reklama

Vyrůstala jsem v šovinistickém prostředí. Treky jsou moje terapie, říká cestovatelka

Cestovatelka Viktorie Hlaváčková si už od dětství "jela svou". Začalo to čtením dobrodružných knížek a chozením po lesích na Broumovsku, kde vyrostla. Nesnášela, když jí někdo říkal, že sekera holkám do rukou nepatří, a když dostala sukni, vyhodila ji do koše. Dnes chodí sama na několikaměsíční treky a minulý rok o jednom z nich napsala knihu.

O své sedmiměsíční cestě napsala koncem minulého roku knihu Hory a nekonečno.
O své sedmiměsíční cestě napsala koncem minulého roku knihu Hory a nekonečno. | Foto: Viktorka Hlaváčková

Dnes jednatřicetiletá Viktorka Hlaváčková se na svůj první dálkový trek vydala před šesti lety. Cestuje nalehko, nízkonákladově, bez letadel. O své sedmiměsíční cestě přes Kavkaz od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu napsala koncem minulého roku knihu Hory a nekonečno. Dálkové treky jí pomohly urovnat si spoustu věcí a v rozhovoru říká, že zjistila, že nebyla nikdy feministkou, ale machistkou. 

Už rok nemůžeme cestovat. Jak současnou situaci zvládáte vy, která cestování a dobrodružství milujete? 

Mám se dobře, protože jak začala korona, odjela jsem z Prahy. Jsem teď na malém městě na Broumovsku, odkud pocházím. Mám kolem sebe spoustu přírody, takže pohoda.

Na dálkové treky se vydáváte sama. Co vám cestování o samotě dává? 

Ráda vyrazím na trek s kamarády, ale taková cesta má přínos spíš pro vzájemný vztah. Když jsem sama, dovedu líp vnímat, co je kolem, a nejsem tak izolovaná od místních, od krajiny a náhodných příležitostí, jako když jsem v partě. Místní nemají takový ostych oslovit sólo poutníka a pozvat ho na návštěvu. A právě poznávat místní lidi a příběhy je to, co mě na cestování nejvíc baví. Navíc nemáte za nikoho zodpovědnost, jen za sebe, a to je úleva.

Moje problémy se na treku staly absurdními

Je to i nějaká forma terapie?

Myslím, že jo, protože když jsem vyrazila na svůj první dálkový trek, měla jsem hlavu plnou démonů. Po pěti měsících v Karpatech jsem měla hlavu úplně prázdnou - přemýšlela jsem jen o tom, jak si zajistit teplo a jídlo. Připadala jsem si jako zvíře. Když celé dny jdete, máte spoustu času na přemýšlení, a když si v sobě nesete různá traumata a bolístky, přemýšlíte o nich, hledáte cestu ven. Ale po pěti měsících už vás nebaví se k tomu pořád vracet. Problémy, které byly v mé hlavě, se na treku staly absurdními. Popravdě si po téhle zkušenosti pro sebe nedovedu lepší terapii než dálkový trek představit.

Měl by podle vás každý člověk jít za svůj život na několikatýdenní, měsíční túru?

Myslím, že na to každý není. Potkávám lidi, kteří se při myšlence spaní pod širákem rozklepou, takže by to pro někoho mohlo být naopak traumatické. Můj bývalý partner se vydal sám na trek a po pár dnech se vrátil zničený a říkal, že mu to vůbec nedávalo smysl. Takže když to někomu nedává smysl, tak to holt nemá smysl.

K dálkovým výletům jste přičichla už v pětadvaceti, v čem je jiná Viktorie před prvním trekem oproti té současné, která stojí přede mnou? 

Nemám pocit, že je to nějaký výrazný skok. Prostě jsem jen byla v nepohodě a hodila jsem se do pohody. Ale asi jsem víc sebejistá. Když jsem poprvé zabloudila, neměla jsem dva dny jídlo a pět dní v kuse pršelo, tak to byl docela nářez. Podruhé už jsem ale věděla, že když jsem to jednou zvládla, tak to zvládnu i teď. A to využívám v jakékoliv situaci. Vím, že když jsem v nějakém velkém nepohodlí, tak to zase přejde a vše bude v pořádku. Už se mi několikrát stalo, že vždy když jsem nějakým způsobem strádala a měla jsem pocit, že už toho bylo příliš, tak jsem někoho potkala nebo vysvitlo slunce a celé se to otočilo.

Myslíte si, že vám zkušenost z dálkových treků pomáhá zvládat i současnou situaci?

