reklama

Po rozvodu trpěla depresemi, teď jí pomáhá pletení. Je to balzám na nervy, říká

Sedmasedmdesátiletá Pavla Tůmová se před třemi lety stala součástí seniorské organizace Elpida, která zastřešuje projekt Ponožky od babičky. Zapojilo se do něj na 200 seniorek z celého Česka. Paní Pavle projekt pomáhá nejen jako přivýdělek k důchodu, ale také jako způsob, jak zmírnit deprese, které ji postihly po rozvodu s manželem. "Je to pro mě balzám na nervy a uklidňuje mě to," říká.

Paní Pavla se naučila plést ještě jako dívka, když si dělala oblečení pro panenky. "Dodnes se vidím, jak sedím ve vesnici, kde jsem vyrostla, na schodech a háčkuju," vzpomíná.  Prohlédnout grafiku
Paní Pavla se naučila plést ještě jako dívka, když si dělala oblečení pro panenky. "Dodnes se vidím, jak sedím ve vesnici, kde jsem vyrostla, na schodech a háčkuju," vzpomíná.  | Foto: Honza Mudra

Pavla žije ve dvoupokojovém bytě na pražském sídlišti Spořilov. V ložnici proti vchodovým dveřím ukazuje na rotoped. Vysvětluje, že na něm po operaci kyčle jezdí každý den po snídani, aby se udržovala ve formě. V obývacím pokoji se chlubí reprodukcemi Alfonse Muchy, svého oblíbeného umělce. Díky Elpidě má teď volné vstupy do Národní galerie, pro niž spolu s kolegyněmi plete instalaci Strom života. Na pohovce leží plastový lavůrek s vlnou a jedněmi rozpracovanými ponožkami. Do práce se většinou pouští u večerních zpráv.

Elpida

  • Obecně prospěšná společnost Elpida si klade za cíl pomáhat seniorům a přispět ke zkvalitnění jejich života. Chce také zlepšit vnímání stáří ve společnosti. 
  • Jedním z projektů Elpidy jsou Ponožky od babičky, které se prodávají na e-shopu
  • Na obalu každých ponožek je jméno autorky, která je upletla, a na webu projektu je možné dohledat její příběh. 

Za týden vytvoří asi tři páry, ale vůbec nejvíce jich chystá na Vánoce. Před svátky ponese do sídla Elpidy asi 160 ponožek. V seniorské organizaci patří k jedné z nejzkušenějších žen a jako lektorka se každý týden účastní workshopů pro veřejnost - momentálně předává svůj um lidem z ulice. Socializace ve vyšším věku je podle ní důležitá. Ona sama vyhledává kontakt spíše s mladšími účastníky workshopů. "Víc k nim tíhnu. Všem nám je k osmdesátce a už máme nárok si stěžovat, protože člověka leccos bolí, ale mně vadí bavit se o nemocech," říká.

S pletením začala už ve třinácti letech, když si po vzoru kamarádek z rodné obce Točná, která je dnes součástí Prahy, pletla oblečení pro panenky. Jen o rok později, když vychodila osmou třídu, už nastoupila do práce. Nejprve do modřanské Orionky, pak do skladu Elektropřístroje v téže části Prahy. "Tam jsem byla nejmladší a paní, které byly třeba o 20 let starší, uměly plést velmi dobře. Když byla volná chvilka a neměly jsme co vydávat a přijímat, pletly jsme za závěsem u skříněk, který tam byl, aby na nás nebylo vidět, když jsme se převlíkaly. Tak jsem se zdokonalovala," vypráví.

První svetr, který se jí podařil, byl pro bratra, který odcházel na vojnu. Když se jí narodili dcera a syn a byla s nimi doma, vyučila se prodavačkou. Ve volném čase pro své děti pletla oblečení. Ke své vášni se naplno vrátila, když se po revoluci už jako matka dospělých dětí rozvedla s manželem a přestěhovala se do svého současného bytu. Sled několika náročných událostí u ní totiž vedl k rozvoji depresí. "Rozvod, smrt tatínka, do toho jsem byla v přechodu," vyjmenovává.

S depresemi se Pavla léčí už dvacet let. Přiznává, že měla dokonce sebevražedné myšlenky a že jí velmi pomáhá medikace. K jejímu zotavení přispěl i pobyt v psychiatrické léčebně, kde měla možnost vůbec poprvé v životě promluvit o svých traumatech. "Předtím jsem se nikdy nikomu nezmiňovala třeba o svém dětství. Dřív rodiče nešli pro facku daleko. Bylo to normální a otec na nás byl velmi přísný," vzpomíná.

V důchodu začala chodit do terapeutické šicí dílny, což jí mělo při léčbě depresí pomoci. "Šili jsme tam polštáře nebo sáčky, které se pak prodávaly ve Zlaté uličce. Když jsme měli v dílně chvíli na odpočinek, já jsem místo toho pletla. Paní ze Zlaté uličky mi pak řekla, že kdybych upletla třeba nějakou čepici, dala by se tam prodat. Tím jsem si přivydělávala k důchodu," říká Pavla. Později začala své výtvory prodávat na tržnici u Elektry v pražském Hloubětíně. A nakonec se před třemi lety dozvěděla o Elpidě.

Depresi musí vychodit

Pavla je sportovně založená, v minulosti hrála tenis a ráda sleduje hokej. Dodnes se udržuje procházkami, každý den se snaží chodit aspoň hodinu. Nepomáhá jí to jen s kondicí, ale také s melancholickými náladami. "Někdo říká, že depresi zaspí, ale já to musím vychodit a alespoň se pozdravit se sousedy," říká. Zdá se, že v panelovém domě na Spořilově je známá firma, všichni ji na chodbách zdraví celým jménem a pár slov s ní prohodí i školák, s nímž si povídá o fotbale. Sama má už pět pravnoučat a na poznámku, že na prababičku nevypadá, se smíchem odpovídá, že to dá práci.

Kromě sportu si užívá také cestování, které objevila po revoluci, i když se v posledních letech kvůli pandemii omezila jen na Česko. Příští rok se chystá do lázní a občas vyrazí na houby se svou kolegyní z Elpidy. "Udržovat se je moc důležité. Je potřeba mít také nějakou pravidelnou aktivitu a potkávat se s lidmi, jinak člověk ztrácí slovní zásobu," radí ostatním seniorům.

Mladým lidem zase doporučuje, aby vždy mysleli na zadní kolečka. "Já jsem na ně před rozvodem nemyslela a pak jsem přežívala od výplaty k výplatě. Dneska mají mladí naštěstí každý svůj účet. To za nás nebylo, peníze se dávaly na jednu hromádku a pak jsem na tom byla dost špatně," vzpomíná.  Ze všeho nejvíc si přeje, aby zůstala až do konce života samostatná a mohla dožít ve svém bytě, který si po rozvodu s manželem sama opravila a je na to pyšná. "Teď už mám i hodinového manžela," směje se.

Video: Ukradený důchod nebo vypuzení z domu. Seniorlinka řeší případ denně, říká zakladatel (16.8.2022)

Nenápadné ponižování může přerůst v týrání fyzické, rány, bití, ale i psychické újmy, říká Jan Lorman, zakladatel organizace Život90.. | Video: Daniela Písařovicová
reklama
reklama
reklama