reklama
 

Oblek na míru? Politici ho nechtějí, říká pánský krejčí

Pro koho jsou ručně šité obleky na míru, kolik stojí, komu se vyplatí, a jak to celé vlastně probíhá? Dozvíte se v rozhovoru.

Foto: Mucska Tailors

Nechat si ušít oblek na míru se s běžným nakupováním vůbec nedá srovnávat. Když muži nakupují v konfekci, většinou to probíhá tak, že v obchodě najdou svoji velikost, do kabinky vezmou pro jistotu dva nebo tři typy obleku, vyberou nejmenší zlo, zaplatí a cestou domů se modlí, aby "tyhle hadry" nemuseli nosit moc často.

Když ale jdete do salonu, je to rituál, obřad. Oblek si sice odnesete až za několik týdnů nebo měsíců, ale zase jste jeho autorem a dokonale vám sedí. Sami si vybíráte látku, vzor, barvu, střih, ale třeba i podšívku. V rodinném krejčovství Mucska Tailors v Bratislavě jsem ve vzorníku objevila třeba i podšívku s Mickey Mousem. Můžete mít zkrátka cokoli, a navíc vám to sedí. Dokonale, protože absolvujete třeba tři zkoušky, ladí se každý centimetr. Mucskovi navíc klienta v obleku pak klidně i nafotí a vytvoří mu lookbook na památku.

Já bohužel neznám ten pocit, jaké to je, když máte na sobě špatný, nebo na míru šitý oblek. Ale zeptala jsem se na to Erika Mucsky. Během našeho rozhovoru se k nám přidal i jeho bratr Patrik a tatínek Maximilian, který rodinnou firmu založil.

Proč je podle vás dobré mít oblek na míru?

Je mnohem pohodlnější, lépe se v něm cítíte. Obzvlášt když člověk nosí oblek každý den, tak tenhle pocit ocení a po nějaké době vyžaduje. Kromě toho v něm muži lépe vypadají. Oblek na míru přesně kopíruje postavu. My to děláme tak, aby to zvenčí vypadalo, že je oblek na tělo, ale vevnitř přitom pořád máte dostatek prostoru na pohodlný pohyb. S obleky z konfekce je například ten problém, že oni pro jistotu dělají rukávy vždy větší, aby byly opravdu každému. My to děláme opačně, snažíme se je dělat co nejmenší a posouvat podle míry klienta v podstatě "nadoraz", ale pořád tak, aby se mohl příjemně pohybovat, a aby když si sedne, nic mu v ramenou nevyčnívalo. S oblekem na míru se navíc dá pracovat, během let ho různě upravovat. Obleky vydrží. Otec má jednoho klienta už 15 let, a ještě se nestalo, že by přišel s tím, že se na obleku něco poškodilo. Někdy se lehce prodře podšívka, ale ta se dá velmi snadno vyměnit. Počkejte, dám vám něco přečíst…

(Přináší dopis psaný plnicím perem na kvalitním dopisním papíře, který do krejčovství poslal spokojený klient. V dopise popisuje, jak pohodlně se v obleku na míru cítí, a to nejen fyzicky. Dobře padnoucí oblek prý dodává sebedůvěru i "jistý pocit nadřazenosti bez vlastního přičinění".)

To je klient z východního Slovenska, který cestuje po světě. Už jsme mu dělali několik celkem speciálních věcí, například skrytou kapsu – na zadní straně saka, která mu slouží v podstatě místo peněženky. 

Opravdu to tak funguje? Že lepší oblek může přinést větší pracovní úspěchy?

Věřím tomu. Šaty určitě dělají člověka. Chodí k nám jeden fyzioterapeut a profesor, který jezdí na konference a podobně, a prý kdykoli jeho nadřízená potřebuje něco vědět, ptá se jeho, mluví na něj. Je dobře oblečený, a tak celkově působí lépe. Oblek zajistí správný první dojem.

