyzicky náročnější než pro její kolegy, častokrát jí pomáhají a mají v sobě ochranitelské sklony.

"První dny závodu bývají těžké, protože rozdíly mezi muži a ženami ve fyzické síle prostě jsou. Znamená to, že první dny musí ženy o dost víc makat, aby mužům stačily. Ale pak se to srovná a někdy i otočí, takže se ženy rázem můžou stát nejsilnějším článkem týmu. A když někdo nemůže, pomůžu mu zase já," vysvětluje. "Závody mě naučily, že většinu věcí, co zvládnou kluci, zvládnou stejně dobře i holky," říká.

Adventure race jsou postaveny na několikasetkilometrových trasách, na kterých je potřeba orientovat se podle mapy a absolvovat různé sportovní disciplíny, jako je jízda na horském kole, kajaku či slaňování a běh. Vyhrává ten tým, který všechno zvládne za co nejkratší čas. Její trénink probíhá konstantně celý rok.

Na sprchu během závodu čas není, zubní kartáček si ale beru vždy

"Není to tak, že byste vstala z gauče a řekla si, že na jaře půjdete závod. Asi by to šlo, ale já sportuju kontinuálně, většinou mám trénink každý den. Třeba dva měsíce před velkým závodem trénuju víc, abych byla připravená. Chodím častěji pádlovat, protože to není moje nejsilnější disciplína a svaly hodně trpí, když člověk dělá něco, na co není zvyklý," říká.

Během závodů přitom není čas na spánek či relaxaci a často ani na pořádnou hygienu. Podle svých slov si ale na pár nekomfortních dní už zvykla.

"Na sprchu během závodu čas není. Zároveň se dá dost často namočit v řece. A na odpočívací stanici je voda a člověk se může omýt třeba od bláta, ale moc tomu nedáme," dodává s úsměvem Rudolfová.

Co si s sebou ale vždy závodníci berou, jsou zubní kartáčky. "Člověk musí každou hodinu něco sníst, a když si zuby nevyčistíte, jsou nechutné. Takže uprostřed džungle jste mohli potkat člověka, jak si čistí zuby," říká účastnice loňského extrémního závodu Eco Challenge na Fidži.

Vepřo knedlo zelo v džungli

Za celý závodní týden přitom naspali zhruba 12 povinných hodin spánku. "Když jste ale neodpočatí, tempo se výrazně snižuje. Měli jsme chvíle, kdy jsme usínali za chůze, na kole a tak. Člověk je pak schopen během pětiminutové pauzy okamžitě usnout a tyhle krátké spánky tělo nabudí," vysvětluje.

Specifická je také strava závodníků. Tu si musí předem nachystat do bagáže, která na ně čeká na jednotlivých stanovištích. Jídlo musí být trvanlivé a dostatečně výživné. "Nejsem příliš vybíravá, ráda si chystám směsi sladkých a slaných oříšků se sušeným ovocem, to kluci nedělají a pak jsou rádi, když se rozdělím," říká.

Kromě toho si ale balí také sportovní a sladké tyčinky jako Snickers nebo Mars, které si běžně nedopřává. "Člověk si musí zabalit mix jídla, aby si vůbec vybral něco, na co bude mít chuť. Máme předchystaná i adventure menu - dvě hotová jídla zatavená v sáčku. Jsou mezi nimi české klasiky i moderní jídla. Třeba dát si vepřo knedlo zelo třetí den někde v džungli je bezva," popisuje.

A protože ve volných chvílích ráda peče sladké, na některé závody si připravila i sladké pečivo. Nikdy ale nevydrželo ani do startu.

Spory občas máme, ale stává se to minimálně

Její tým byl jediným českým zástupcem na tomto 671 kilometrů dlouhém závodě, ve kterém skončil na devátém místě.

"Závod na Fidži byl nejtěžším závodem světa, zvolili velmi těžkou trať a v každé etapě se snažili zlomit závodníky fyzicky i psychicky. Třeba jsme si museli postavit bambusový vor a plout na něm 12 hodin. Po pěti hodinách na takovém voru si člověk pokládá otázku, proč to vlastně dělá," popisuje Tereza.

A přiznává, že právě tým hraje nesmírně důležitou roli psychologa a podporovatele. "Když jste součástí týmu, uvědomíte si, že netrpíte jenom vy, a zároveň chcete závod dokončit," říká. Připouští, že občasné spory v mužsko-ženském týmu jsou.

"To se stává ale jen minimálně. Zpravidla je to v nějaké těžké chvíli, kdy se bloudí, nemůžeme najít kontrolu, nebo je potřeba udělat nějaké jiné zásadní rozhodnutí. Všichni jsou vyčerpaní, hladoví a často je to v noci, kdy je všechno složitější. Když má každý jiný názor, zasáhne kapitán týmu, domluvíme se na nejrozumnějším postupu a rozhodnutí kapitána všichni respektují," vysvětluje.

Sportování s muži ji podle jejích slov utvrdilo v tom, že si dokážou věci tolik nepřipustit k tělu a nenechat se danými situacemi psychicky rozhodit. 

Občas pomáhá i pláč

Přiznává také, že na rozdíl od svých mužských kolegů se v některých vyhrocených situacích, kdy má pocit beznaděje, rozpláče, což jí pomáhá ulevit si od stresové zátěže.

"To muži nedělají, ale vím, že ostatní závodnice ano. Ale neprobrečím půl závodu, stane se to tak jednou, maximálně dvakrát, když všechno vypadá úplně beznadějně. Kluci z toho nedělají vědu, dobře vědí, že nějaká lehce sprostá poznámka na tvůrce trati a ujištění, že to zvládneme, funguje okamžitě," říká.

Pohledná tmavovláska s perlovými náušnicemi ale není žádnou křehkou vílou. Kromě toho, že je přebornicí na horském kole a v extrémním skialpinismu, tahá při adventure race na zádech i 25kilový batoh.

"Jsou etapy, kdy si neseme jenom povinnou výbavu a jídlo. Do povinné výbavy patří lékárnička, termofolie, čelovka a základní teplé oblečení. A pak kousek jídla na každou hodinu. Na některé etapy, které můžou trvat i 20 hodin, si s sebou ale musíme nést třeba skládací člunek pro dva v batohu, na kterém se dá sjet divoká voda. K tomu musíte mít vestu, přilbu a pádlo," vyjmenovává.

Po závodu se těším, že si obléknu sukni nebo šaty

Regenerace po každém takovém náročném závodě podle sportovkyně trvá zhruba měsíc. "Většinou dva dny jenom jím a spím. Člověk je z toho první týden hodně unavený," říká.

Po závodech se těší na wellness, masáže i "na takovou maličkost, jako že si obléknu sukni nebo šaty a budu zase chvíli vypadat opravdu jako žena," dodává.

Ač přiznává, že extrémní závody nejsou příliš zdravé, účastní se jednoho, maximálně dvou do roka. Závody navíc bere jako koníček. "Troufám si říct, že trénink a vrcholový sport třeba v běžeckém lyžování je nebezpečnější," tvrdí.

Pro Terezu Rudolfovou je sport prakticky každodenní náplní života, a to i teď během pandemie koronaviru. Když zrovna netrénuje nebo nezávodí, pracuje na poloviční úvazek jako lékárnice, peče nebo si přečte dobrou knížku.

Do budoucna by ráda začala sama pořádat outdoorové závody, je si totiž vědoma toho, že na vrcholu nebude napořád. "Po těžkém závodě si často říkám, že to bylo naposledy. Touha po dobrodružství je ale silnější, a tak už většinou na zpáteční cestě vymýšlíme, kam bychom mohli jet příště. Ráda bych ale alespoň na nějakou chvíli vystřídala závody za pobíhání s kočárkem," uzavírá.