Klinický psycholog a psychoterapeut, Adam Suchý, odpovídá na otázky čtenářek a čtenářů, na které se v rámci speciální poradny Žena.cz ptali v uplynulém týdnu.

V článku najdete mimo jiné odpovědi na tyto otázky:

• Mám strach, že si už nenajdu partnera. Co s tím? 
• Žiji v napětí, stresu, trpím úzkostnými stavy, potížemi se spánkem. Vím, že hlavní příčina mých potíží není z aktuální situace, i když ji neberu na lehkou váhu, ale z 21letého soužití s manželem.
• Mám strach z budoucnosti a z toho, že nikdo neví, co bude dál. Jak se můžu uklidnit?
• Děsně mi leze na nervy partnerka a nevím, jestli za to může situace, kdy děláme oba z domova, nebo prostě fakt, že se k sobě nehodíme. Má smysl dělat pod tíhou těchto událostí nějaké dramatické rozhodnutí?

Kdybych celý život kouřil, opíjel se a "uhnal" si všelijaké nemoci, tak bych teď ve svém pokročilém věku zabíral místo někde v nemocnici, a až bych konečně umřel, byl bych ten, co si "uměl užívat života". Jenže já jsem celý život sportoval a žil tzv. střídmě, takže jsem zdravý, ale cítím, že do tohoto světa už nepatřím, a chci z něj odejít. Jako takového mě v lepším případě označíte za psychicky nemocného, v horším za (sebe) vraha! Proč?

Jak to víte? Pocit, který popisujete, je přirozený a podobné úvahy má během života a ve stáří většina lidí. Za potřebou odejít z tohoto světa vlastní rukou se ale často skrývají jiné potřeby - něco neprožívat, něčemu se vyhnout, něco ukončit, něčeho nebýt součástí atd. A většinou mají všechny i jiná řešení než jen to krajní a nevratné. Kdybychom spolu seděli v terapeutickém setkání, zajímalo by mě, jak se děje, že máte pocit, že do tohoto světa nepatříte a v čem přesně. A od čeho konkrétně si vlastně potřebujete oddechnout. Existuje bajka o žábě, která žije ve studni a stěžuje si na svůj škaredý život. A jiná žába na ni zvenčí volá, ať vyleze, že svět je hezký a barevný. Žába ve studni ale odpovídá, že nikdy nic barevného neviděla a že je to lež. Myslím, že každý z nás může ještě objevit i jiné světy než ten, ve kterém zrovna žije.

Mám strach, že si už nikdy nenajdu partnera. Vždy mi déle trvalo se s někým sblížit, ale nyní, se všemi těmi nařízeními a tím vším okolo, se bojím, že už si nikdy nenajdu člověka, se kterých bych mohla budovat život a hlavně mít děti (je mi po 30).

Nařízení a celý ten chaos okolo jednoho dne skončí a lidé se zase budou potkávat. Platí však, že pokud chodíme po stejných cestách, potkáváme ty stejné lidi. Zkuste rozšířit své pole působnosti, přidat se k nějaké zájmové skupině, zapojit přátele a známé. A zatím improvizujte v on-line prostředí, nemám na mysli jen seznamky, ale i sociální sítě a fóra zaměřená na oblasti, které by vás třeba mohly zajímat (společné výlety atd.). Neklesejte na mysli, ale budete tomu muset jít trochu naproti a pustit do svého života více změn a spontaneity.

Před měsícem mi po 45letém manželství nečekaně zemřel manžel. Zůstala jsem sama ve velkém domě s velkou zahradou, jen s jezevčíkem. Mám dvě děti s vlastními rodinami, 50 a 200 km daleko. A teď navrch ten covid. Mám pocit, že nežiju, a navíc jako tlouštík, diabetik, senior a kardiak čekám asi na smrt. Ráda bych si nějak zorganizovala den, měla důvod dál žít, ale moc to nejde. Manžel mi moc chybí, je mi stále smutno. Snacha i dcera pracují v nemocnici, tak sem nejezdí, aby mě nenakazily, to mi taky chybí. Poraďte prosím, co dělat, aby bylo líp.

