"Je to příběh o střetu hodnot, kdy rodině vezmou dítě kvůli nepatřičnému jménu," prohlásil o sérii její režisér Dan Wlodarczyk. Jaký to byl příběh pro vás?

Mnohem starší a univerzálnější. Pro mě se jedná o příběh o vztazích mezi lidmi, který se klidně mohl stát například v sudetské vesnici, kde by Němci lynčovali Čechy, nebo obráceně. Svobodu totiž každý vnímá trochu jinak, po svém, a často si ani neuvědomuje, kdy zásadně omezuje někoho jiného. 

Kdybych to vztáhla k seriálu Jitřní záře, tak té rodině vlastně i rozumím. Problém u nich nastal ve chvíli, kdy matka a otec začnou omezovat dceru, vnucovat jí svoji verzi svobody a zakazovat jí chodit do školy, i když si to přála. Přijde mi ale hrozné, jakým směrem se některé věci vůči nim vyhrotily a že jim úřady odebraly dítě. 

Znala jste příběh o skutečné Půlnoční bouři, která se narodila v roce 2001?

Ano, znala. Viděla jsem i dokument Stále spolu, ze kterého seriál také vychází. Jitřní záře je ale fikce, která se inspirovala řadou reálných příběhů, byť ten ústřední o holčičce byl zřejmě autorskou inspirací o Půlnoční bouři. Všechny životopisné příběhy ale vnímám jako fikce, ve skutečnosti totiž nevíme, co se komu odehrávalo v hlavě.

Oceňuju snahu tvůrců pojmout tenhle příběh objektivně a nedělat z nikoho vyloženě zloducha nebo oběť. Dobře to je vidět i na postavě matky a jejím urputném boji se systémem až po odmítání očkování a přání dětí chodit do školy. Jaký je pro vás bod zlomu v chování Pavly, kdy ji už nelze vnímat jako úplně pozitivní postavu?

Manipulace s dětmi. Když jsem hrála Pavlu, chápala jsem ji a rozuměla jejímu chování. Pro mě jako Petru ale bylo těžko obhajitelné, že děti nemohou chodit do školy a že to má být pro jejich dobro. Nakonec mi přišlo, že už ani ta Pavla svému životu příliš nevěří. V jedné scéně sedí pod stromem na vesnici a její partner Karel jí vysvětluje, že sem oba patří, že ona tu rodí děti. Pavla mu ale odpoví, že se bojí vyjít i za branku, aby nikoho nepotkala. Žijí totiž v neustálém boji a to je vyčerpávající. A hlavně žít soběstačně je strašná dřina, při které nezbývá čas na nic jiného. Jenže co s pěti dětmi? Nejde si jen tak říct: "Asi to bylo blbě a jdeme zpátky do bytovky."  

Nakonec se ukazuje sobeckost matky a jejího vidění světa, ve kterém "věznila" své děti ze strachu, že když o ně přijde, přijde o svůj svět…

Ano, o vztah se svým přítelem totiž už přišla, protože z jejího pohledu je opravdu nedokázal ochránit a celý boj o dítě v kojeneckém ústavu nechal na ní. Tehdy se mezi nimi něco zlomilo, i ve scénáři jsem měla poznámku, že od tohoto momentu se stal jedním z jejích dětí a přestal být mužem. Je to zvláštní, protože na začátku byl on tím tahounem, člověkem, který ji strhnul a o vše se staral. Život v izolaci ale není zdravý, člověk nepřijímá podněty zvenčí, vnucuje pak ostatním svůj pohled, který není ničím formovaný či konfrontovaný zvenčí. 

Jitřní záře je seriál s velkým důrazem na silné ženské hrdinky, byl to záměr?

Nechci mluvit za scenáristy, ale myslím si, že to záměr nebyl. Spíš šlo o souhru okolností, vlastně to slyším poprvé až od vás. Na kamerových zkouškách jsem přitom velmi silně vnímala postavu Karla, přítele Pavly, a ani mi nedošlo, že celý příběh je velmi zásadně vyprávěn právě z pohledu Pavly.

Posunula se za těch 15 až 20 let společnost, myslíte, že dnes už by podobný příběh nebyl možný?

Dnes by se to klidně mohlo stát znovu, jen by se celá událost řešila jinak - přes sociální sítě a online média. Píšou mi mámy i mladé holky, že se s Pavlou ztotožňují, nebo naopak tvrdí, že by tam už pak taky žít nemohly. Je ale vidět, že podobné téma silně rezonuje, nikdy mi kvůli ničemu takhle ženy nepsaly. V seriálu je totiž spousta témat, nad nimiž se dá přemýšlet a diskutovat.

Aktuálním tématem, které se v seriálu řeší, je očkování - zejména v souvislosti s covidem, ale hlavně s řadou rodičů odmítajících očkovat děti, kvůli čemuž se vrací nemoci jako spalničky nebo dávivý kašel.  Do jaké míry je podle vás svoboda jedince obhajitelná a kdy už některé věci musí vynucovat systém, který chrání okolí?

Prodělala jsem těžký covid a jsem třikrát očkovaná, rozhodla jsem se tak, ale netroufla bych si někomu říct, že to je dobře, nebo špatně. V tomhle se člověk musí rozhodnout sám a obhájit si to. Loni jsem například prodělala dávivý kašel a podle lékařky je nemoc zase v populaci, protože je spousta neočkovaných. Jako dospělá jsem nemoc prodělala, dva měsíce jsem trpěla, získala jsem protilátky, ale co kdybych v té době navštívila sestru, která měla malé, čerstvě narozené dítě? Malá na to mohla umřít - proto se očkuje proti černému kašli. Je to velmi komplikované.

Narážím i na to, že rodiče v seriálu jsou proti systému, ale velmi rádi z něj čerpají všechny benefity. 

Také proto o nich často mluvím s kritickým podtónem. Zpětně je samozřejmě jednoduché říct, co udělali špatně, nechtěla bych je teď hanit, ale zároveň se musíme i ptát, proč lidi mají potřebu utíkat z města a co je k tomu žene. Proč Pavla začala rodit až na vesnici, když předtím 10 let nemohla otěhotnět? V přírodě se zkrátka lidé uvolní, povolí jim hlava, v těle se něco odšpuntuje. Člověk to musí mít dobře vybalancované. Kde je pak život, když pořád sedíme za počítačem a maily kontrolujeme i o víkendech?  

Podívejte se na ukázku ze seriálu Jitřní záře: