reklama

Táta jezdil po světě, máma se starala o děti, obrečela to, říká dcera Karla Zemana

V říjnu měl v českých kinech premiéru digitalizovaný snímek Ukradená vzducholoď od Karla Zemana. Dcera českého filmaře a úspěšná výtvarnice v rozhovoru pro Aktuálně.cz vypráví, proč je důležité film jejího otce v současné době promítat a kdy měla sama chuť pomyslnou vzducholoď ukrást a jít si svou vlastní cestou.

Ludmila Zemanová žije od roku 1984 v Kanadě.
Ludmila Zemanová žije od roku 1984 v Kanadě. | Foto: Jiří Štarha

Do Prahy přijela Ludmila Zemanová s dcerou Lindou a vnučkou Helenou. Od roku 1984 žije s rodinou v Kanadě a od roku 1989 usilovně pracuje na zachování odkazu svého otce Karla Zemana. Úspěšná výtvarnice od mládí šla v jeho stopách, a tak není divu, že k němu v rozhovoru nakonec vždy sklouzla. "Brblala jsem, chtěla jsem chodit s holkama do kina a malovat obrazy, které budou lidé obdivovat, ale on řekl pojď, ukážu ti, jak se staví scéna. Tak jsem ho poslechla," říká v rozhovoru 75letá umělkyně. 

Přijela jste do Česka kvůli premiéře digitalizovaného snímku Ukradená vzducholoď. Jak se máte? 

Dobře. Anglicky bych řekla very well, protože zažívám fantastický moment. Plní se tátovo přání, kdy mu šlo o to, aby se jeho filmy neztratily. Na pětatřicítce (filmový formát 35 mm - pozn. red.) už se nikde nedají promítat, takže byla digitalizace nezbytná pro to, aby se jeho odkaz zachoval pro další generace. A o to mu šlo, chtěl toho hodně ukázat mladým lidem. 

Co konkrétně jim chtěl ukázat? 

Mladé lidi miloval a chtěl jim dát pocit budoucnosti, ukázat, že svět není zlý. Film velmi krásně vypráví o tom, že život může být také dobrodružství a fantazie. V každé době starší generace na ty mladší hubují. Myslí si, že mladí za všechno mohou, ale Ukradená vzducholoď ukazuje, že to tak být nemusí. V dnešní době je takový typ filmu důležitý. Dá vám chuť do života a budete se u něj bavit. Je velké štěstí, že jsme jej zdigitalizovali zrovna v této době.

Chtěl takové poselství předávat mladým lidem na základě vlastní zkušenosti? 

Ano, měl těžké dětství a v 17 letech odešel do Francie. Ze začátku neměl peníze, neuměl jazyk a vždy říkal, že nejhorší bylo, když chodil kolem obchodu a neměl co jíst. I když později našel práci v reklamním studiu v jižní Francii, uvědomoval si, co pro mladého člověka znamená být bez jídla a bez lásky. To vše dával do svých filmů humorným způsobem. Chtěl ukázat, že i když v životě zažíváte těžké chvíle, dají se překonat. Humorné a šťastné filmy byly podle něj jediný způsob, jak mladého člověka přesvědčit, že život je dobrý. 

Chtěla jsem vidět dál, jako táta

Ukradená vzducholoď je první film, na kterém jste s vaším otcem pracovala. Vy jste přitom chtěla jít na vysokou školu, táta vám ale přikázal, že s ním budete dělat filmy. Neměla jste tehdy taky chuť ukrást pomyslnou vzducholoď a letět si po svém? 

Asi ano, to je hezké srovnání. Měla jsem hodně takových momentů. Záviděla jsem otci především ten širší rozhled, který získal díky životu ve Francii. Bylo to pro něj velmi těžké období, ale zároveň se naučil jazyk, takže se například mohl sám dorozumět na filmových festivalech v zahraničí. Nepotřeboval překladatele, byl nezávislý. I když byl důvod mé imigrace jasný, myslím, že tohle hrálo v mé touze po odchodu taky roli. Chtěla jsem jako táta vidět dál než jen lokálně. To je i důvod, proč jsou jeho filmy úspěšné v cizině. Každý oceňoval, že se díval na obecné životní problémy. 

Ludmila Zemanová (1947)

  • Výtvarnice, ilustrátorka, spisovatelka, scénáristka, režisérka a dcera Karla Zemana.
  • Studovala UMPRUM v Uherském Hradišti, věnovala se studiu francouzštiny a historie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Dětství trávila v otcově ateliéru ve Zlíně.
  • Později aktivně spolupracovala na jeho filmech a věnovala se ilustrování dětských knih pro Albatros.
  • V roce 1984 emigrovala do Kanady, kde působila jako pedagožka v oblasti animace.
  • Natočila krátký animovaný snímek Lord of the Sky (1992), který byl nominován na Oscara.
  • Za vizuální převyprávění Eposu o Gilgamešovi získala mnoho cen včetně nejvyššího kanadského literárního ocenění Governor General’s Literary Award.
  • V knize The First Red Maple Leaf (1997) vypráví příběh o tom, proč se stal javorový list symbolem Kanady. Kniha se stala součástí učebních osnov na kanadských základních školách.
  • Je spoluzakladatelkou Muzea Karla Zemana a podílí se na digitálním restaurování filmů svého otce.
  • V současnosti žije v kanadském Montrealu.

