Jaký je styl českých političek? Ikona Pekarová Adamová, "tety" Schillerová a Maláčová

První dáma Eva Pavlová vsází na nadčasovou eleganci a klidnou barevnost. Její styl je uhlazený, ale ne chladný – často pracuje s českým designem a decentními šperky.

Někdy ovšem vývoj jejího stylu vypadá jako jeden krok vpřed a dva kroky zpátky.

Pastelové odstíny jí sluší, ovšem výrazněji by prospěla důkladnější práce se střihem – některé modely by si žádaly lepší přizpůsobení její postavě.

Zářivé barvy se v politice objevují čím dál častěji a právě ženám typu Evy Pavlové mimořádně svědčí. V živé červené působí přirozeně noblesně, jako někdo, kdo módu chápe jako nástroj důstojnosti, nikoliv okázalosti. Chce to jen více takových momentů a méně kompromisních volnočasových kombinací.

Pokud některá česká politička módě a jejímu jazyku skvěle rozumí, je to právě Markéta Pekarová Adamová. Její styl je moderní, upravený a promyšlený do posledního detailu. Někdy až „učebnicově správný“, ale v nejlepším slova smyslu – bez výstřelků, zato vždy s jasným záměrem.

Syté barvy, dobře padnoucí saka, jednoduché šaty s čistými liniemi – to jsou její poznávací znamení. A současně volbou outfitů umí komunikovat i beze slov. Stačí pohled na žluté sako s modrým šátkem na Dni nezávislosti Ukrajiny a sdělení je okamžitě zřejmé.

Červené zavinovací šaty, které se téměř ztrácejí v trikolóře, jsou přitom důkazem, že ženskost a síla se nemusí vylučovat. Jde o kousek, který by si bez výčitek mohla půjčit i žena mimo politiku – pohodlný, výrazný a silný. Pekarová Adamová je tak příkladem političky, která si módou buduje autoritu, aniž by působila přísně nebo odtažitě, ať už si o ní nebo její politice myslíte cokoli.

Málokterá česká politička si buduje svůj vizuální styl tak cíleně a důsledně jako Alena Schillerová. Její láska k módě je viditelná na první pohled – výrazné kostýmky, perlové náhrdelníky, luxusní kabelky a upravené vlasy i make-up jsou pro ni samozřejmostí.

Je to žena, která se nebojí barev, lesku ani okázalosti. Stylově osciluje mezi „tetičkovským luxusem“ a pokusem o glamour, někdy úspěšně, jindy méně. Přestože je její postava robustnější, často volí příliš těsné nebo nevhodně střižené kousky, které nepodtrhnou její přednosti, ale spíš je potlačí. A právě tady by stačilo málo: jednodušší střih, méně zdobnosti – a efekt by byl mnohem silnější.

Přitom náznaky vkusu tam jsou – zejména v kombinaci barev, v odvaze být ženská a nepůsobit nudně. Kdyby víc pracovala s proporcemi a volila jednodušší střihy, mohla by zaujmout jako žena, která se v módě nebojí být vidět – ale ví, kdy ubrat.

Pokud styl Aleny Schillerové někdy sklouzne do tetičkovské okázalosti, u Jany Maláčové často končí u tetičkovské rutiny.

I ona má ráda syté barvy, kostýmky a perly – ale bez nadhledu, bez práce s proporcí, bez hravosti. Její outfity působí spíš jako pečlivě složené uniformy než jako projev osobního stylu.

V kombinaci s výraznou dikcí a konfrontačním vystupováním by se móda mohla stát nástrojem změkčení, ženské síly nebo elegance. Jenže místo toho často vzniká dojem, že oblečení má dodat vážnost, ale nedodává přitažlivost – a přitom jedno nemusí vylučovat druhé.

V nedávné době se stala terčem kruté kritiky kvůli svému vzhledu, konkrétně kvůli nepovedenému účesu. Veřejnost ale později zjistila, že důvodem byla rakovina, kvůli které nosí paruku.

Přesto – pokud se odhlédne od okolností – je zřejmé, že Maláčová se snaží působit profesionálně, ale výsledkem bývá spíš strohá úřední ženskost než výrazný osobní styl. A je to škoda. Stačilo by málo: jednodušší linie, méně dekorací, více práce s proporcemi. Maláčová by mohla být symbolem sebevědomé ženy s levicovými hodnotami – jen by to chtělo, aby její oblečení přestalo být pouhou zbrojí a stalo se i prostředkem vyjádření.

Eurokomisařka Věra Jourová se nikdy nesnažila být módní ikonou, a právě v tom je její styl silný. Působí klidně, důstojně, reprezentativně – bez okázalosti, ale s respektem k prostředí, ve kterém se pohybuje. Její šatník je jako diplomatický slovník: přesný, tlumený a bezpečný.

Volí decentní barvy, klasické střihy, žádné výstřelky. Výsledkem je vzhled, který nepoutá pozornost, ale zároveň nikdy neurazí a vždy obstojí. Trochu to působí, jako by se styl oblékání řídil vnitřní směrnicí Evropské komise – ale v jejím případě to funguje.

Styl Hany Třeštíkové by se dal popsat jako ležérní, civilní a trochu nonšalantní, ale většinou nepůsobí jako promyšlená módní podívaná – spíš jako absence stylu. V porovnání s ostatními političkami obstojí, ale také nijak výrazná nebo vizuálně čitelná. Její móda nevadí, ale ani neinspiruje.

Ani Olga Richterová se nesnaží svými outfity poutat pozornost, a přesto z jejích veřejných vystoupení vyzařuje jistá klidná kultivovanost. Volí jednoduché linie, přírodní barvy a pohodlné střihy, které působí nenuceně, ale ne zanedbaně.

Její styl je možná skromný, ale zároveň uvěřitelný. Nehledá efekty, netouží po extravaganci, a přesto často působí příjemně – jako někdo, kdo ví, že není potřeba být nápadný, aby byl slyšet. Většinou sahá po praktickém, ležérním oblečení, které neurazí, ale ani neoslňuje – a možná právě v tom je její síla.

Mohla by s módou pracovat výrazněji? Mohla. Ale působí dojmem, že to není její jazyk – a přesto se snaží komunikovat aspoň rukama nohama. Výsledkem je styl, který sice nevzbudí módní pozdvižení, ale zato nepůsobí nepatřičně ani nepřirozeně.