Na začátku září se v Českém centru v Paříži otevřel Czech Concept Store, projekt prezentující českou udržitelnou a upcyclingovou módu, za kterým stojí přední česká odbornice na módní obchod a udržitelnost Kamila Boudová. Ta v současné době v Paříži také žije a učí na vysoké škole módního průmyslu. V rozhovoru mluví o tom, v čem jsou Češi lepší než Francouzi a proč bychom neměli brát nakupování jako formu sebelásky. 

Kdo stojí za nápadem v Paříži otevřít Czech Concept Store?

Concept store vznikl z iniciativy Českého centra v Paříži, které se dlouhodobě snažilo o rozvoj takového prostoru. Já jsem v Českém centru začala pracovat od minulého srpna a od té doby celý projekt kurátoruji.

Jaké české umělce nebo projekty v něm prezentujete?

Najdete u nás například vázy od Studio Kakao, které jsou vytvořené z lamp, tenisky Kave vyrobené ve Zlíně z recyklovaného kaučuku, designová světla z recyklovaného PET od značky Nahaku a upcyklovanou módu od Sutu, upcyklované sešity a přáníčka od Papidu nebo dřevěné dekorace do bytu od GoodsWoods. Skvělé je, že je obchod situovaný v samém centru města ve čtvrti St. Germain des Pres, která je plná galerií a butiků, a vyniká tak mezi nimi nejen inkluzivním konceptem, kdy u nás najdete položky za dvě eura, ale také právě zaměřením na zodpovědnou a dlouhodobě udržitelnou módu. 

Říkáte, že je obchod výjimečný, znamená to, že ve Francii obchody s udržitelnou módou ještě v kurzu nejsou? 

V každé zemi - pokud se bavíme o vyspělých zemích, je skupina lidí, která jde tímto směrem. Nežijí všichni zcela udržitelně a zodpovědně, ale denně hledají způsoby, jak se mohou tyto kvality stát jejich běžnou součástí. Zda je tato skupina v Česku větší než v Německu nebo ve Francii, si neodvažuji odhadnout. Ve Francii běží mnoho dokumentů o negativním dopadu aktuálního systému na ekosystémy, ale neřekla bych, že by tu lidé třeba více recyklovali. Je tu mnohem silnější zastoupení bio potravin, které najdete v každém supermarketu, a je tu mnoho řetězců, které nabízí pouze organickou produkci. V oblasti módy jsou Francouzi zarytí zastánci stylu a elegance za jakoukoliv cenu. S epidemií se tu samozřejmě zvedla vlna podpory produktů Made in France, v každodenním životě a na policích obchodů se to ale zatím příliš neprojevuje.

Jak se podle vás projevuje vlna udržitelnosti v Česku?

Myslím si, že čím dál více mladých lidí nakupuje v second handech. Máme v Praze štěstí, že je second handů dost a nabízejí krásné a moderní oblečení. Navíc máme Vinted, online second hand, kde můžeme nejen nakupovat, ale i prodávat, co nám už nesluší. Myslím si také, že si lidé začínají oblečení upravovat a opravovat, záplaty už nejsou ostuda a neznamenají, že nemám na nové. V dnešní době jsou vyjádřením kreativity, lásky k našemu oblečení a respektu k naší planetě. Koupit si nové oblečení je snadné, ale i do pekla je cesta snadná. 

Hraje tady podle vás roli komunistický režim, kdy si lidé museli více věcí sami vyrobit?

Ano, to, co jsme ztratili s minulým režimem na rozvoji velkých firem, jsme získali na kreativitě. Umíme pořád šít a opravovat věci, hledat kreativní řešení. Myslím, že jsme skvěle vybaveni na transformaci k cirkulární ekonomice. Navíc se člověk v Česku může obléknout od hlavy až k patě do lokální výroby na jakoukoliv příležitost a najít si v ní svůj styl.

V jakém odvětví udržitelnosti v Česku vynikáme? 

Jsme dobře vzdělaní v oblasti třídění odpadu, v tom bych klidně pokračovala a rozvíjela to. Třeba třídění bio odpadu a kompostování. To je další významný krok. Jinak by Češi měli určitě zpomalit, stejně jako celý západní svět. Zpomalit, možná se zastavit, a zamyslet se nad tím, zda životu sloužíme, nebo mu svým konáním někde škodíme.

Vidíte vývoj v tuzemsku jako pozitivní? 

