Většinu loňského roku jste strávila prací na ilustracích nového vydání Kytice. Nebylo trochu depresivní pustit se během covidové krize do hororového světa Erbenových balad?

Kytici jsem poprvé četla jako malá holka, když mě rodiče o letních prázdninách na dva měsíce poslali k babičce do městečka Hořepník na Vysočině. Babička měla velkou knihovnu a já jsem si z ní Kytici sama vytáhla. Krajina, ve které se Erbenovy balady odehrávají, mi tehdy při čtení hodně splývala s okolím Hořepníku, se všemi těmi krásnými lesy, háji, řekami a hřbitovy. Kdykoli jsem knihu zavřela a vyšla ven, připadalo mi, že se ty příběhy mohly klidně odehrát někde poblíž.

Do té doby jsem četla jenom pohádky a Kytice mi otevřela nový svět. Přestože jsem se u těch příběhů jako dítě bála, přitahovaly mě svým tajemnem. Erbenovy balady byly součástí mého dětství, takže i když jsem se při práci na ilustracích pustila do hororu, byl to horor důvěrně známý. V době, kdy přišla pandemie, zavládl v Británii velký strach a já jsem si najednou říkala, že bych se radši vrátila k tomu strachu, který znám. I tak jsem se ale snažila ten horor trochu obejít, vyhnout se v Kytici těm nejhrůznějším scénám a naopak vypíchnout některé jiné.

To jste si tedy dala nelehký úkol. Většina balad v Kytici má smutný konec a v některých umírají malé děti. Vaše grafiky přitom naopak bývají něžné a mírumilovné.

Šla jsem na to jako chytrá horákyně a nejdřív jsem si vybrala balady, které skončí dobře. Takových jsem ale našla asi jen tři nebo čtyři a i v těch Erben postavy kolikrát nejdřív vystavil hroznému peklu, než je v závěru ušetřil. Vezměte si třeba Svatební košili. S nakladatelem jsem se dohodla, že ilustrací udělám sedm a budou mezi nimi zastoupené všechny zásadní. Například hroznému konci v Polednici jsem se tak nakonec nevyhnula.

V případě Vodníka se mi ale vraždu dítěte podařilo obejít a soustředila jsem se na prostředí pod vodní hladinou, které mi bylo sympatické svým surrealistickým nádechem. Dívala jsem se i na krásnou filmovou verzi Kytice a při scéně, kdy vodník buší na dveře a nakonec své milé nechá mrtvé dítě na prahu, jsem to nevydržela a těsně před tím, než dojde k nejhoršímu, jsem film vypnula. I kvůli tomu, že jsem sama matka, pro mě ta scéna byla zkrátka příliš krutá.

Přestože vámi ilustrovaná Kytice loni v listopadu vyšla v Česku, původně vás s ní oslovilo nakladatelství ve Velké Británii. Upřímně si vůbec nedokážu představit, jak bytostně české Erbenovy balady může někdo přeložit do angličtiny.

Taky se mi to nejdřív zdálo nepravděpodobné. Kytice je přece tak provázaná s českou duší, krajinou a místními zvyky, že mi připadala naprosto nepřeložitelná. Pak jsem se ale na jedné akci českého velvyslanectví v Londýně potkala s Michaelem Tatem, šéfem britského nakladatelství Jantar Publishing, který mi řekl, že Kytici do angličtiny přeložil už před pěti lety a že měla v zahraničí ohromný úspěch. Svěřil se mi, že by svůj překlad chtěl doplnit ještě novými ilustracemi, a zeptal se, jestli bych se toho neujala. Brala jsem to samozřejmě jako ohromnou poctu, přestože jsem trochu váhala, jestli tak velký projekt zvládnu. Celou knihu jsem totiž nikdy dřív neilustrovala.

Letos budete v návratu k českým kořenům pokračovat, po Kytici totiž budete ilustrovat Babičku Boženy Němcové. I tentokrát nabídka vzešla ze strany britského nakladatelství?