Ano, myslím si, že mi chození po horách pomohlo zvládat věci s určitým nadhledem. Nemám úzkosti z toho, co se teď děje. Když jsem na horách v nekomfortní situaci, tak mi pomáhá nefixovat se na budoucnost. To je podle mě super pravidlo. Myslím si, že lidé, kteří doufali, že to přejde za měsíc nebo za další měsíc, jsou teď už hrozně vyčerpaní. Je podle mě lepší přizpůsobit se aktuální situaci než pořád vyhlížet konec. Neakceptovat věci tak, jak jsou, totiž způsobuje pnutí mezi námi samotnými a vnější realitou a to prostě není dlouhodobě snesitelné. 

Lidé mají tendenci ženu cestovatelku ochraňovat

Sólo cestování se může zdát nebezpečné, nevidíte v něm ale naopak nějakou výhodu? 

Myslím, že sólo cestování je pro ženy v něčem bezpečnější než pro muže. Běžně se mi stává, že potkávám lidi, kteří mi chtějí pomáhat nebo přímo mají tendenci mě ochraňovat, i když je vůbec o nic nežádám. Pokud potkám člověka, který má vůči mě nějaký nekalý záměr, pak je výhoda, že mě automaticky považuje za snazší oběť, než ve skutečnosti jsem. 

Jaké zásady je třeba dodržovat?

Na horách potkávám často lidi, kteří holdují alkoholu - to je třeba pro pány cestovatele jednodušší, kamarádit se s místními, kteří pijí. Když se ocitnu v převážně mužské společnosti, kde se hodně pije, je dobré se odtud včas vypařit. Taky se snažím bivakovat nenápadně, tak, aby mě nikdo neviděl. To se mi vyplatilo třeba v Bulharsku, kde jsem na otázku jednoho opilého lesáka odpověděla, že budu spát ve stanu "tamhle na louce". Večer se mě tam vydal hledat s baterkou, ale já byla schovaná poblíž v lese pod širákem.

Neměla jste někdy na treku pocit, že té samoty už bylo příliš? 

Pocit osamělosti jsem zažila jednou v Karpatech, když jsem šla z města Vatra  Dornei do hor Bucegi. Tehdy jsem za měsíc nepotkala žádného baťůžkáře ani nikoho, s kým bych si mohla povykládat. Když jsem cestou slezla do vesnice do obchodu, hypnotizovala jsem prodavačku pohledem a snažila jsem se, aby si se mnou povídala. Ona byla otrávená a vykládat si nechtěla. I když to zní divně, tak to mi tehdy přineslo intenzivní zklamání, potřebovala jsem slyšet lidský hlas, pár milých vět a oční kontakt. Jinak ale osamělost na horách necítím.

Označení "roztomilá holčička" mě ponižovalo

Měla jste dobrodružného ducha už od dětství? 

Ano. Propadla jsem dobrodružným knížkám a chtěla jsem svůj život žít právě tak naplno jako hrdinové těch knih. Taky jsem trávila hodiny zíráním do map, to mě ostatně neopustilo dodnes. Tehdy jsem vyrážela do kopců za barákem a tam si představovala krajinu hlubokých kanadských lesů. 

Neslýchávala jste, že jste jako kluk?

Slýchala jsem to často a byla jsem na to hrdá. Když mi někdo naopak řekl, že jsem "roztomilá holčička", cítila jsem se poníženě. To bylo dáno asi prostě tím, že jsem vyrůstala v mužsky šovinistickém prostředí, kde žena byla synonymem slabosti, nižší inteligence a člověka s omezenými právy. Když mi někdo z dospělých zakazoval brát do ruky nářadí, protože "sekera do ruky holkám nepatří", bylo to k vzteku. Myslím, že jsem chtěla být kluk, protože jsem nechtěla být trestaná za něco, co jsem si nezavinila - nevybrala jsem si holčičí tělo, prostě jsem se do něj narodila.

A co poznámky, že nejste "správná holka"?

Že jsem "holkokluk", doma brali. Když mi babička ušila sukýnku, hodila jsem ji demonstrativně do koše, s tím se prostě těžko dalo něco dělat. Z tohoto hlediska jsem si užívala Island, kde vůbec nemají zakořeněný ten náš předsudek, že je něco ženská nebo mužská práce. Když jsem se jednou v Čechách zmínila, že mě baví práce s lopatou, chlapi se mi vysmáli, že o tom nic nevím, protože jsem ženská, a že bych to nevydržela ani půl hodiny. Když jsem pracovala na Islandu a stavěli jsme stáje, házela jsem lopatou půl dne v kuse a nikdo se nad tím nepozastavoval. Byla to občas drsná práce, ale to mě na tom bavilo. Do určité míry to bylo osvobozující.

Zažila jste někdy nějaké stereotypy a předsudky jako žena cestovatelka?