Vyplatí se investice do obleku na míru i člověku, který ho nenosí tak často?

Je samozrejmě i otázka peněz, kolik chce daný pán investovat do svého oblečení, ale v konečném důsledku ano, vyplatí se mu to. Jeden z našich klientů je dokonce takový fajnšmekr, že i když si vezme oblek jednou do roka, přišel si pro čistě bílý na míru. Buď jsou to podobní lidé, anebo takoví, kterým se líbí ten proces, to řemeslo, rádi si řeknou svoje požadavky, takže se stávají spolutvůrcem. Úplně všichni ale mají společné to, že jsou detailisti. Ve své profesi i v osobním životě a ve všem, co dělají. Na jaře jsme třeba dělali svatební oblek Anysovi z Kontrafaktu, a s ním jsme řešili vše do posledního milimetru. Výsledek byl dokonalý. Nicméně si myslím, že i oblek z konfekce je dobré nechat si upravit na míru, založit, zúžit, aby seděl co nejlépe.

Věděli jste například, že žádný člověk není souměrný, respektive symetrický? (přidává se k rozhovoru otec Maximilian) Každý z nás ma jednu polovinu těla jinou než tu druhou. S tím musíme při šití obleku počítat, a také je to další důvod, proč konfekce nikdy nemůže sedět úplně přesně.

Kdo jsou vaši klienti?

Většinou byznysmeni, ale ti lidé jsou různí. Nejsou to vždy jen bankéři, právníci a úředníci. Někdy jsou to umělci a fajnšmekři. Někdy chtějí mít prostě jen hezký oblek na svatbu. Možná se budete divit, ale z politiků sem nikdo nechodí. Stalo sa nám, že danů osoba z politiky k nám přišla a my jsme bohužel neměli čas připravit vybraný oděv do určitého termínu, tak jsme museli odmítnout.

Kolik obleků měsíčně ušijete?

Zhruba sedm. Není to moc, ale chceme, aby všechno bylo precizní, proto se víc stihnout nedá. Dokud to není perfektní, tak to odtud neodejde.

Kde u vás začínají ceny obleků?

Zhruba na dvou tisících eur. Pro látky jezdíme do Vídně, máme dodavatele z Anglie, Itálie a Francie, a i ta základní látka je pořád o několik tříd výš než v obyčejném obchodě. Samozřejmě když si vyberete třeba kašmír, cena roste. Nejdražší oblek, který jsme udělali, byl asi za pět tisíc eur.

Máte pouze slovenské klienty?

Větší část z nich je ze Slovenska, ale máme i klienty ze zahraničí, kteří žijí v Bratislavě, nebo tu jsou na pracovní cestě. Jezdí i zákazníci z Vídně. Nedávno jsme také jeli za jedním klientem do Drážďan.

Jak se liší jejich styl nebo vkus?

Styl zákazníků z Vídně je například klasičtější a konzervativnější, kdežto u nás většina mužů preferuje tenčí italské látky s jemným leskem a zúžený střih obleku. Najdou se ale i vyznavači klasické pánské módy, a i když u nás moc nešijeme obleky jen na základě nadčasové klasiky, snažíme se spojovat staré s novým a hlavně vystihnout styl každého klienta a přizpůsobit oblek, barvu a střih jeho postavě a osobnosti. Co sa ale barevnosti týká, muži u nás preferují hlavně modrou barvu, ti z Vídně se nebojí jít do zelené a tmavě červené až vínové. Když se podíváme na doplňky, tak v západní Evropě se dostávají klobouky znovu na výsluní.

Jaké mylné představy o tom, jak to funguje, mívají noví klienti?

Často si myslí, že budou mít oblek hotový do týdne. Mnoho z nich si myslí, že by zejména sako mělo být ještě užší, než jak ho šijeme, a už je nenapadne, že se v něm nebudou moci hýbat, a že když zvednou ruku, bude se jim zvedat v ramenou.

Dáváte jim i nějaké rady o tom, jak a kam oblek nosit?