Když jsem v roce 2013 o tomto tématu mluvila na Prague Fashion Weeku, bylo v publiku asi osm lidí. Dnes už máme několik butiků, jako je Nila, Etik Butik, Eco Fashion Labels nebo Dressibly, které se udržitelné módě věnují a asi by nevznikly a nefungovaly, kdyby lidé takové zboží nechtěli.

Co je podle vás v současnosti největší výzva? Co je třeba změnit? 

Ideálně celou spotřební mentalitu. S přívalem levné módy a řetězců s atraktivními výlohami jsme si přestali našeho oblečení vážit. Máme pocit, že vše se dnes dá tak rychle a levně nahradit. Ale to není pravda. Pohromu, kterou za sebou aktuální systém zanechává v přírodě a v komunitách vyrábějících oblečení, bohužel neumíme spravit ani rychle, a už vůbec ne levně. Produkujeme čím dál více textilního odpadu, který se nedá recyklovat, a většinou ho lidé stejně hází do košů, takže nekončí ani v třídírně, ale rovnou na skládkách nebo ve spalovně. Přivykli jsme levné a nekvalitní módě a kvalitu neumíme ani poznat, ani si jí vážit, natožpak za ni zaplatit. Přitom z vlastní zkušenosti vím, že méně je opravdu více. Víc radosti, pohodlí, elegance, lásky a péče.

Spoustu lidí ale nakupování baví, je to pro ně forma lásky a péče o sebe samé. 

Je třeba nakupovat uvědoměle. Nákupy nám jsou podsouvány jako řešení na všechno. Dokonce i na naše nepříjemné pocity. Společnost nám tlačí, že až budeme mít lesklejší vlasy a nové šaty, tak nás budou mít ostatní více rádi a budou nás obdivovat. A tak nakupujeme, aniž bychom ty nové věci opravdu potřebovali. Je potřeba si všimnout daně, kterou si aktuální nastavení vybírá - rozkládající se ekosystémy, klesající kvalita vody i jídla. A zdravé jídlo a čistá voda jsou přitom přesně ty stavební elementy šťastného života. Měli bychom spíš investovat víc peněz do organického jídla, protože to je vaše nejlepší zdravotní pojištění, a méně do hadříků na odiv okolí.

Je v zahraničí nějaký trend, který u nás ještě nemáme?

Donedávna bych vám řekla, že ve Francii existuje třeba půjčovna textilních plínek, ale Ebuu dnes zajišťují půjčování nejen textilních plínek, ale i dětského oblečení. Na druhou stranu je tu ještě půjčovna dámského oblečení na různé příležitosti, a takovou v Česku zatím nemáme. Například francouzské Les Cachotieres funguje jako společný šatník, kam pošlu své koktejlky, které mi jinak visí celý rok ve skříni, a když si je někdo půjčí, dostanu provizi.

Zmínila jste textilní pleny, což je asi stále velké téma udržitelnosti.

Mateřství samotné je stavebním kamenem dlouhodobě udržitelného života na Zemi. Je to součást cyklu rození a umírání. Můžeme řešit všechny možné praktické věci od těch látkových plenek a půjčování si či dědění oblečení, ale opravdovou udržitelnost vidím v tom neviditelném. V předávání vzorců chování, ve vytváření silného citového pouta, v poskytování pocitu bezpečí a láskyplného prostředí. To začíná u nás, dospělých. Všichni si v sobě neseme bolesti a traumata z dětství a nevědomě je přenášíme na naše děti. Máme ale skvělou možnost přestat to dělat právě teď, přestat to pořád opakovat a zahájit novou, zdravou etapu rodičovství.

Vnímáte v udržitelnosti v poslední době nějaký důležitý milník? 

To, že se herečka Emma Watsonová stala ambasadorkou udržitelnosti ve skupině Kering. Je to jistě skvělý marketingový trik a úžasná příležitost přitáhnout pozornost a napravit si trochu renomé po odchodu Stelly McCartneyové.

Buďme teď kritičtí, je udržitelný model v něčem problematický?

Udržitelný průmysl není problematický. Současný systém je problematický. Velkou výzvou transformace na dlouhodobě udržitelný systém je, že řešení, která máme dnes, nejsou dokonalá. Že velké firmy někdy hodně mluví, ale málo toho dělají, a lidé ztrácejí důvěru a víru ve smysl jejich počínání. Ve finále je problematické to, že tento ekonomický model je nesmyslný a jakákoliv řešení v jeho struktuře jsou bezvýchodná. Dokud budeme naše štěstí a úspěch měřit růstem hrubého domácího produktu, nehneme se z místa. Přepočítávání života na peníze odvádí naši pozornost od toho, co je opravdu důležité.