Na sólo cestování jsou předsudky vůči ženám to nejnepříjemnější. V některých konzervativních regionech můžu být jako žena, která jde pěšky a bez muže, považována za nemravnou. To není úplně sranda, když jste v zemi, kde vám nikdo nerozumí a kde si myslí, že jste prostitutka nebo k ní nemáte daleko. Ale ono je to pochopitelné, nedá se to těm lidem zazlívat. Mně teprve před pár lety došlo, že jsem byla plná předsudků a stereotypů vůči mužům. Myslela jsem si, že muž musí být vždycky silnější, že by nikdy neměl ukazovat vlastní slabost ani mít strach nebo že by měl být odolný vůči bolesti. Nedocházelo mi, že muži mají stejné právo na strach jako já, a že když má muž strach, tak je to pro něj stejně nepříjemné jako pro mě. Prostě jsem se považovala za feministku, ale byla jsem machistka.

Viktorka Hlaváčková

Viktorka Hlaváčková

  • V rámci svého projektu Viktorčina Cesta tam přešla v roce 2015 karpatský oblouk ze Zlína do Banátu a v následujícím roce pokračovala z Banátu přes Balkán do Istanbulu. 
  • Během sedmiměsíční cesty přešla přes Kavkaz od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu. O této cestě napsala v roce 2020 knihu Hory a nekonečno.
  • Půl roku žila na Islandu, kde pracovala jako honák ovcí. Účastnila se řady dobrovolnických projektů na organických farmách, v uprchlických táborech nebo jako značkař turistických tras.
  • Nejvíc ji baví neznačené dálkové treky, jejichž trasu si plánuje sama během cesty. 
  • Během svých cest filmuje, fotografuje a pro obchod Pod 7 kilo testuje ultralehké vybavení. 

Dají se zkombinovat dlouhé treky a partnerský vztah?

Je to samozřejmě náročné, když jde o delší odloučení. Naštěstí můj partner má potřebu taky na delší dobu odjíždět, takže jsme si kvit. Je to vždycky o těch dvou lidech, jak se dohodnou.

Abych si splnila sen, měla jsem pět zaměstnání

Po vydání životopisu Cheryl Strayed a filmu Divočina na jeho motivy s Reese Witherspoonovou se zvýšil počet turistů například na Pacific Crest Trailu. Jsou podle vás teď turistika a dálkové treky trendem?

Asi je to populární čím dál víc, protože vznikají nové dálkové treky po Evropě i u nás, například stezka přes severní Čechy. Možná je to i tím, že trávíme hodně času on-line, a tak občas potřebujeme vypnout a být úplně přítomní, což nám nejvíc umožní právě klid v přírodě. Mně jen přijde trochu zvláštní, že si lidi vybírají stezky, po kterých chodí hodně lidí. Přijde mi lepší podívat se do mapy a vymyslet si vlastní cestu, mít úplně autentický zážitek.

Cestujete, děláte přednášky, testujete outdoorové vybavení. To zní jako práce snů. Je tomu skutečně tak?

Každá práce může vypadat jako dream job, dokud nevidíte, jaká má úskalí. Trvalo to docela dost let, než se mi podařilo uživit se cestováním. Abych si vydělala třeba na půlroční cestu na Kavkaz, měla jsem pět zaměstnání na různé úvazky najednou. Rozvážela jsem pizzu, pracovala jsem v lanovém centru, prodávala jsem lístky na bobovou dráhu… Běhala jsem z jedné práce do druhé, a když jsem měla vyrazit na cestu, byla jsem naprosto vyčerpaná. 

Koncem minulého roku jste napsala knihu. Jak vám psaní šlo?

Trvalo mi to pět měsíců a ze začátku to bylo těžké. Asi první dva měsíce se mi nedařilo formulovat věci tak, jak bych chtěla. Pak se to ale zlomilo, ráno jsem se vzbudila a věděla jsem, co a jak chci psát. Sedla jsem si k tomu a nasnídat jsem se šla třeba až za dvě hodiny. Byla jsem do tvorby ponořená celý den. Než se kniha ale dostala do finální fáze, několikrát jsem ji přepisovala. Byla jsem jako sochař, který usekával kusy a modeloval.

Změní se teď podle vás nějak cestování?

Určitě se nějak změní, doufám v to. Myslím, že bylo dlouhodobě neudržitelné a vlastně zhýralé, aby se lidé teleportovali na jakoukoli část planety za pár drobných, kdykoli se jim zlíbí. Nejsem příznivcem nadměrného užívání letecké dopravy ani masového turismu. Overturismus byl podle mě dlouho přehlížen, protože je to fenomén, s jehož růstem se zlepšuje i finanční stránka jednotlivců a regionů. Jeho negativní dopady už ale začínají být neúnosné i pro ty, kdo z něj profitují. Je potřeba začít přemýšlet o turismu jako konceptu, který je citlivý k prostředí, v němž se odehrává.

Prokop: "Neviditelné" aspekty českého selhání. Za best in covid nemůže jen Babiš | Video: Kristýna Pružinová, Martin Krepindl, Blahoslav Baťa
reklama
reklama
reklama