Samozřejmě. Začínáme tím, že se snažíme zjistit, na jakou příležitost si oblek nechávají šít. Někdo neví úplně přesně, a tak se vyptáváme na jeho životní styl, abychom společně našli tu nejvhodnější variantu. Určitě klienty usměrňujeme i v tom, co se k sobě hodí a nehodí, aby to nebylo příliš crazy v případě, kdy se to nehodí a podobně.

Co je podle vás největší chyba při samotném nošení obleku?

Černá košile a žlutá kravata (smích obou bratrů). Nebo zlatá (vykřiknou společně - rozhovor probíhá přímo v salonu, za plného provozu, takže oba dva právě zkouší délku rukávů připravovaného saka). To je opravdu nevkusné, příliš výrazné, působí to agresivně. 

Ale byli jsme na plese, a tam to mělo hned pět lidí (přidává Patrik).

Takže barevné kombinace, dál se často nedodržuje dresscode. Nedávno jsem na akci Americké obchodní komory, kde byl nařízený dresscode black tie, čili smoking, potkal jednoho slovenského poslance, který přišel v obyčejném obleku, navíc světlém.

K čemu se hodí žlutá kravata?

Já nevím (smích). Určitě ne k ničemu tmavému. Celkově by doplňky neměly být moc výrazné, aby nechaly vyniknout celkovému dojmu a nerozbíjely samotný oblek.

Jak vlastně začala vaše rodinná tradice?

(začíná vyprávět otec Maximilian) Já se tomu věnuju už od svých 15 let, už to bude skoro 40 let. Chlapci se pak přidávali postupně. Funguje to takhle v Rakousku. Když má krejčí syna, je téměř automatické, že bude v řemesle pokračovat. Dědí pak i svoje zákazníky.

Když jste s tím začal v 15, bylo to vaše vysněné povolání?

Nebylo, vzniklo to spíš náhodou. Když se mě v deváté třídě ptali, co chci dělat, nevěděl jsem. Ale moje máma má ráda ruční práci a dědeček byl obuvník, tak jsem k tomu asi měl blízko. A ve škole mě bavilo vyšívat.

Jak se obor za dobu, co se v něm pohybujete, změnil?

Když jsem dostudoval, byla všude spousta lidí, kteří si nechávali šít skoro všechno. Konfekce tehdy nebyla tak rozšířená. Cenově v tom navíc nebyl takový rozdíl, dnes jsou konfekční obleky strašně levné. Ale pak po revoluci sem přišly věci z Číny a Vietnamu, levná pracovní síla, a zakázkové šití tím utrpělo. V Rakousku je samozřejmě také levná konfekce, ale myslím, že si tam lidé více váží ručí práce, dokáží ji ocenit.

Podle mě byl problém i v tom, že si krejčí nedokázali udržet svoji kvalitu (vrací se ke slovu Erik). Začali si práci různě zlehčovat. Lidé tak měli zase o důvod méně do salonů chodit.

Teď se ale situace zase zlepšuje, ne?

Pomalu ano. Je třeba naučit mladé lidi, proč je dobré oblečení na míru. Problémem ale zůstává nedostatek dobrých krejčích. Patrik byl poslední, kdo se ještě vyučil tady v Bratislavě, teď je nejbližší škola s tímto oborem až na východním Slovensku. Všichni chtějí být radši návrháři než krejčí.

(Chvíli se všichni tři odmlčí a dohadují se o tom, jak široká by měla být klopa, otec by ji udělal o centimetr širší.)

Kdo z vás má hlavní slovo?

My (řeknou bez rozmýšlení Erik s Patrikem). 

Já jsem ze staré školy, tak mám trochu jiný pohled než oni (směje se Maximilian). Ale také mám svůj styl a neumím si zvyknout na tak krátká saka, jaká se dnes nosí.

Kim Kardashian a holý pupík Emily Ratajkowski. Začíná oscarová afterparty | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama