Modelka s velikostí XL vydělává víc než anorektičky!
Mladá studentka VŠ, Bára Bartáková se během loňského roku stala nejúspěšnější českou modelkou kategorie Plus size, jak sama říká - modelkou baculkou. Co si dává k obědu? Jací muži jí imponují? Co na ni říkají vychrtlé kolegyně?
Mladá studentka VŠ, Bára Bartáková se během loňského roku stala nejúspěšnější českou modelkou kategorie Plus size, jak sama říká - modelkou baculkou. Co si dává k obědu? Jací muži jí imponují? Co na ni říkají vychrtlé kolegyně?
V ČR ji zastupuje agentura Czechoslovak Models. Jaké úspěchy má Bára za sebou, co ji čeká, proč se raději kamarádí s kluky a jak se jí na základce spolužačky posmívaly kvůli postavě, nám prozradila v rozhovoru exkluzivně pro Žena.cz.
Báro, jak jste se stala modelkou?
Slyšela jsem reklamu v rádiu, něco na způsob: "Máte ženské tvary? Jste vysoká? Tak to přijďte ukázat." Poslala jsem pár profi fotek, ty se líbily a tak to začalo. Nascoutovala mě Katarína Zarzycká z agentury Czechoslovak Models.
Kde se vzaly profi fotky?
Jednou jsem se šla podívat na svatební veletrh. Všimla si mě majitelka jednoho obchodu se svatebním oblečením a požádala mě, jestli bych nechtěla nafotit svatební šaty. Fotili jsme na Štiříně, takže některé fotky mám odtud a některé od mé kamarádky fotografky. Další fotky mám od profi fotografů, které mi zprostředkovala agentura.
Co už jsi během toho roku stihla v modelingu absolvovat?
Koncem září jsem byla v Paříži na prvním opravdovém focení. Vybrali si mě do módních časopisů, mj. pro Burdu. V Praze jsem dělala dvě přehlídky Marina Rinaldi. Dále jsem absolvovala týden v Londýně, kde jsem chodila na castingy a nafotila cover Sling magazínu. Ten týden byl hodně vyčerpávající.
Možná to vypadá jako pohoda, ale vstávala jsem ráno v sedm a v osm večer jsem se vracela domů, často jsem se nestihla ani najíst. Šla jsem třeba na čtyři castingy za den, rozstrkané po celém Londýně. V Londýně mě zastupuje místní agentura, která mi castingy zařídila. Ale ostatní bylo na mě, jela jsem tam sama a získala tak plno zkušeností.
Co vám to dalo nejvíc?
Určitě cestování, teď bych si dovedla mnohem lépe poradit. Z cestování jsem trochu nervózní, ale nebojím se. Tři měsíce jsem dělala vedoucí na dětském táboře v USA, tam jsem už něco procestovala. Hlavně mě to baví.
Jaké umíte jazyky?
Angličtinu, němčinu, když bych si ji připomněla ze ZŠ, na gymnáziu jsem se učila čtyři roky korejsky a na VŠ španělsky. Pro mé rodiče je důležité vzdělání. Baví mě studovat a učit se nové věci. Baví mě být chytrá.
Co byste chtěla v životě dělat?
Jestli se mi to podaří, ráda bych ještě tak pět let dělala modeling. Určitě se nechci věnovat tomu, co studuji, tedy ekonomice. Nebavilo by mě sedět někde v kanceláři a účtovat. Ale dokázala bych si představit, že dělám něco jako Katarína v agentuře nebo přemýšlím, že bych si udělala vizážistický kurz a začala líčit, to mě také vždycky bavilo.
Dělala byste modeling i za tu maximální cenu, že byste musela drasticky hubnout?
Já bych nikdy nemohla být tak hubená, nemám k tomu proporce, takže o tom ani nepřemýšlím. I když teď po Vánocích by to trochu chtělo něco shodit. Ale nedělala bych to. V této kategorii je tak velká konkurence, že si nemyslím, že zrovna já bych uspěla.
Musíte se v kategorii Plus size nějak omezovat?
Musím se udržovat, nemůžu ztloustnout nebo zhubnout 20 kg. Musím o sebe dbát, mít hezké vlasy, pleť, bílé zuby. Chodím plavat, přes sezónu hraji golf. Máme chatu na Vysočině, je tam i golfové hřiště, kde jsem členem, tak k tomu mám blízko. Jezdila jsem na koni, hrála jsem volejbal, vystřídala jsem toho hodně, ale u ničeho jsem bohužel nezůstala. Teď se chystám začít chodit do posilovny a s kamarádem na salsu.