Vy jste za hranicemi také velmi úspěšná. Například jste ilustrovala trilogii Epos o Gilgamešovi. Používá se v učebních osnovách a získala jste za ni několik mezinárodních cen. Když jste do Kanady přijela, nikdo vás neznal. Jaké byly vaše začátky? 

Když jsem přišla do Kanady, nikoho nezajímalo, že jsem dcera Karla Zemana. Řekli mi, že je sice hezké, že umím dělat film, ale musím ukázat, co umím u nich, ne v Česku. Bylo mi pětatřicet, měla jsem dvanáctileté a čtyřleté dítě a měla jsem zodpovědnost nejen za sebe. Po nocích jsem se učila anglická slovíčka a brzy začala učit na umělecké škole.

Stála jsem si za tím, že budu dělat film, protože tak jsem byla naučená od otce. Také jsem toužila dělat ilustrace, což je teď i má práce, ale táta vždy říkal, že je plno talentovaných umělců, kteří dělají výtečné knihy, ale těch, kdo umí dělat film, je strašně málo. A měl pravdu, i když jsem se nakonec opravdu začala věnovat ilustraci. 

Tátovi jsem důvěřovala

Nesměřoval vás otec až příliš? 

K tátovi jsem šla pracovat hned po skončení umělecké průmyslovky v Uherském Hradišti. Učitelé se mě ptali, proč nejdu na vysokou, ale táta řekl, že půjdu k němu do oddělení, protože film je řemeslo a tam se mu nejlépe naučím. Brblala jsem, chtěla jsem chodit s holkama do kina a malovat obrazy, které budou lidé obdivovat, ale on řekl: "Pojď, ukážu ti, jak se staví scéna." Jednou mi například také řekl, že musím být v práci první, protože mě všichni sledují, a po příchodu musím vyčistit špinavé stoly. I když to bylo pro mě ze začátku těžké, u Ukradené vzducholodě, to mi bylo 18 let, jsem už pracovala jako vedoucí dílny. Tehdy mě to začalo šíleně bavit. 

Táty jsem si nesmírně vážila, protože byl fér. Obdivovala jsem, co vše umí a ví o umění. Důvěřovala jsem mu, takže když nařídil, že půjdu k němu do dílny, poslouchala jsem ho. Dnes jsem za to opravdu ráda. 

Všichni se vás ptají na otce, ale co vaše máma? 

Byla to báječná žena. Poznali se s tatínkem v Brně v Baťově továrně. Milovali se, našli jsme s dcerou krásné dopisy. Nicméně je pravda, že to měla těžké, protože táta pořád pracoval. Starala se o děti, takže s ním nemohla jezdit na festivaly po světě. Všichni jeho přátelé a spolupracovníci vždy říkali, že by bez ní nebyl tím, čím je. A měli pravdu. Dělala vše pro to, aby měl táta zázemí, ze kterého mohl vycházet. Pro mě to bylo šťastné dětství, i když vím, že si maminka občas poplakala, protože se cítila sama. 

Rodiče se úžasně tolerovali

Odrazil se vztah rodičů nějakým způsobem na vašem vlastním manželství?

Říkám si, jak je výborné, že dcery mají muže, kteří doma například umývají nádobí. Táta tohle nedělal, protože byl v ateliéru. Kompenzoval to ale jiným způsobem, nosil domů výplatu, kterou dal celou mamince, aby se o ni dál postarala. Táta byl velmi ohleduplný, a cokoliv maminka udělala, jí pochválil. Navzájem se nekritizovali a právě tato tolerance, kterou mezi sebou měli, je podle mě úžasná. 

Dokázala byste říct, kolik času trávíte vlastní tvorbou a kolik udržováním odkazu vašeho otce?

Dalo by se říci, že jsem se přestala své tvorbě věnovat před deseti lety, kdy se otevřelo Muzeum Karla Zemana. Od té doby se z 25 procent věnuji své tvorbě a z 75 procent odkazu svého otce. Když jsem přijela do Kanady a začala být úspěšná, měla jsem radost. Teď se hlavně věnuji splnění snu otce. Říkal mi: "Prosím tě, ať nejsem zapomenutý…" Nezlobte se, ale teď už budu muset jít, nebo mě ta moje krásná rodina venku roztrhá. Nevadí? Myslím, že jsme si toho už řekly dost…

Mohlo by vás zajímat: Cesta do pravěku omládla o 20 let. Stále uchvacuje vztahem fantazie a reality (5. 4. 2019)

Film Karla Zemana Cesta do pravěku z roku 1955 prošel digitálním zrestaurováním. Nyní má vzhled snímků ze 70. let, tvrdí filmový kritik Kamil Fila. | Video: Kamil Fila, Blahoslav Baťa
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama