reklama

"Taková práce je znechucující." Proč si ženy vybírají méně placená povolání

Skutečnost, že v průměru ženy vydělávají méně než muži, není žádnou novinkou a můžeme říct, že debata o tomto rozdílu v odměňování už se několik let vede v podstatě na všech úrovních. Pokud se ale podíváme blíže na důvody a příčiny gender pay gapu, jak se tomuto rozdílu říká, společné slovo už se hledá poněkud složitěji.

Foto: iStock

Jeden z nejdůležitějších faktorů, které k rozdílům v odměňování vedou, je rozdělení pracovního trhu na "mužské" a "ženské" profese. Ve feminizovaných odvětvích, jako je například ve školství, zdravotnictví či administrativě, pak při srovnatelných požadavcích na vzdělání či samostatnost bývají průměrné mzdy a platy nižší než v profesích maskulinizovaných, tedy obsazených převážně muži. Tento jev se nazývá horizontální genderovou segregací a do určité míry existuje na každém pracovním trhu. Ten český je ale v tomto ohledu - zejména ve srovnání s jinými státy Evropské unie - rozdělený velmi striktně. 

Každý si vybral sám

Pokaždé, když se v debatě o rozdílech v odměňování dostaneme k tématu lépe a hůře placených profesí, objeví se argument individuálního rozhodnutí a volby. Koneckonců nikdo ženy nenutí, aby chodily zrovna do zdravotnictví. Kdokoliv si může najít lepší práci, než kterou právě má. Na první pohled sice tento argument působí racionálně, na pohled druhý ale spíše vyvolává celou řadu dalších otázek. Proč tedy ženy do těchto odvětví vstupují, copak opravdu chtějí méně peněz? A pokud by všechny zdravotní sestry odešly dělat něco lépe placeného, kdo by nás v nemocnicích ošetřoval? No ale pokud tedy zdravotní sestry jako společnost opravdu potřebujeme, proč je lépe neplatíme? 

Jedním z vysvětlení tohoto problému je, že začarovaný okruh feminizace potřebných, ale špatně placených povolání souvisí s tím, jak společnost chápe a hodnotí práce žen. A to nejen jako celek, ale specificky tu ženskou práci, která je spojená s péčí. Tuto perspektivu nabízí mimo jiné i kniha Kdo vaří ekonomům? švédské autorky Katrine Marçalové, kterou v českém překladu Venduly Bittner vydalo nakladatelství Idea. 

Podle autorky je základním problémem skutečnost, že obrovské množství práce, které ženy vykonávají, se vůbec žádným způsobem ekonomicky nereflektuje. Ekonomie zejména při konstrukci ukazatelů, jako je HDP, operuje pouze s prací, která prochází trhem, a ta zbývající de facto vůbec neexistuje. Jenže tato neplacená práce je pro společnost úplně stejně důležitá jako práce výdělečná.

Bez praní či mazání svačin by společnost nefungovala

O jakou práci jde? O všechny ty zdánlivě všední a nedůležité úkony, kterými ale trávíme denně řadu hodin a bez kterých bychom vůbec nemohli existovat: praní, vaření, úklid, péče o děti, spolupráce se školou, sousedská výpomoc i nákup pro tchyni. Pokud bychom tyto zdánlivé drobnosti nedělaly - a záměrně hovořím o ženách, protože ze sociologických šetření vyplývá, že jsou to celosvětově ženy, které tuto práci dělají častěji a zabere jim více času -, společnost ani rodina, jak ji známe, by nefungovaly. 

Přesto vám přijde nejspíše poněkud podivné o této péči uvažovat jako o práci. Nejste sami. Když v 70. letech minulého století vzniklo hnutí Wages for Housework, které si kladlo za cíl upozornit na skutečnost, že i domácí práce má svou hodnotu, vyvolal tento koncept u řady lidí jakýsi odpor či znechucení, které do značné míry přetrvává dodnes. Přepočítávat na peníze péči o rodinu je přece minimálně nevkusné. Jenže to je poněkud licoměrný přístup.

Mužova péče o rodinu se koneckonců na peníze také přepočítává. Vždyť co jiného než ekonomické vyjádření péče o rodinu je úloha jejího živitele? Skutečnost, že domácí vaření a úklid neprocházejí trhem, a tudíž na nich oficiálně nevisí cenovka, ale neznamená, že tyto činnosti nemají žádnou hodnotu. Je na ně potřeba vynaložit určitý čas a úsilí.

Navíc nejde o úplně nekvalifikované činnosti - vařit se nenaučíte přes noc. Jsou to činnosti nezbytné jak pro rodinu a její jednotlivé členy, tak pro společnost jako celek. To, že ten "oficiální" ekonomický systém předpokládá, že se lidé najedí, umyjí, obléknou a vyspí, bylo už popsáno mnohokrát. Jak k tomu poznamenává Katrine Marçalová, pokud budeme chtít operovat obecně známou ekonomickou poučkou, že neexistuje nic jako oběd zdarma, pak musíme ale říci i to, že neexistuje ani nic jako péče zdarma.

Poslání nemá cenovku, kdo by mluvil o penězích?

Jak ale neplacená "druhá směna", jak tento soubor činností pojmenovala americká socioložka Arlie Hochschildová, souvisí s tím, že zdravotním sestrám platíme málo a že mezi nimi nejsou muži? Není náhodou, že kvalifikované profese, ve kterých se ženy historicky mohly zapojit a které jsou dnes velmi feminizované, mají několik společných znaků. Můžeme si je ilustrovat na příkladech školství, zdravotní a sociální péče. Ve všech těchto oblastech jde o určitou formu péče, která byla dříve vykonávána v domácnostech.

Pro vstup do těchto povolání je nezbytná odborná příprava, nezřídka i v podobě vysokoškolského studia. Jedná se o náročnou práci, spojenou s vysokou mírou odpovědnosti a stresu. Veřejná debata i politici často - a v době covidové pandemie ještě častěji - o lidech v těchto odvětvích hovoří s respektem a vyzdvihují tuto práci jako společensky nepostradatelné poslání.

Všechny tyto práce jsou velmi špatně placené. Je to proto, že je historicky vnímáme jako přenesení domácí péče do pracovní sféry. To s sebou nese dojem, že se jedná o něco, co je ženám vlastní a nemusí se to nijak zvlášť učit (bez ohledu na formální požadavky), a dále že nejde primárně o výdělečnou práci, ale o jakési poslání. A kdo by v poslání mluvil o penězích.

Při zkoumání motivací lidí k výběru určité profese velmi rychle přijdeme na to, že výdělek je jen jedním z faktorů, které o konkrétní volbě rozhodují. Skutečnost, že nějakou práci budeme vnímat jako potřebnou či důležitou, bude hrát svou roli. Stejně tak bude hrát roli i to, kam se v 15 letech budou vydávat naši kamarádi a kamarádky. A takových úvah může být mnohem více. Redukovat tak komplexní uvažování jen na otázku výdělku zkrátka neodpovídá realitě. 

Jen robota nezajímají preference a emoce

Je až s podivem, jak se podobné banální tvrzení a úvahy ještě často v diskusi objevují. Zejména v diskusích na sociálních sítích, ale bohužel často i v diskusi politické. V knize Kdo vaří ekonomům? přidává autorka ještě jednu zásadní výhradu ekonomickému uvažování. Podle ní nejde jen o to, že ekonomie ignoruje ženskou práci, ale zejména o to, že pracuje s jakýmsi konceptem "člověka ekonomického". To ale není skutečný člověk. Jde v podstatě o robota, který nemá žádné emoce, záliby, preference, citové vazby. Rozhoduje se čistě logicky podle zásad individuálního prospěchu a výkonnosti.

Nedomnívám se na rozdíl od Katrine Marçalové, že je adekvátní takto příkře odsoudit celou ekonomii, protože minimálně na nejvyšší výzkumné úrovni ekonomická věda posledních zhruba dvaceti let již ženy neignoruje, operuje s domácnostmi a různými úlohami jejich členů, a i když pochopitelně pracuje s určitými modely a typizacemi, nelze říct, že by osídlovala svět výhradně člověkem ekonomickým. Přesto ale na nás tento nerealistický výlupek racionality občas vykoukne právě ve veřejné diskusi, například v podobě tvrzení, že všechno je jen věcí individuální volby.

Domnívám se, že je to právě tato "lidová ekonomie" diskutérů, kteří se ve znalostech ekonomie skutečně nedostali za koncept neviditelné ruky trhu, která si zaslouží kritiku. I když kniha Kdo vaří ekonomům? není tou nejoriginálnější kritikou ekonomického uvažování z feministických pozic, jde přesto o důležitý a podnětný příspěvek do diskuse o tom, jak se vlastně určuje společenská hodnota a význam toho, co v životě děláme.

Bojíme se dělat v angličtině chyby. Z ministrů mi bylo smutno, říká učitel Broňa | Video: Daniela Písařovicová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama