reklama

Opakují jim dokola "počkej chvilku", ale čas s nimi nakonec netráví. Výčitky přichází

"Oba dva je miluju. Ale první dny po porodu, když jsem byla v té husté šestinedělní mlze, ňunala jsem si miminko a všechno bylo krásný, mi ztráta tandemu 'jen Hugo a máma' vyrazila dech," popisuje pocity z příchodu druhého dítěte česká herečka. Jaké pocity zažívají ženy, které musí svou mateřskou lásku najednou rozdělit?

Foto: iStock

S narozením dalšího potomka můžou rodiče zažívat stesk po čase, který věnovali pouze "jedináčkovi". Z toho plynou také pocity provinilosti, že už nemůžou dávat prvorozenému tolik pozornosti, kolik by chtěli. Jedná se většinou o dočasné, ale velmi intenzivní pocity. Tři matky popisují, jaké to je žárlit na partnera, který s prvním dítětem najednou tráví více času, a vyčítat si, že staršímu synovi nebo dceři neustále říkají "chvilku počkej". 

"Hodně se mluví o přijetí mladšího sourozence starším: ‚Ten bude žárlit, hlavně, aby mu neubližoval, bude si vynucovat pozornost, bla bla bla‘. Proč se tak málo mluví o tom, jak to může být těžké pro rodiče? Víte, jak mi chybí společné večery s Hugem, čtení pohádky, pokec? Jak je mi líto, že musím některé věty desetkrát opakovat, protože ho prostě nejsem schopná vnímat, protože zrovna mlíko nebo záchod, nebo…? Rozdvojit lásku, prostě přepnout z jednoho na dva, rozloučit se s jedináčkem, je taky pěkně těžký," zveřejnila na svém facebookovém profilu před několika týdny herečka a matka dvou synů Marta Falvey Sovová. Příspěvek si vysloužil stovku lajků a několik komentářů od dalších žen, které napsaly, že mají stejnou zkušenost.

Podobné pocity zažívala všeobecná sestra Tereza Frýbová, matka dnes již čtyřleté Alice a dvouletého Aleše, s narozením syna . "Myslím si, že se v naší společnosti nenosí tohle rozebírat. Přiznat, že mít dvě děti má své výhody, ale také dočasné nevýhody. Čas s dcerou mi po narození syna intenzivně chyběl. Večer, když děti usnuly, jsem si uvědomila, že miminko celý den probrečelo a já jsem si se starší dcerou ani pořádně nepopovídala, natož abych s ní něco udělala. Pořád jsem říkala: ‚Počkej chvilku, počkej chvilku,‘ až byl najednou večer. To mě potom dost mrzelo," přemítá dvojnásobná maminka.

Matky nemají 200 procent času ani síly 

Podle psychoterapeutky Lenky Václavíkové z České asociace pro psychoterapii si s příchodem druhého dítěte musí celá rodina přestrukturovat život. Často zavedené pořádky, které si s narozením prvního potomka vytvořila, nefungují a je potřeba zavést nové. "Matka do té doby dávala prvorozenému sto procent svého času a péče. To se mění s novým přírůstkem a žena často neví, jak dát 100 procent oběma. Nemá totiž 200 procent času ani síly," popisuje Václavíková.

Tato matematická úvaha může způsobit, že se s novou péčí o novorozence rodič cítí provinile vůči staršímu dítěti. "Dcera na mladšího syna hodně žárlila. Říkala jsem si, že musím něco určitě dělat špatně. Na ulici jsem ji mohla za ruku držet jenom já, jen já jsem ji mohla houpat na houpačce. Nakonec jsem se začala točit v začarovaném kruhu. Oběma dětem jsem se chtěla věnovat co nejvíc, ale dcera se chovala stejně. Nakonec to vygradovalo v moje absolutní psychické i emoční vyčerpání," popisuje Tereza Frýbová. "Neříká se nadarmo, že všeho moc škodí," dodává.

Provinilé pocity vůči staršímu, pětiletému synovi Hugovi zažívala také Marta Falvey Sovová. "První týdny jsem soustředila veškerou energii na Timmyho a na toho staršího mi už moc nezbývalo. Dostala jsem se do kolotoče, kdy jsem chtěla být s Hugem, ale když přišel, tak jsem jej pořád utišovala, usměrňovala, a pak mi to bylo líto." Zatímco Hugo na dnes osmiměsíčního Timmyho příliš nežárlil, byla to naopak Marta, která záviděla svému muži čas, který se starším synem trávil. "Někdy jsem na manžela žárlila, protože mohl Hugovi číst pohádku, zatímco já jsem měla pořád mimino u prsu. Na druhou stranu je skvělé, že je můj manžel velmi aktivní a skvělý otec a dělal, co mohl. On mi zase záviděl čas s Timmym," popisuje herečka, která působí mimo jiné v divadle Semafor.

Provinilé pocity může eliminovat dobrý partnerský vztah

Že ve zvládnutí stesku po jedináčkovi a pocitům "provinilé či nedostatečné matky" pomáhá partnerský vztah, ve kterém i otec pečuje o děti a domácnost, potvrzuje Václavíková. "Problém může nastat v případě, když si matka udělá z péče o dceru nebo syna doménu. Svou hodnotu odvádí od času stráveného s nimi a od dokonalosti péče. Když se o ně dokáže postarat někdo jiný, má dojem, že ztrácí body," vysvětluje psychoterapeutka. Rodiče, kterým se narodí druhý potomek, by nasměrovala následujícím způsobem: "Na chvíli se s partnerem společně zastavte, promluvte si, podívejte se na stávající situaci trochu z nadhledu a přehodnoťte, jak teď právě funguje. Ujasněte si, co je a co není důležité."

Tereza Frýbová řešila svou frustraci s partnerem poté, co dcera a syn usnuli. "Manžel mě vždy trpělivě vyslechl a snažil se mi s dětmi hodně pomáhat. Například jsme je museli koupat odděleně, protože dcera společnou hygienu nesnesla. Taky hlídal o víkendu nebo dopoledne mladšího syna, abych mohla být jen s dcerou. Po takovém společném čase se situace vždy výrazně zlepšila." 

Exkluzivní čas prvorozeného dítěte s matkou může podle Václavíkové pocitům rodiče i prvorozeného pomoct. Je podle ní důležité, aby všichni potomci vnímali náklonnost matky, na druhou stranu říká, že naprostá většina žárlivých reakcí je u starších sourozenců normální. "Zažívají obavy o svou pozici a hledají různé strategie. Pečují o malého sourozence a tím usilují o pozornost i pro sebe. Trucují, nechtějí s ním být v kontaktu, soupeří. Některé děti dočasně přechází do nižších vývojových stádií a začnou se chovat jako miminka," popisuje.

Pocit, že je na novou situaci sama, má fundraiserka Michaela Endrysová, matka tříleté Berty a pětiměsíční Karly. "Když se dcera narodila, všichni to zlehčovali. Říkali, že je to normální, že všechny problémy přejdou, že to tak má každý. Takže jsem se dostala do situace 'nestěžuj si a nic neřeš, protože ti s tím nikdo neporadí, všichni si zvyknou‘. Jsem asi jediná, která to vnímá jinak a která pořád řeší vztah dcery-muž, dcery-já, dcera-dcera, já-muž. I když se u nás neděje nic extrémního, celou situaci vnímám jako obrovskou změnu v našem životě. Už jsem kvůli tomu probrečela spoustu času," přiznává. 

Péče a výchova není vrcholový sport 

Tereze Frýbové se psychicky a fyzicky ulevilo, když se mladšímu Alešovi postupem času ustálil denní režim. Když je dcera ve školce, Lenka se věnuje jemu, odpoledne zase tráví s dcerou Alicí. Čas s jedináčkem jí už dnes nechybí a žárlivost dcery se zmírnila. Říká, že je ráda, že má toto, i když dočasné, tak přesto intenzivní období za sebou.

Václavíková potvrzuje, že pocity provinilosti i stesk po "jedináčkovi" u většiny rodičů vymizí časem. Strachy a obavy navíc podle ní nastupují tam, kde jsme si nějakým způsobem nejistí, máme vysoké nároky nebo těžké zkušenosti. "Pocity, že nejsem dostatečná matka, zažívá většina žen v nějakém bodě svého rodičovství. Jsme zvyklé, že podáváme vrcholové výkony a máme představu, že toto zvládneme i s dětmi. Péče a výchova ale není vrcholový sport. Je potřeba se především dobře starat o sebe a svoji dobrou kondici, pohodu, odpočinek. Přirozeně pak totéž poskytneme i dítěti, ať už prvnímu, či dalšímu."

"Čas mi pomohl srovnat se s novou situací. Kluci rostou šíleně rychle a dneska je to už mnohem lepší. Timmy už není úplně odkázaný na mou pomoc, je z něj plnohodnotný, vnímající člen rodiny. To dělá hodně. Každý v rodině už má své jasné místo. Ale moc se těším, až půjdu někam jen s Hugem. Třeba do kina nebo na výstavu. Pak už bude vše napraveno, vyrovnáno, odpuštěno a zapomenuto," uzavírá Sovová.

Odchod milované Libuše Šafránkové. Čím si diváky tolik získala? Sledujte DVTV | Video: Michael Rozsypal, Daniela Drtinová
reklama
reklama
reklama