Co vás čeká v nejbližší době?
Focení v Londýně, potom letím do Kapského města na focení jarní a letní kolekce, moc se těším. Všechno závisí na fotkách. Čím lepší fotky dostanu, tím více zakázek budu mít. Tento rok si potřebuji vybudovat silné portfolio, abych měla co nabízet. A myslím, že je to na dobré cestě. Moc se těším, jestli vyjde New York.
Jak to máte s focením, byl to problém, nebo jste si prostě stoupla před fotografa úplně v pohodě, přirozeně?
Myslím, že když je člověk alespoň trochu pohybově nadaný, tak to do toho dá. Hodně jsem sledovala různé pořady a koukám na časopisy, jak tam holky vypadají, z toho se dá také dobře učit. Vím, jaké mám tělo a jaké věci bych neměla dělat, podle toho se snažím pózovat. Při focení je pro mne důležité, aby mi sednul účes, líčení a samozřejmě oblečení. Když se v tom necítím, tak to nejde. Hodně mi pomáhá hudba. Takže sleduji a snažím se učit. Samozřejmě fotografové vám pomůžou a poradí. Je příjemné, když všichni spolupracují dohromady.
Co se týče přehlídek, byla nervozita?
Naopak, měly jsme s kolegyněmi dobrou partu, smály jsme se a těšily se. Stalo se mi, že se mi na schodech zahákl podpatek do šatů, ale ustála jsem to, takže to dobře dopadlo. Když vás někdo naaranžuje a namaluje, hrajete vlastně někoho jiného. To mě baví. Baví mě být hezká - upravená vizážisty. Když vím, že vypadám dobře, užívám si to.
Jaký je váš vztah k módě a oblékání?
Nějak se nedržím módních trendů. Mám svůj vlastní vkus, moc nekombinuji, jsem spíše zastánce černé a jednodušších barev a tvarů. Myslím, že na mně vypadají lépe. Jsem vysoká a statnější, přestylizované věci se ke mně nehodí. Ani jsem nikdy nepotřebovala mít třicet párů bot.
Jaký dárek vám udělá radost?
Paradoxně oblečení, kosmetika, šperky. Ale raději dávám, než dostávám. Jestli vyjde focení, chtěla bych vzít mámu někam na víkend, vždycky chtěla cestovat. A jednou jí třeba splnit sen podívat se do Austrálie.
Nezávidí vám vaše vrstevnice úspěchy?
Nemám moc kamarádek, spíše jsem obklopená kluky. Ti mi fandí a jsou rádi, když se můžou se mnou pochlubit. Vždycky jsem si víc rozuměla s klukama. Dokážu se s nimi bavit o holkách, o technice a PC hrách a jsem od rány. Moje nejlepší kamarádka mě hodně podporuje. Je to Vietnamka a sama má velké charisma a je krásná a inteligentní.
Zastávám názor, že opravdovým přítelem se může stát ten, kdo se se mnou bude přátelit, může se stát, že si nějakou dobu nebudeme rozumět, ale pak si najdeme k sobě cestu zpátky. Tak se poznáme ze všech stran a víme, co od sebe čekat. Myslím si, že jsem dobrý člověk, a i kdyby nepřítel potřeboval pomoct, tak bych mu pomohla. Dokážu naslouchat a snažím se poradit. Nejsem podrazák.
A mezi kolegyněmi je vám dobře?
V divizi Plus size myslím, že jsou holky pohodovější. Jdeme na drink a neřešíme prášky a diety, hlavně řešíme chlapy.
Máte hodně ctitelů?
Chlapů je dost. Ale já jsem hodně komplikovaná, někdy agresivní, výbušná, hodně se hádám, takže málokdo to se mnou vydrží. Spousta lidí mi říká, že jsem moc náročná, ale já vím, co můžu nabídnout, a tak to chci i zpátky. Když to nejde, tak to nejde, nebudu za každou cenu s někým, kdo mi neimponuje. Znám svojí cenu.
A jací muži vám imponují?
Zatím jsem ještě dost povrchní, je pro mě důležitý vzhled. Ale většinou se časem přesvědčím, že to rozhodně není nejdůležitější. Každopádně jsem hodně empatická a emotivní a někoho takového bych chtěla k sobě. S absolutně racionálním člověkem bych byla úplně zabitá. Takže muž vášnivý, společenský, chytrý a vysoký.
Nemají muži strach vás oslovit?
