Pearl Harbor jsem před Tobrukem nenakoukával
Dokončení 1. části rozhovoru s Václavem Marhoulem
V Tobruku máte obsazené hlavně málo známé herce. Nejspíš ani nechcete, aby se některý z nich díky tomuto filmu stal hvězdou.
Od začátku jsem věděl, že každá známá tvář by tomu filmu ublížila. Devalvovala by ho svou celebritní podstatou. Takže jsem si před nějakými třemi čtyřmi lety objel česká a slovenská divadla a vyhledával jsem si bez castingu herce, u nichž jsem cítil, že mi to zahrají tak, jak potřebuji.
Ukázalo se to jako správná volba, protože v Tobruku jsou nakonec z těch známějších jmen jenom Michal Novotný a Matěj Hádek, ale určitě se ještě nepohybují v rovině, kdy jim bulvární novináři prohrabávají před domem popelnici se snahou zjistit, jakou pastou si čistí zuby. A doufejme, že se tam nikdy nedostanou.
Tohle je myslím obecný problém. Ve chvíli, kdy herec překročí jakousi podivnou hranici mezi popularitou a celebritností a kdy se z něj stane pouze a právě jen a jen celebrita, ztrácí vlastně a nezaslouženě herecky na přesvědčivosti, i když může být jinak fantastický. Jakmile se dostane na stránky bulváru a začne žít jakýmsi virtuálním životem, kteří pro něj stvoří lidé okolo, tak se v očích obyčejných diváků stane ne příliš uvěřitelným vlastně už v jakékoli roli. Už je pak vnímán jen pod svým jménem, a ne pod postavou, kterou ztvárňuje.
To je trochu nahrávka na smeč. Není to třeba problém Tomáše Hanáka, kterého jste obsadil do hlavní role v Mazaném Filipovi?
Víte co, Mazaný Filip je hra divadla Sklep a Tomáš Hanák hrál Marlowa vždycky. A hlavně, Mazaný Filip není vážný film, nechtěl jsem jím nic sdělovat a strategie u něj byla úplně opačná než u Tobruku. Chtěl jsem tam obsadit všechny svoje kamarády. Byl to můj první režijní pokus a myslím, že bylo v pořádku, že jsem je tam nechal schválně přehrávat. Což je u Tomáše Hanáka beztak jeho přirozená parketa. Na tom je založený celý Sklep, jeho výstup už v Pražské pětce a tak dále.
A navíc, Tomáš Hanák, který si jako člověk šáhl několikrát v životě až na dno; je sice - pravda - celebritou, ale jeho sebereflexe je natolik zdravá, že mu nehrozí, že by zásadním způsobem zhloupnul a začal třeba lítat do Karlových Varů letadlem, že by měl potřebu se tam zúčastňovat golfového turnaje, vymetat všechny večírky, kam chodí přihlouplý missky, kupovat si dům v Karibiku a podobně.
Žije v Nižboře v lesích se svojí rodinou, má tam rybníček, krmí ryby, zasedá v místním zastupitelstvu, čas od času si zahraje v divadle Sklep - no a čas od času něco odmoderuje, protože si potřebuje vydělat peníze. O něj strach nemám.
Ještě k Mazanému Filipovi, který nebyl divácky moc úspěšný. Čím si vysvětlujete, že ve zdejším prostředí moc nezapůsobil? Šel jste do toho už tehdy s tím, že nemusíte oslovit moc lidí?
Neznám režiséra, který by točil film s tím, že bude divácky neúspěšný. Mazaný Filip měl, když se spočte všechno dohromady, nějakých 200 tisíc diváků, což není určitě neúspěch. Ovšem na tehdejší dobu, kdy třeba Hřebejkovy filmy dělaly 700 tisíc, působil slabě. On přitom stál zhruba podobně, rozpočty se tehdy pohybovaly okolo 25 milionů.
Faktem ale zůstává, že pro mnoho lidí byl Mazaný Filip v podstatě nestravitelnou záležitostí. Má od té doby hodně zastánců a hodně nepřátel. Nepřátele má proto, že se úplně vymykal. Nespadal ani do kategorie "hezkých českých filmů", ani do kategorie řachaček typu Kameňák a nespadal ani do intelektuální množiny černých komedií, na které jsme tady zvyklí. Nejel ani po jedné z těch tří mainstreamových kolejí. Čili spousta lidí si pak s Filipem neuměla poradit.
Ale samozřejmě, musím přiznat, byl to můj debut. Předtím jsem nic nerežíroval a pochopitelně jsem v tom filmu nasekal strašnou spoustu chyb.
Kdybyste se k nim měl přiznat, tak jaké to byly?