Ano, Michael Tate byl totiž z mé práce na Kytici tak nadšený, že vyslovil přání, abych ilustrovala celou trilogii klenotů české obrozenecké literatury, kam se vedle Kytice řadí ještě Babička a Máj. K Máji sice zatím tak blízký vztah nemám, ale Babička mě dost lákala. Mám ji totiž spojenou se svou vlastní babičkou, která pro mě byla velkou inspirací. Přestože jsem si po Kytici chtěla dát tvůrčí pauzu, tím, že pandemie koronaviru pořád trvá, i když jsme asi všichni doufali, že už s námi letos nebude, mám teď chuť se před současnou situací k Babičce schoulit.

Jenom mi covid dost překazil plány, protože se kvůli němu nemůžu z Británie dostat do Ratibořic, kde Božena Němcová vyrůstala a děj knihy tam zasadila. Doufala jsem, že se jako Viktorka budu moct toulat po okolí a všímat si všech detailů, ze kterých pak ilustrace upletu. Teď se snažím uklidňovat tím, že se Božena Němcová při psaní do Ratibořic taky nevrátila a vycházela ze vzpomínek. Včera v noci se mi dokonce zdálo, že se potloukám ratibořickým údolím, byl to velmi živý sen. Proto doufám, že se tam v průběhu roku ještě dostanu. Babička má opět vyjít jak v angličtině, tak v češtině a českému nakladatelství jsem hotové ilustrace slíbila dodat v září, takže na nich musím začít intenzivně pracovat už teď.

Když odhlédneme od práce na Kytici a Babičce, cítíte, že české kořeny ovlivňují i vaši volnou tvorbu, přestože od vysokoškolských let žijete ve Velké Británii?

Ano, uvědomuju si to víc a víc. Když většinu dospělého života strávíte v cizině, dětství v rodné zemi se pro vás stává něčím až mytologickým, všímáte si vlastních kulturních kořenů, kterým byste jinak možná ani nevěnovali pozornost. Pamatuju si, jak jsem třetím rokem studovala v Anglii, moji britští spolužáci se jeli podívat do Prahy, a když se vrátili, říkali mi: "Hele, to tvoje dílo je takové české, viď?" Než mě na to upozornili, tak jsem si to moc neuvědomovala, připadalo mi, že už jsem v myšlenkách pevně zakotvená v Anglii. Postupem času jsem ty české rysy ve své tvorbě ale začala vidět, a fakt, že si mě Kytice našla v Londýně, tedy beru jako signál z nebe, na který člověk musí reagovat.

Cítíte se být spíš Češkou, nebo Angličankou?

Komenský říkal, že nejlepším způsobem učení je cestování. Díky tomu, že jsem se jako hodně mladá vydala do zahraničí, získala jsem jinou perspektivu na to, kdo jsem a kým jsou ve světě Češi jako národ. Za ty roky v Anglii jsem se tu už začala cítit doma, naučila jsem se dokonce používat britský humor. Zároveň ale vnímám, že ty české kořeny v mojí duši pořád zůstávají neuvěřitelně silné a snažím se je předávat i svým dvěma dětem. Kdykoli to situace dovolí, jezdíme s rodinou do Hradce Králové k mým rodičům. Jen zřídka si v Česku připadám jako cizinka, ale každý umělec je tak trochu outsider, ať už je kdekoli.

V lázeňském městě Cheltenham na jihu Británie žijete s manželem a dvěma dětmi, které v době koronaviru zůstávají doma na distanční výuce. Jak se vám teď daří najít klid na práci v ateliéru?

Takové otázky mi nedávejte, nebo se vám tady rozpláču. Synovi je osm let, ale dcera má šest, což znamená, že s ní u on-line výuky musím sedět. Do toho mám manžela, který je fotograf a poutník. Ještě před vypuknutím pandemie obešel celou Británii, urazil deset tisíc kilometrů, stal se národním hrdinou a teď se pochopitelně cítí jako v kleci. Snaží se vyrážet na vycházky aspoň do okolních kopců, ale učení s dětmi pak zůstává na mně. Quintin mi sice občas pomůže a vezme je ven, ale když se po večerech snažím pracovat a přijde za mnou dcera s tím, že chce být kočička a ať jí namaluju vousky, je to opravdu vyčerpávající. Nechci ji od sebe kvůli práci odhánět, protože jsem za své děti ohromně vděčná. Jakmile ale Boris Johnson znovu otevře školy, vrátí se dětem i rodičům lepší rovnováha.

A to navíc svoje grafiky vytváříte dost náročnou technikou leptu. Jaké kroky předchází tomu, než máte hotový obraz konečně na papíře?

Na začátku všeho je zinkový plech, na který musím naválet roztavený vosk. Jakmile vosk opět zatuhne, tak zinkovou destičku očoudím plamenem svíčky a začnu do ní skrz ten vosk vyrývat svoje kresby. Až je destička celá pokreslená, ponořím ji do kyselinové lázně, která všechny vykreslené linky vyžere, takže když vosk posléze smyju, zůstane obraz na povrchu vyleptaný. Následně do plechu pomocí kartonových destiček vetřu barvu a pak ji látkou dostávám zase pryč, aby barva byla jen ve vyleptaných drážkách.

Potom přichází na řadu tisk. Tiskne se na navlhčený papír, který vkládám do stroje, takzvané satinýrky, složeného z dvou kovových válců a dřevěné desky. Pod papírem je zinková deska s barvou a nad ním deky z jemné ovčí vlny, kterým se říká labutěnky. Když tohle všechno pod velkým tlakem projde satinýrkou, zůstane vám na papíře barevný obtisk toho, co jste vyryli do destičky. Člověk nad tím stráví měsíc práce a nakonec to může vypadat blbě. Jde o techniku z 15. století, která je hrozně nepředvídatelná. To je ale zároveň jejím největším pozitivem. Chvíle, kdy z destičky odlepujete papír a vidíte poprvé své dílo, bývá kouzelná.

To chápu, ale vy se leptu věnujete od doby, co jste se přestěhovala do Anglie. Neříkejte mi, že jste na něj měla trpělivost už jako mladá studentka.

Neměla. K leptu jsem se totiž dostala vlastní blbostí. Už jako studentka Střední uměleckoprůmyslové školy v Praze jsem si vytvořila povědomí o grafických technikách, které v Česku mají velmi silnou tradici, a sama jsem si několikrát vyzkoušela metodu suché jehly. Když jsem pak přišla na pohovor na univerzitu v Cheltenhamu, chtěla jsem přijímací komisi říct, že bych se při studiu nejradši věnovala právě rytí suchou jehlou. Jenže jsem použila špatné anglické slovíčko a místo toho jim sdělila, že chci studovat lept. Členové komise se mě překvapeně zeptali, jestli s tou technikou mám nějaké zkušenosti, protože je kvůli práci s kyselinou docela nebezpečná. Tak jsem jim sebevědomě odpověděla, že v Čechách děti leptají už od šesti let, a oni mě vzali.

Když jsem po třech měsících přišla poprvé do ateliéru, vyzval mě učitel, abych všem ukázala, jak se dělá lept, když se tomu věnuju už od šesti let. Celá vystrašená jsem se zeptala, na co je na stole připravená ta kyselina, a uvědomila jsem si, že jsem se vlastní zbrklostí dostala k technice, o které nic nevím. Naštěstí ji neuměl ani nikdo z mých spolužáků. Na začátku jsem ale s leptem popravdě dost zápasila, a po dvou měsících jsem dokonce zašla za vedoucím katedry s tím, že to nezvládám a chci radši přejít na studium malby. On mě ale pobídl, abych to zkusila ještě čtyři týdny do konce semestru. Někdy v té době se to zlomilo, já jsem objevila magii, která je v leptu ukrytá, a zamilovala jsem se do něj.

Než jste se ale naplno začala živit vlastní uměleckou tvorbou, učila jste tuhle obtížnou techniku osm let dospívající dívky na soukromé elitní škole Cheltenham Ladies College.

Ano, hlásila jsem se na pozici hostujícího umělce, který měl za úkol dívky z movitějších rodin inspirovat, a když jsem vedení školy řekla, že se zabývám leptem, zeptali se mě, jestli bych jim na tuhle techniku nevystavěla dílnu. Věnovali mi na to všechny potřebné prostředky, a tak v mém životě nastala krásná osmiletá éra, která přitom původně měla trvat jenom rok. Ke konci mého působení na škole už se ale začala přiostřovat bezpečnostní opatření a vedení školy začalo mít pochybnosti, jestli práce s kyselinou není pro studentky moc velkým rizikem.