Je mi moc líto, co vás potkalo, a je zřejmé, že na pár řádcích vaši situaci nevyřešíme, takové kouzlo bohužel neumím. Ztráta vašeho manžela je příliš čerstvá na to, abyste mohla najít nový smysl života a novou radost. To, co prožíváte, je truchlení, a to je přirozené, není to žádná nemoc ani deprese. A truchlení zabere svůj čas, nedá se příliš uspěchat ani přeskočit (obecně se udává, že se ztrátou blízkého člověka se smiřujeme cca rok, ale je to samozřejmě individuální). Dovolte si svůj smutek, ale zároveň neproměňujte svůj život v čekání na smrt, lidská psychika dovede ztrátu zpracovat a unést, když jí to umožníme. Důležité jsou alespoň nějaké pevné body, procházka, kontakt s blízkými, rodinou či kamarádkou. Myslím si, že pokud se budete dostatečně chránit (distanc, setkání venku, respirátory atd.), bylo by v tomto případě prospěšné se úplně neizolovat a s blízkými se vidět osobně.

Nemohu si poradit s dcerou (30 let), dělala průvodkyni českých turistů v zahraničí. Nyní je bez práce, žádnou nevyhledává, když uvidí někoho v roušce, tak se rozklepe, cituji "to je strašné, raději umřu, chci svobodu, a ne se zakrývat, nevidím jim do obličeje". Zůstává doma - cituji "ve vězení, kdy skončí, už to trvá osm měsíců, z kamarádek se postupně stávají ovce, je to jako v Osvětimi - pokusy na lidech". Vztah nemá.

Podle toho, co píšete, patří dcera bohužel k velkému množství lidí, na jejichž psychiku velmi negativně dopadají opatření spojená s koronavirem. Změny, restrikce a ohrožení zpracováváme různě - někteří úzkostí, jiní vztekem, další je popírají. Někteří lidé se bojí o zdraví, jiní o svobodu a demokracii, další o ekonomiku a finance, ten obraz je skutečně velmi nejednotný. Reakce vaší dcery mi ale připadá hodně silná a podle vašeho popisu trvá její nastavení už dlouho, takže bych v tomto případě určitě doporučil kontaktovat odborníka. Pokud nebude chtít dcera navštívit psychoterapeuta osobně, může využít některých on-line konzultací z bezpečí domova, např. projekt Dělám, co můžu, který vznikl právě za účelem psychologické pomoci lidem zasaženým současnou situací.

Jak se mám vyrovnat s neúspěchem v životě? Je mi čtyřicet, opustil mě přítel, krátce nato jsem onemocněla. Jsem stále na neschopence už několik měsíců. Ze zaměstnání mám zprávu, že mě propustí, protože jsem dlouhodobě nemocná, a tudíž pro zaměstnavatele nežádoucí. Rodiče mi umřeli, jsem úplně sama.

Nehledejte jen způsoby, jak se vyrovnat s neúspěchem, protože takto pohromadě sepsané to skutečně působí neutěšeně. A popravdě řečeno neexistuje žádný zaručený návod na to, jak se cítit dobře v blbé situaci. Jak se ale děje, že vám věci nevycházejí tak, jak si přejete? Můžete dělat něco jinak? Napadá mě, že možná přišel čas na změnu, možná se dá uchopit vaše situace jako příležitost k tomu některé věci opustit a po jiných naopak sáhnout. Zkuste si ujasnit a uvědomit, co je to, co opravdu od života a od sebe chcete (jen sama za sebe, bez ohledu na to, jak to má okolí). A potom vykročit, krok za krokem. Netuším, jak závažná je vaše nemoc a jak moc vás limituje, ale i tak. Rodiče vám nikdo nenahradí, ale ještě stále si můžete najít přátele, známé i partnera a vybudovat svůj svět tak, abyste se v něm mohla cítit dobře. Nějaký průvodce z řad odborníků vám v tom může docela dobře pomoci.

Je mi 50 let. Manželovi 57. Před měsícem dostal plicní embolii. Už podruhé během roku. Zřejmě po špatně provedené operaci křečových žil. Jeho plíce jsou nyní v žalostném stavu. Kontrolu má v nemocnici v březnu příštího roku! Nikam ho pro jistotu nezvou, všude je nebezpečí nákazy. Je mi úplně jasné, co by nastalo, kdyby se nakazil novým koronavirem. Jsem učitelka na 1. stupni. Nyní učím distančně. Co bude, až otevřou školy? Nemůžu riskovat. Nemůžu se jít tísnit do budovy mezi 900 dětí a 70 kolegů! Do toho mám nemocnou matku rakovinou, terciální stadium. Jezdila jsem pečovat o ni osm měsíců, už nemůžu, zařídila jsem pečovatelku. Vnoučata a děti jsem raději odřízla, nevím, zda to dostatečně chápou, jaké mám obavy. Opravdu jsem psychicky na dně z toho všeho. Obvolala jsem několik psychiatrů, všude mají plno. Polykám Lexaurin a vím, že je to cesta do pekel. Jinak ale už nejde fungovat. Procházky, relaxace hudbou, aromaterapie, čaje, Bachovy kapky, nic z toho nezabírá. Co mám dělat, abych neskončila v blázinci? 

Popisujete skutečně velkou zátěž a stres, kterému musíte čelit, a není divu, že vám docházejí síly. Dlouho jste se starala o druhé a teď je čas více se postarat sama o sebe a více se chránit. Případně se i o někoho opřít, pokud někdo takový je. Máte představu, co je to, co byste pro sebe potřebovala vy sama bez ohledu na to, co se děje kolem vás? Zkuste si to uvědomit a alespoň něco z toho se pokuste naplnit. Také se ujistěte, že děti a vnoučata skutečně chápou situaci, a pokud ne, vyříkejte si to s nimi. Myslím, že je velmi srozumitelná a pochopitelná, neobávejte se ventilovat své obavy ani říct si o pomoc. Nerezignujte na nic z toho, co jste napsala, tedy procházky, relaxace, vlastní zájmy atd., ale je možné, že to nebude vzhledem k úrovni zátěže stačit. Lexaurin není špatná první pomoc, ale neměl by se rozhodně užívat dlouhodobě. Pokud mají ambulantní psychiatři plno, bude třeba vypravit se na psychiatrickou pohotovost, ve větších nemocnicích a poliklinikách často funguje nonstop. Zkuste také využít psychologickou pomoc prostřednictvím telefonních linek či jiných on-line služeb, některé jsou zdarma, jiné hrazené. Např. již výše zmiňovaný Dělám, co můžu nebo Linka psychické pomoci či Nevypusť duši.

Rodila jsem na jaře, když bylo zakázáno mít partnera u porodu, ten stres přispěl k tomu, že jsem musela rodit císařem. Miminko jsem dostala až po devíti hodinách a nemohla jsem se i rozkojit. Přála bych si druhé dítě, ale bojím se, že se to bude opakovat. Dá se nějak přes to přenést? Poradíte mi nějakou poradnu, finančně zvladatelnou pro matku na rodičovské? 

Mrzí mě, že vám současná situace zkomplikovala porod a vše kolem něj a chápu vaše obavy. Přesto ale odpovídám na vaši otázku ano, dá se přes to přenést. Nehledejte ale poradnu - abyste nemusela za psychoterapii platit, bude třeba najít klinického psychologa a psychoterapeuta, který má smlouvy s pojišťovnami (potom je péče hrazená ze zdravotního pojištění a vy za sezení neplatíte nic). Podobně to je s psychology, kteří pracují v rámci nemocnic či jiných zdravotnických zařízení a přijímají pacienty ambulantně. Můžete využít vyhledávače na internetu nebo přímo Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb.

Žiji v napětí, stresu, trpím úzkostnými stavy, potížemi se spánkem a trávením, bolestmi krční páteře a hlavy, bušením srdce, kolísavým tlakem a třesem rukou. Vím, že hlavní příčina mých potíží není z aktuální situace, i když ji neberu na lehkou váhu, ale z 21letého soužití s manželem, který vytváří neustálé napětí, všichni mu ubližují, zlobí se a nadává, zásadně se mu nesmí nic vytknout, je hned uražený. Nikam mne nechce pustit, protože žárlí, kdybych si chtěla odpočinout od něj a poléčit si nervy v lázních, tak jen za předpokladu, že by jel se mnou. Prý mu byly všechny ženy nevěrné, přitom já mu žádnou příčinu nedávám a nikdy jsem mu nevěrná nebyla. Přetvařoval se a já mu naletěla. Dusím se s ním, ale nedokážu na tom nic změnit, nedokážu vyhodit 79letého muže na ulici. Pomoc asi už nyní neexistuje.