Trochu nezaviněná záležitost je tempo Marlowových monologů. Byly původně nahrány v jiném tempu, intonaci a dikci, netáhly se tak a byly plné sebeironie. Ale ve chvíli, kdy Milan Kymlička složil hudbu, tak mě při mé režijní nezkušenosti nenapadlo, že si ty monology musím dávno dopředu na ještě studijně nenahranou hudbu nasadit. Takže, když jsme míchali zvuk, zjistili jsme, že tempo hudby a Marlowových monologů se rytmicky neslučuje a nedá se dát dohromady.
A protože bylo mnohem jednodušší znovu přemluvit Tomáše, než znova komponovat celou hudbu a najmout zase orchestr, tak se Tomáš tempem, intonací a výrazem musel přiblížit hotové hudbě: monology tak šly směrem, kam vůbec mířit neměly, film to ubržďovalo a přestal mít v mnoha okamžicích tah na bránu. To už ale nešlo zachránit.
Když jsem Filipa před lety viděl, tak jsem si říkal, že je na něm poznat, že jeho autoři mají nakoukáno hodně "noirových filmů", jenomže právě tyhle starší filmy byly hrozně rychlé. Čili Mazaný Filip, a zvlášť kvůli tomu, že to má být parodie, působí velmi pomale. A teď vidím, co byl důvod…
Hudba ve filmu je velká alchymie. V případě Filipa jsem si vzpomenul na Monty Pythony, jak točili svůj první celovečerák, Svatý grál. Terry Jones vzpomínal, jak Svatý Grál sestříhali, nasadili na něj hudbu a byla první schvalovací projekce. Prvních pět minut to fungovalo úplně bezvadně a všichni se smáli. A pak se všichni smát přestali a až do konce filmu se strašlivě nudili. A Pythoni se naprosto zhroutili a říkali si: Vždyť jsme přece natočili dobrý film, co se stalo, kristapána?
A přišel producent a říkal jim: Hoši, vy tam máte prostě špatnou hudbu a na špatných místech. Ta hudba je příliš těžká a vy musíte vyměnit skladatele. Byla z toho potom roztržka, ale nakonec udělali hudbu novou a namixovali znovu do filmu, aniž vystřihli jediné jeho okno. Pak promítli ten film znovu a lidi se smáli od začátku až do konce.
V případě Mazaného Filipa Milan Kymlička udělal úplně úžasnou hudbu, ale je příliš vážná. Mně se strašně líbila. Ale neuvědomil jsem si, že když jsem Mazaného Filipa psal pro divadlo, bylo mi dvacet čtyři let, byl jsem v úplně jiném duševním rozpoložení, než když jsem ho ve svých čtyřiceti třech letech inscenoval do filmové podoby.
Za tu dobu bezmála dvacet let člověk projde vnitřním vývojem, který určuje jeho vnímání a vztah k literární předloze. K jakékoli včetně Chandlera.
Čili mladý člověk napoprvé v detektivkách drsné školy spíš vidí vtipy a starší už při pečlivějším čtení objeví i jejich existenciální stránku…
Přesně tak. Ve čtyřiadvaceti jsem Marlowa miloval, ale šel jsem spíš po povrchu. Zajímalo mě, jak je jeho styl plný vtipu. Taky jsem vnímal hlavně onu detektivní linii. Než jsem začal Mazaného Filipa natáčet, přečetl jsem si všechny chandlerovky znovu od a až po zet. A do duše se mi vkradl úplně jiný pocit - smutku, osamocenosti a pochopení podstaty té ceny, kterou Marlowe musí platit za to, že je svobodný.
Jenomže tohoto posunu jsem si všiml, až když jsem film viděl hotový a s odstupem od premiéry si ho pak sám zkoumal - s výsledkem a poznáním, že došlo při realizaci k úplně zásadnímu střetu dvou světů. Oba dva byly moje, a přesto se strašně lišily. Všechny parodické prvky, které jsem miloval v mládí, a moje nové pocity více než čtyřicátníka. Srazila se tam poetika divadla Sklep založená na šaškování s mojí vlastní, snad řekněme novou zralostí v chápání Chadlerova díla. A na tom filmu je to zkrátka vidět.
Přesto si za Mazaným Filipem stojím, protože jsem v tu chvíli udělal, co jsem mohl, uměl, cítil a kam mě talent a režijní zkušenosti tenkrát momentálně pustily. Dál to nešlo. Mazaný Filip je ale film, který před diváka předstupuje, včetně mě, s otevřeným hledím.
Navíc se mnoha lidem začal líbit až při opakovaném zhlédnutí. Takhle mi to třeba líčil David Vávra. Takže jsem rád, že jsem ten film natočil a taky jsem vděčný za to, že jsem se při něm, cestou pokusů a omylů, něco naučil.
Zvoní telefon. Václav Marhoul se omlouvá, že tohle musí vzít, jelikož volá slovenská koproducenta.
Ahoj. Ano. Ano. Hm. Pan Fico se dostaví? Nekecej! A prezident teda přijde? Přijde, hm, dobře. A za půl hodiny bude ta tiskovka? Tak snad mě tady někdo najde. Papa.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
