Léna Brauner: Polyamorie mě zbavila žárlivosti. Mládí mi neskončilo s porodem dítěte
Umělkyně Léna Brauner se z malířského ateliéru přesunula do nahrávacího studia a vydává první ochutnávku své hudební tvorby. Ve videoklipu k singlu Friendzone se z éterické víly proměnila například v upálenou čarodějnici. V rozhovoru vysvětluje, proč ji experiment s polyamorií pomohl v monogamním vztahu, proč se jako matka nepasuje do role autority a proč dceru nepřihlásila na běžnou školu.
Lidé vás zatím znají hlavně jako malířku, teď se ale pouštíte i na pěveckou dráhu.
Ano, ale nechci být ani malířka, co zpívá, ani zpěvačka, co maluje. Byla bych ráda, kdyby umělci jakéhokoli oboru byli vnímáni jen jako lidi, kteří mají dar promítat svůj vnitřní svět do tvorby a ukazovat ho tak ostatním.
O tom, že nahráváte desku s producentem Jiřím Burianem, se v kuloárech mluví minimálně dva roky. Jak to s ní momentálně vypadá?
V tuhle chvíli mám hotových celkem 24 písniček, což pochopitelně není počet na jedno album. Říkala jsem si totiž, že nic nebude víc cool, než když vydám dvě debutové desky najednou. První album je rychlé, taneční a mělo by se jmenovat Chronos. Název pochází z řečtiny a odkazuje k umělému, lidmi vymyšlenému pojetí času, které určuje, kolik má den hodin, kolik má měsíc dnů, a udává tak rytmus společnosti. Při poslechu 12 věcí z téhle desky si budete připadat, jako byste stáli v klubu vedle dunícího subwooferu. Vyprávím na něm o tom, jak člověka může posílit, když si projde konkrétním, třeba i temnějším obdobím.
Druhé debutové album s dalšími 12 písničkami budou zase kvitovat spíš fanynky, které mě sledují na základě obrazů s vílami a lesními skřítky. Nazvala jsem ho řeckým slovem Kairos, což je jiné pojetí času, které nechává věci přirozeně plynout. Období sklizně podle něj například nebude vždycky v září, protože si to tak lidé určili, ale až ve chvíli, kdy daná plodina dozraje. Tuhle desku si pustíte spíš doma nebo v autě a budete mít přívětivý soundtrack, který vás díky harfě a cembalu zavede do jiného světa se svébytnou atmosférou. Obě alba budou spojovat výpravné orchestrální aranže.
To zní dost odvážně. Hodně ulítlý je ostatně i videoklip k prvnímu singlu Friendzone, ve kterém taháte na vodítku pudlíka se svým obličejem, nebo vás upalují na hranici jako čarodějnici. Jakou v těch bizarních výjevech diváci mohou najít symboliku?
Nerada diváky tlačím do toho, aby jen přejímali moji představu o symbolice. I když bych o každém svém obrazu dokázala mluvit klidně tři hodiny, nedělám na výstavách komentované prohlídky a snažím se svým věcem schválně dávat co nejobecnější názvy. Co se týče videoklipu, všechno od prvotního námětu přes scénář až po make-up a paruky jsem si vymyslela sama, a o symbolice jednotlivých záběrů jsem napsala tři normostrany. Pokud tedy někoho zajímá můj pohled, pokusím se o velmi rychlý rozbor.
Klip začíná scénou se středovou kompozicí, kdy sedím naproti vám a nastane situace, kdy vás pošlu do kamarádské zóny, řeknu: "Omlouvám se, sex byl super, ale na vztah to nevidím." Pak přichází moment, kdy zpívám o tom, že si musím nejdřív vyřešit vlastní problémy, beat se zlomí a vy sledujete sešup několikavteřinových výjevů, u kterých si říkáte, o co tady ksakru jde. Ve všech těchhle scénách symbolicky poukazuju na fáze ženského cyklu, což je krásné tabu téma. Podle jednoho pojetí nastává krátce po menstruaci fáze panny, následuje fáze ovulace, kdy je žena matkou a milenkou, posléze přichází fáze vědmy a celý cyklus končí fází čarodějnice.
Ve videoklipu popisuju sama sebe ve všech těchto rolích a poukazuji na to, že pokud naši partneři nemají povědomí o tom, že cykly každé ženy se střídají, bývá to pro ně strašný fičák. Fungovat s někým ve vztahu ale neznamená jen být s tou okouzlující slečnou, se kterou jste se seznámili na rande. Musíte ji akceptovat v celé její škále od milenky až po čarodějnici. Jak se jednotlivé fáze cyklu střídají, bývá žena někdy velmi dominantní a jindy je naopak submisivní a potřebuje obejmout. V mém klipu to vyjadřuje bílý pudl, který si sedne před tím černým.
Písničku Friendzone jste napsala před dvěma lety potom, co jste si na sobě vyzkoušela sociální experiment s polyamorií. Jak se vám sociální experiment vydařil a proč jste se do něj vůbec pustila?
Bylo to naprosto senzační období, na které velmi ráda vzpomínám. Potřebovala jsem zjistit, co vlastně znamená láska a jestli k ní i v dnešní době patří sklony k majetnictví. V minulosti jsem prožila vztahy, kdy na mě buď partner extrémně žárlil, nebo jsem naopak já žárlila na něj. Proto jsem si chtěla vyzkoušet formu vztahu, kdy procházíte fází zamilovanosti a přitom si odpíráte možnost s druhým člověkem manipulovat jenom proto, že jste se domluvili, že spolu budete chodit. Přišlo mi, že mít vztah postavený na tom, že jeden druhého nebudeme podvádět a veškerý volný čas budeme trávit spolu, je úplná blbost.
Sama jsem během svého polyamorního experimentu měla paralelních vztahů více než pět, a to jak se ženami, tak s muži. Připadalo mi zajímavé, co se děje, když do polyamorního soužití přichází někdo nový. Jste na večírku, někdo se vám začne líbit, a když ho oslovíte, musíte mu hned říct pravdu. Pravdu, že byste se s ním chtěli vyspat, ale že už přítele máte, a ne jednoho, ale rovnou třeba sedm. Zároveň o novém partnerovi musíte povědět všem dalším zúčastněným, protože nevěra v polyamorii neexistuje, člověk tam musí jít s pravdou ven.
Jak dlouho jste takhle vydržela žít? Nedošla jste nakonec stejně k závěru, že lidské ego nesnese, když není člověk pro svého partnera tím jediným?
Strávila jsem takhle asi rok života, a doba, kdy jsem měla pocit, že to opravdu klape, že nikomu nelámu srdce tím, že spím s jinými lidmi, trvala tak tři měsíce. Zjistila jsem, že ve funkčním vztahu člověk žárlit nemůže. Žárlivost přichází jenom kvůli našemu nedostatečnému sebevědomí, kvůli tomu, že se bojíme, že nejsme pro svoje partnery a partnerky dost dobří. Proto mi přijde přínosné ohmatat si, kam až naše ego dosáhne a kde už pro něj začínají bolestivé chvíle. Když to zjistíte, můžete se rozhodnout, jestli pro vás není příjemnější zraněné ego zpracovat, a stát se tak snesitelnější i pro svoje okolí.
Díky polyamorii jsem se osvobodila od jakýchkoli vzorců partnerských vztahů, o kterých jsem si dřív třeba myslela, že jsou archetypálně správné. Mám nad nimi už nadhled a vztahu s jedním partnerem si teď dovedu vážit o to víc. V tuhle chvíli už mám totiž několik let monogamní vztah, ale partner mě v něm akceptuje se všemi mými slabostmi, a já mu zároveň nemám důvod vyčítat, když chce kamkoli jít beze mě.
Vychováváte osmiletou dceru Jasmínu. Jak jste svoje koketování s polyamorií vysvětlila jí?
Protože jsem měla před dvěma lety Jasmínu ve střídavé péči s bývalým manželem, osvobodila jsem ji od jakýchkoli otázek, které by u ní moje paralelní vztahy mohly vyvolávat. Všechny svoje polyamorní záležitosti jsem si totiž plnila v týdnech, kdy byla dcera u svého táty. Na začátku letošního roku jsme střídání zrušili, Jasmínu mám teď v plné péči já, a kdyby to tak bylo i před dvěma lety, šla bych s kůží na trh a narovinu jí sdělila, že žiju v polyamorii s více partnery. Nemohla bych se svým dítětem sdílet domácnost a zároveň před ním něco tajit. To bych si zadělala na velký prů*er, který by dříve nebo později vyplaval na povrch.