Počkejte, nespěchejte, zkusme chvíli nedělat definitivní závěry. Jako dobrý začátek mi připadá, že si uvědomujete příčinu svých potíží, které by šly odborně shrnout jako reaktivní neurotické symptomy vázané na soužití s tyranem (aniž bych chtěl tedy vašemu manželovi křivdit). To je důležité, lidé často nevědí, co je vlastně trápí a odkud se to bere. Otázka nyní je, jak se o sebe můžete v takové situaci postarat. Píšete, že ho nedokážete vyhodit. Ale chtěla byste? Anebo máte možnost odejít vy sama? Anebo je tu ještě třetí možnost - starat se o své potřeby a dělat to, co chcete, bez ohledu na jeho reakce? Protože co vlastně od něj hrozí, čeho se bojíte? Zřejmě jste už všechny špatné věci z jeho strany zažila, a vaše poslušnost kýžený klid nepřinesla. Potom je stále ve hře možnost přestat být poslušná a konečně žít více podle sebe. Často hledáme, jaký by měl být náš partner, aby nám ve vztahu bylo dobře. Ale řešitelnější otázka je, jak já potřebuji být (fungovat) ve vztahu, aby mi v něm bylo dobře.

Současnou dobu prožívám se strachem z onemocnění covid a z budoucnosti. Patřím do kategorie starších lidí, kteří budou potřebovat očkování. Jedna z vakcína, kterou EU nakoupila, obsahuje nanočástice. Obávám se, že mohou být nebezpečné, a nevím co se s nimi stane po předání léčivé látky. Budu mít strach se nechat očkovat.

Zkuste si zvážit, která varianta je pro vás horší a přinese vám více strachu a stresu: nechat se očkovat, nebo žít ve strachu z onemocnění covid. Nejsem odborník na vakcíny a nevím, jaké nanočástice máte přesně na mysli, ale se stoprocentní jistotou vím, že kolem vakcinace na covid existuje velké množství pověr, mýtů a nepravdivých zpráv (moderně řečeno hoaxů a fake news). Platné informace si můžete ověřit od svého lékaře, odborných zdrojů atd. A osobně si myslím, že současná vakcína bude určitě menší hazard, než když v roce 1796 vzal Edward Jenner hnis z puchýře ženy nakažené kravskými neštovicemi a píchl ho do ruky osmiletému chlapci. Těžko říct, co si o tom tehdy lidé mysleli a říkali, ale jisté je, že chlapec začal být imunní proti pravým neštovicím a neonemocněl.

Děsně mi leze na nervy partnerka (oba 35, bez dětí) a nevím, jestli za to může situace, kdy děláme oba z domova, nebo prostě fakt, že se k sobě nehodíme (vinu klidně beru na sebe, že jsem málo tolerantní). Jak rozeznat, že zlo je karanténa, a ne náš vztah, a má smysl dělat pod tíhou těchto událostí nějaké dramatické rozhodnutí?

Rozhodně nejste sám, komu leze v těchto dnech někdo blízký pořádně na nervy. Současný stav dopadá kromě jiného bohužel i na mezilidské vztahy a je pro ně skutečně zátěžovou zkouškou (rozhodně větší než vzít partnera na vodu, jak se doporučovalo dříve). Fungující vztah je totiž dynamický a zahrnuje přibližování se a vzdalování od sebe, a ta druhá část je nyní podstatnou měrou znemožněna. Některé zdroje uvádějí, že fungující vztahy covid krize posílila a ty nefunkční dorazila. Netroufám si ale odhadnout, co z toho je váš případ. Souhlasím s tím, že dělat dramatická rozhodnutí uprostřed toho všeho není ideální. Zkuste si spíše uvědomit, čím přesně vám partnerka leze na nervy. A co z toho je situační a co povahový rys. A jak ze společné zátěže udělat společný projekt, nikoli něco, co vás rozděluje. A také jak vy sám přispíváte k napětí a konfliktům. Protože karanténou to neskončí, jestli budete mít děti, někdo z vás onemocní, přijdou finanční potíže atd. atp., bude to taky zátěž a stres. Držím vám palce, ať dokážete správně identifikovat, co je ve vašem vztahu vlastně špatně, co v něm potřebujete jinak a co vám partnerka může, a co už nemůže nabídnout. A vy jí.