Přihodil se vám nějaký průšvih?

Několikrát se kvůli nám evakuovala celá škola. V každé místnosti totiž byla požární čidla, a když jsem s holčičkami pomocí zapálené svíčky zakuřovala zinkové destičky, tak se samozřejmě někdy spustila. Asi devět set lidí pak muselo ze školy ven. K žádnému úrazu ale nikdy nedošlo.

Jak těžké pro vás pak bylo vykročit na dráhu výtvarnice na volné noze?

Je pravda, že se mi z pseudogotických budov jak z Harryho Pottera a z mého věžního ateliéru, kde jsem slečny učila, nechtělo. V době, kdy jsem se rozhodla odejít, jsem ale potkala svého muže, který dřív pracoval jako architekt, ale pak s profesí skončil, protože byl přesvědčený, že větší svobodu bude mít jako fotograf. Sám se rozhodl, že se nebude držet pravidel, a když jsme o tom spolu mluvili, zeptal se mě, jestli chci být ve skutečnosti učitelka, nebo radši umělkyně. Ve své zamilované nerozvážnosti jsem se nechala inspirovat jeho odvahou a rozhodla se pro druhou možnost.

Pronajala jsem si ateliér a najednou jsem se ocitla ve světě, který od paláců v Ladies College nemohl být vzdálenější. Našla jsem totiž malou místnost ve zchátralé továrně na okraji Cheltenhamu, kde mi do ateliéru občas stropem pršelo a byla tam tak hrozná zima, že jsem si při práci musela dávat na kolena zahřívací lahve. O výstavy jsem naštěstí neměla nouzi a sběratelů, kteří se o moje díla zajímali, přibývalo.

Pak přišlo první dítě a já jsem si naivně představovala, že si dám vedle kolíbky kyselinovou lázeň a dál budu tvořit. Narození syna mi ale udělalo velkou čáru přes rozpočet. Přestože jsem byla šťastná matka, vůbec jsem nevěděla, jak zase začít něco tvořit. A když bylo mému Leovi půl roku, zavolali zničehonic Coldplay. Připadalo mi, jako by mi podávali záchranné lano.

Díky obalu jejich desky Ghost Stories, jehož jste autorkou, se kolem vás najednou v Česku i v zahraničí strhl velký mediální humbuk. Není pro vás ta nálepka umělkyně, která pracovala s Coldplay, někdy trochu na obtíž?

Když královna Alžběta II. v době, kdy jsem tam učila, navštívila Ladies College a odnesla si jednu z mých grafik, dostala jsem jako každý umělec, kterého ocení, speciální razítko. Někdy mám pocit, jako by mi ta dvouletá spolupráce s Coldplay, dala v očích sběratelů umění taky podobné razítko. Když si někde čtu svůj životopis, často se tam hned v úvodu objeví Coldplay, a přestože jsem za to razítko ráda, někdy si říkám, jestli toho už není trochu moc. Proto se na výstavách snažím klást důraz i na jiné své projekty a teď zrovna v Británii připravuju výstavu věnovanou Kytici.

Třeba teď místo razítka Coldplay začnete dostávat razítka Kytice nebo Babička.

Je to možné. Když mě s Kyticí po britském nakladatelství oslovilo i to české, říkala jsem si, že to pro ně musí být velký risk, a pochybovala jsem, jestli o nové vydání v češtině vůbec bude zájem. Před Vánoci se ale celý náklad vyprodal, tak jsem podezírala svoji maminku, jestli neobvolala všechny tetičky, ať si jdou knížku koupit. Teď mi ale nakladatel psal, že i v případě druhého nákladu už jsou všechny kusy ze skladu zamluvené a v jednání je třetí náklad. Pořád si myslím, že je to spíš zásluha pana Erbena než moje, ale jsem moc vděčná, že se z toho nestal propadák, a doufám, že se mi teď podaří popasovat i s Babičkou.