To mi říká hodně lidí. Když přijdu do společnosti mezi neznámé lidi, udělám si kolem sebe jakoby obrannou zeď. Díky tomu působím arogantně a namyšleně, ale není to tak. To je jen moje obrana. Asi to není dobře, měla bych na tom pracovat, ale zatím to tak je. Řekla jsem si, že když se mi někdo líbí, tak si pro něj raději dojdu sama.
A on už pak neuteče?
Jak kdy, ale nebojím se. Ráda přebírám iniciativu, to mám po tátovi. Táta byl dlouho manažerem našeho golfového hřiště, teď začíná rozjíždět nový projekt. Máma vystudovala VŠE a učí děti keramiku. Mám štěstí, že mám dobré geny.
Vaše oblíbené jídlo?
Bramborová kaše a řízek. Tu jsem se naučila dělat nejlépe. Jsem expert na bramborovou kaši. Moc nemusím maso, jsem spíš těstovinová a rýžová a mám ráda zeleninu.
Jak se může stát dívka modelkou?
Já pro to nemusela udělat vůbec nic. Řekla jsem si, že rozhodně není co ztratit. Nedokážu si představit, že by se někdo bál poslat fotky a počkat, co z toho bude. Jestli si někdo říká, že není tak hezký, to by se divil, jak ho dokáže profi fotka změnit. Teď jsem koukala na "Amerika hledá Top modelku" a vyhrála to slečna, které byste si na ulici vůbec nevšimli. Ale na fotkách vypadá neuvěřitelně. Důležité je jít do toho s nadšením. Mně to baví strašně moc. I modelka dělá před fotografem atmosféru. Pokud je milá a je z ní vidět, že jí to baví a září z ní pozitivní energie, výsledek stojí za to.
Mají úspěchy v modelingu vliv na vaše sebevědomí?
Mně se sebevědomí nijak nezvýšilo. Vím, jaké mám hodnoty, a z toho, že někde fotím, rozhodně nezpychnu. Jsem teď spokojená se sebou, taková jaká jsem. Pořád jsou tu lidé, kteří mi budou říkat, že mám velký zadek. Tím jsem si prošla už na základce. Jako malá jsem byla hezká. Pak přišla puberta, kdy se začíná formovat postava a tělo vypadá tak nějak zvláštně. Já začala strašně rychle růst a dospívat. Byla jsem nejvyšší ze třídy a ženštější než ostatní holky, což bylo nepříjemné. Spolužačky byly malé a roztomilé. Nevím, jestli se mě tenkrát někdo bál nebo mi záviděl, každopádně na základce jsem s tím měla problémy. Posmívali se mi, že jsem tlustá. Na druhou stranu, když přijdu někam do klubu, tak hubené holky vedle mne nejsou vidět.
A teď díky své postavě slavíte úspěchy, skvělé zadostiučinění…
Moc se těším, až mi nějaká blbka začne nadávat, a já jí řeknu: "Až za tu svojí malou prdelku budeš dostávat tolik peněz, co já dostávám za svojí, tak se spolu začneme bavit."
Máte nějakou neřest?
Teď jsem se bohužel zasekla u jedné on-line hry "League of legends", takže budu muset počítač brzy vyhodit. Musím s tím něco dělat. Ale když jste v tom dobrá…. Jsem ve skupině asi s dvaceti klukama, protože holky to nehrají a strašně mě to baví.
Zajímalo by mě, jestli ve vaší věkové kategorii jsou muži trochu jiní než v té mojí, tzn. dnešní třicátníci, čtyřicátníci. Jaká je vaše generace? Jsou muži použitelní?
Ale jo, ale záleží na výchově. Jaké si kdo dává priority. Když je někdo rozmazlený, sedí u počítače a nedojde si sám ani nakoupit, tak to je těžké. Ale to může být i čtyřicátník. Myslím, že čím více má člověk zkušeností, tím více se na něho dá spolehnout v určitých situacích a může poradit a pomoct. Jediná starost dvacetiletého kluka je, že neudělal zkoušku. Člověk si musí něco prožít. Myslím, že každý máme něco, co nás trochu posunulo a je na nás, co si z toho vezmeme.
Moje máma měla v mém věku dítě, už pracovala a studovala. To já teď nemám. Proto myslím, že moje generace je líná. My nic nemusíme. Ráda bych si zkusila někdy dřít a pracovat, protože vím, že když něco udělám dobře, mám z toho hodně dobrý pocit. To souvisí s nepřísností sama na sebe, chci s tím něco dělat a začnu pravděpodobně u školy. Ráda bych změnila ekonomické zaměření na humanitní, to mě bavilo vždycky víc.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