Mám strach z budoucnosti a z toho, že nikdo neví, co bude dál. Jak se můžu uklidnit?

Popravdě řečeno, nikdo nikdy neví, co bude dál, je to nejistota, se kterou žijeme všichni, jen někteří si ji nepřipouští a drží ji dál od sebe. Jedinou konstantou v našem životě je změna, a to je dobrá i špatná zpráva zároveň. Zkuste si odpovědět, co je přesně to, čeho se bojíte, co nejhoršího pro vás se může stát? Zaměřte se na přítomnost, tu jedinou můžete ovlivnit. Tedy na to, co můžete dělat teď, nezabývejte se příliš tím, co bude za rok. Na túru chodíme taky krok za krokem. A zkuste se spolehnout na své zdroje a schopnosti, že problémy, které přijdou, budete umět řešit a zvládat. A pokud budou globálnějšího charakteru, rozhodně v tom nebudete sám (sama). Jinak pomoci může meditace, relaxace, sport a další zájmové činnosti, přátelé, odborník. Jednoduše řečeno naplněný život v přítomnosti, pokud je to možné.

Dvacátý den izolace v panelákovém bytě a stále to nekončí. Je mi 48 let, bydlím sama. Pro přátele, spolupracovníky a známé jsem patrně přestala existovat… Nevím si s tím rady, brečím a vlastně se mi mezi ně zpět už ani nechce.

Je to dlouhá a náročná doba a nevím, zda v izolaci ještě musíte být a jak dlouho. Jakýkoli kontakt je v takovém období dobrý, zkuste využít všechny možnosti, jak se spojit s jinými lidmi. Neobávejte se sdělit těm blízkým, jak vám je doopravdy, jak se cítíte a že potřebujete pomoc. Často se před druhými stydíme a tváříme se silnější, než skutečně jsme, ale mnoho lidí nám nepomůže jen proto, že jednoduše neví, že pomoc potřebujeme. Očekáváme, že si sami všimnou, ale takhle to nefunguje. Aktivujte všechny své podpůrné systémy, a když to nebude stačit nebo nebudete vědět, jak na to, výše jsou uvedené odkazy na vzdálenou i osobní odbornou pomoc.

Již devět měsíců trpím strachem a úzkostmi, brněním nohou, nerovnováhou těla při chůzi. Jakákoliv negativní věc mne okamžitě rozhodí, že mi ztuhnou nohy a nemohu skoro chodit. Byla jsem i u psychiatra, ale antidepresiva mi dělaly ještě hůře. Jsem hodně citlivá, nikdy jsem žádné léky nebrala. Teď ještě ke všemu nemohu spát, s usínáním nemám problém, ale když se třeba za dvě hodiny probudím, už neusnu. Dělám vše, co se doporučuje, 20 let jsem cvičila jógu, ale marně. Je mi 67 let.

Obávám se, že tady se bez vyšetření dál nepohneme. Nevím, jak vaše potíže začaly a s čím případně souvisejí. A také jestli se jedná jen o psychické potíže nebo i somatické - např. brnění nohou může souviset s nedostatkem hořčíku, ale i s jinými faktory, stejně tak poruchy rovnováhy nejsou typickým psychogenním příznakem. Doporučoval bych kontaktovat vašeho lékaře a poradit se, zda není namístě např. neurologické vyšetření. A také znovu psychiatra, protože u antidepresiv se někdy hledá vhodný preparát delší dobu, právě z toho důvodu, aby se zamezilo nepříjemným vedlejším účinkům (ne všechny sedí každému stejně). Pokud jste skutečně vyčerpala všechny doporučené možnosti svépomoci, jak píšete, je třeba situaci řešit s odborníky a myslím, že není vhodné odkládat řešení o další měsíce, už jste se natrápila dost.