Medek: Mysleme na škůdce...Část 2.
První část rozhovoru ČTĚTE ZDE
A: Občas se mluví o tom, že se dnes intelektuálové dostávají opět do jakéhosi disentu stejně jako za minulého režimu. Vstoupit do politiky znamená přistoupit na takovou míru lži, že už politika apriori odrazuje. Je to tak?
Já si myslím, že to tak není. Samozřejmě že je pro tzv. nezávislého intelektuála obtížné pohybovat se ve zmatku, který kolem politiky vzniká. Ale taková byla politika vždycky. Pokud intelektuálové nemají chuť do ní jít, je to jejich chyba. Klidně by do toho jít mohli. Nikoliv jako intelektuálové, ale jako lidé, kteří něco umějí a znají a o něco jim jde. Pak se toho vůbec nemusí bát.
A: A jaké je podle vás místo ve veřejném životě pro "neintelektuály"?
V nezávislých organizacích všeho druhu. Taková instituce, jako je Člověk v tísni, je otevřená každému. Je to nejenom charitativní organizace, je to instituce, která se může dotýkat problémů a hýbat s nimi. Má pro veřejnost i mezinárodní často podstatně větší význam než mnohé naše tzv. čistě stranické útvary.
A: Nejsou naši politici natolik zabetonovaní ve svém politické světě, že už z principu neuslyší na jakýkoli hlas zvenčí?
Zabetonovaní jsou, což je smutné. Je to špatný rys naší společnosti. Politici veřejnost dostatečně neposlouchají, pokud se ovšem zrovna nezabývají výzkumem veřejného mínění. Jenže to dělají pouze před volbami.
A: Zmůžou v tom rozbíjení betonu něco média?
Média se mění pořád k lepšímu. Problém je v tom, že nemají většinou dost sebevědomí, aby těm politikům řekli ne. Šéfredaktor novin má právo odmítnout jakýkoli článek a to znamená, že má právo odmítnout i článek vedoucího politika prostě ho neuveřejnit. Může říct: "Tento váš názor není v souladu s naším názorem a my ho v důsledku toho, nezlobte se pane ministře, nemůžeme uveřejnit. Anebo ho uveřejníme, ale s informací, že s ním nesouhlasíme."
To, že politikové zasahují do médií, se děje běžně na světě, jenomže tam není běžné, že by média politiky tak poslouchala. Kdyby třeba řekl ministerský předseda televizi BBC, že s něčím nesouhlasí, tak by se usmáli. V žádném případě by kvůli tomu neměnili program.
A: Je to tím, že na Západě funguje lépe systém, anebo tam lépe fungují novináři?
Především to u nich je tradice - média jsou svobodná. Kdyby podléhala vládě, ztratila by smysl. Když skončila druhá světová válka, rozhodli vítězové při denacifikaci v Německu o jedné věci: noviny nebude nikdy vydávat žádná politická strana ani instituce. Noviny mají být na těchto institucích nezávislé a mohou je vydávat jenom společnosti nebo jednotlivci zcela svobodní.
A: U nás tohle ale přece funguje taky?
Pravda. S výjimkou Haló novin, které vydává komunistická strana. Ale to je řekněme marginální jev. I když lidé mě často upozorňují, abych si to přečetl, protože je tam spousta věcí, o kterých člověk ani netuší, že mohou být v současné době vytištěny.
A: Vy jste ve svém životě zažil několik změn režimu. Lze pak ještě věřít tomu, že se náš veřejný prostor bude zkvalitňovat? Nebo jste už skeptický k jakýmkoli změnám?
Já nejsem skeptický. I když určitá míra skepse je potřebná, protože vás zbavuje politické naivity. Myslím si, že možnosti zlepšení tady jsou. Demokracie není jenom způsob vlády. Demokracie je především způsob života lidí ve společnosti a jejich vzájemných vztahů. To, jak se k sobě lidé vzájemně chovají a jak mají vzájemnou odpovědnost za věci obecné. Bez toho nemá demokracie vůbec žádný smysl. Masaryk to říkal stručně: "Máme demokracii, teď ještě potřebujeme demokraty." To ve společnosti pozvolna roste, my máme demokracii strašně krátkou dobu. Dřív nebo později ale přijde období, kdy nebýt džentlmen bude považováno za něco sprostého, co člověka vylučuje ze slušné společnosti. Dnes tomu tak není, podívejte se, jak hovoří politikové.
A: Poslouchá se to sice pěkně. Ale v čem konkrétně vidíte naději na změnu?
V naší kultuře a dějinách, je obsaženo velmi mnoho, co nás spojuje s kulturou evropskou. A ta stojí a padá s křesťanstvím. Jde o to, abychom se k němu dokázali vracet pozitivně, nejenom formálně, a hledali to, co by mohlo znamenat nějaké zlepšení do budoucnosti.
Tím myslím například otázku mezilidských vztahů, odpovědnosti k chudým, slabým a nemocným. Měli bychom pochopit, že ze všeho, co je nám předkládáno, je nejdůležitější svobodná vůle, tj. schopnost rozpoznávat dobro a zlo a rozhodovat se mezi nimi to nás odlišuje od jiných náboženství nebo běžných ideologií či sekt. Pokud tohle všechno pochopíme, pak si myslím, že máme před sebou budoucnost jako každý slušný národ. To neznamená, že by celá společnost měla být křesťanská. Křesťanství není mocenská záležitost a také není záležitostí většiny ani nikdy nebyla. Všichni víme, že celé křesťanství začalo dvanáct lidí.
A: Jak se ale vztahovat k odkazu křesťanství v naší společnosti, která je nejvíce ateistická v Evropě?
Jak už jsem řekl, nejde o množství. Tato společnost je ovšem ateistická, protože si nedovede představit, že by mohlo být něco jiného než ona sama, nebo něco jiného než to, co je ona sama schopná pochopit. Ale to musí přejít, protože jinak bychom dospěli k tomu, že bychom nechápali už vůbec nic a bylo nám vlastně všechno úplně jedno. Protože jak říká Dostojevský, není-li bůh, je všechno dovoleno.
První část rozhovoru ČTĚTE ZDE
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
