Medvídek: Rozhovor s Ondřejem Trojanem
Rozhovor s producentem filmů Jana Hřebejka a Petra Jarchovského
Tým Hřebejk Jarchovský je úspěšný. Určitě už není složité sehnat peníze na jejich filmy, je to tak?
Představte si, není to tak. Více jak třetinu rozpočtu musím pokrýt z takzvaných měkkých, tedy neinvestorských peněz, které nám neseberou procenta z výnosů. A ty se nehledají na ulici. Je to dřina a stres z nedostatku času. Už ze scénáře lze ovšem vytušit, kolik film může utržit, a kolik tedy do něj můžeme investovat vlastních peněz. K filmům této dvojice přistupuji jako investor, a tím se doba na shánění financí hodně krátí.
Jste nejen producentem, ale zároveň také režisérem. Když tedy za vámi přijdou pánové Hřebejk s Jarchovským se svou vizí, přijmete je bez připomínek, nebo máte nějaké dramaturgické připomínky?
Film je od začátku do konce tvůrčí proces, oba ti kluci si přejí vzájemnou komunikaci, film je dílo kolektivní. Každý film má jiný vývoj, u každého se objeví v různém stupni vývoje jiný zádrhel, kterým Honza říká skryté pasti. U Medvídka byl tentokrát dlouhý, ale o to zajímavější proces ve střižně. Zkrátka dlouho se hledala přesná míra, jak příběh vyskládat, aby proporčně dobře fungoval. To je ale při paralelním rozvíjení více dějů běžné. Medvídek je o příbězích dvojic. Každá si svůj život šmodrchá tak nějak po svém a na konci se ty šmodrchanice pěkně propletou. Aby emocionálně fungovaly, museli jsme hledat, jak se mají příběhy vedle sebe skládat, kdy je ideální se od jedné dvojice odpoutat a navázat se na jinou. Honza se často nechává inspirovat situacemi, které vznikají přímo na place, a tak se někdy ukáže, že scény, které působí ve scénáři jako stěžejní, třeba vlastně nejsou tak důležité. A naopak. Scéna, která je ve scénáři přechodová, může docílit daleko silnější nebo pravdivější emoce, většího humoru, napětí, absurdity. To se ve filmu stalo na několika místech. Bylo to dobrodružné a zajímavé. Osobně mě tato etapa stála dost velké úsilí, protože jsem jí chtěl být přítomen a nápomocen. Velkou výhodou Honzy Hřebejka je, že umí tyto situace předvídat, takže pro střih jsme si tentokrát už dopředu stanovili více času, což se nám, věřím, vyplatilo.
Co se vám například na Medvídkovi líbí? Třeba pojetí mužského světa, anebo ženského?
Líbí se mi, že je tenhle film bipolární, že je v něm svět mužský a svět ženský. Vlastně mě baví, že mužský svět dostává v Medvídkovi trošku za uši. Ženské se ukazují jako odolnější plemeno. Mě sebeironie vždycky bavila a v Medvídkovi je. Což je velmi humorné.
Jste objevitel Ani Geislerové, která poprvé hrála ve vašem filmu Pějme píseň dohola. Co říkáte jejímu vývoji?
Je v ní velmi přirozený talent a postavy, které hraje, velmi přirozeně vytváří. Přitom její role jsou neobyčejně pestré. Mně se moc líbí oblouk, jakým se vypracovala v Medvídkovi. Začíná jako odevzdaná manželka ňochňající teploučký domov pro svého chotě, ale je v ní skryta touha se realizovat. K tomu nakonec dojde. Stane se z ní úspěšná a životem naplněná mladá žena, a to je velmi povzbudivé.
Věra Křesadlová se komedií Doblba! a Medvídkem vrátila k filmu. Jak ji v Medvídkovi vnímáte?
Mám typ razantních ženských moc rád. Vytvořili s Menzelem kontrastní, zajímavý, a přitom harmonický pár, takže se pěkně doplňují. Znám několik takových párů, kdy je ženská razantní a chlap zase spíše přemýšlivý, takže si dokážu představit, že jim to spolu ladí. Jang a jing, oheň a voda.
V Medvídkovi jsou nejrůznější typy mužů a žen. Také se vám to jeví tak, že každý jednotlivec reaguje na problémy odlišně?
Každé pohlaví má jiný úhel pohledu na věci, na jejich důležitost, na žebříček hodnot. V řešení každodenních drobností se toho nasčítá víc, než když se řeší problémy zeměkoule. Obojí se doplňuje nebo někde kříží. A také o tom je náš film. Samozřejmě, že osobní naturel při tom hraje podstatnou roli. To říkám proto, aby to nevypadalo, že Medvídek pouze generalizuje ono Ženské a Mužské.
Myslíte, že lze Medvídka označit jako komedii?
Je to film udělaný s velkým nadhledem, k němuž jsme svými životními zkušenostmi dorostli. Určitě se při něm diváci nasmějí, přestože se herci nekopou do zadků a ani nekloužou po banánových slupkách. A zároveň se v Medvídkovi i trošku poznají. A koneckonců v Medvídkovi se trocha opravdové grotesky, či jak mi říkáme nefalšované švandoprdky, taky najde!
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