S Jasmínou totiž od úplného miminka jedeme čistou pravdu, a to ve všech ohledech. Má dost specifickou výchovu. Snažím se neulpívat na přežité představě, že když jsem matka, dává mi to autoritu dítěti určovat, jak má vést svůj život. Takový přístup k rodičovství mi připadá špatný. Domnívám se totiž, že si děti pouze půjčujeme, že v ženském těle vzniká plod pro duši, která už se sama dere na svět. Duši, která si sem jde něco řešit, která si vybrala konkrétní údobí a konkrétní rodiče, a celý její příběh je dopředu známý.
Nepotřebuje ale dítě někdy pevnou ruku?
Ve chvíli, kdy nějaký rodič bojuje s tím, že se dítě chová nesnesitelně, že dělá levárny, aby na sebe upoutalo pozornost, upozorňuje ho tím dítě podle mě jenom na to, že jeho duše není autentická, že není v souladu s rolí, kterou rodič ve výchově zaujímá. Dělala jsem to taky. Snažila jsem se naplňovat nějaký vzorec dokonalé matky. Ten se ale každé ženě utvoří z obrazů matek, které za svůj život potkala, takže vůbec nemusí být autentický pro ni samotnou ani pro duši dítěte. Při výchově je potřeba nechat promlouvat své pravé já, ne nějakou naučenou roli.
Jakou výchovou jste si v době dospívání prošla vy? Dávali vám rodiče úplnou volnost?
Myslím, že jsem si jako duše vybrala rodiče správně, protože mi ukázali přesně ty věci, které jsem si potřebovala uvědomit, abych mohla mít dítě sama. Respektive si ho půjčit, ať zase nesklouzáváme k tomu vlastnictví. Moji rodiče byli hodně liberální v tom smyslu, že nebývali moc doma, takže jim bylo jedno, co dělám ve volném čase. Tatínek se mnou v té době neuměl komunikovat, měl lehké sklony k alkoholismu a maminka je zase vzdušná, všeobjímající vodnářka. Svoje rodiče každopádně nadevše miluju a chovám k nim velkou úctu, protože vím, že to se mnou neměli vůbec jednoduché.
Srážka s autoritami mě potkala až v rámci školského systému. Období na základní devítiletce bylo z mojí strany jedna velká rebelie. Ještě než jsem tam ze školky, kterou jsem taky nesnášela, měla nastoupit, oholila jsem si hlavu, abych do systému vůbec nemusela vejít. To se ale nepovedlo, takže si moji spolužáci v první třídě mysleli, že jsem kluk. Mě to začalo bavit, a tak jsem už v první třídě vzdorovala vůči zažitým genderovým pravidlům.
Moje rebelství na základce vyvrcholilo ve třetí nebo čtvrté třídě tím, že jsem vešla do ředitelny, dala jsem pod kliku od dveří židli a řediteli jsem řekla, že dokud mě nevyškrtne ze seznamu žáků, tak z místnosti neodejdu. Tak vzal tužku, udělal to, já jsem slavnostně odešla a doma to oznámila rodičům, kteří sice zrovna nadšení nebyli, ale zároveň uznali, že tam zřejmě opravdu chodit nechci.
Léna Brauner (30)
- Malířka, kreslířka a ilustrátorka měla odmalička problém s autoritami. Když tedy v 16 letech prodala ještě jako neznámá pouliční umělkyně jednomu nadšenému kolemjdoucímu první obraz, rozhodla se ukončit studium na Waldorfském lyceu v Praze a živit se výtvarnou tvorbou.
- Svým pohádkovým a zároveň temným vizuálním stylem plným lesních víl a zvířat se stala snadno rozpoznatelná a získala si popularitu i bez odborného uměleckého vzdělání. Na sociálních sítích ji sledují desítky tisíc fanoušků a její díla se velmi dobře prodávají.
- V den svých 30. narozenin, které připadají na 7. července, zveřejnila svůj první hudební videoklip Friendzone. Ten předznamenává hned dvě debutové desky, na nichž se představí také jako zpěvačka. Datum vydání obou alb, která nahrála s producentem Jiřím Burianem, ještě není známé.
Základní školu jste ale stejně někde dokončit musela.
Ano, namísto základky na maloměstě jsem si vybrala školu s výtvarným zaměřením v Praze. Bylo to ale prašť jako uhoď, pořád stejný systém, ve kterém jsem nenacházela žádnou motivaci se vzdělávat. Vnější motivace, kterou představovalo hodnocení známkami od jedničky do pětky, totiž do mého vnímání světa nezapadalo. Jsem ráda, že jsem aspoň dokončila základku, ale žádný výuční list ani maturita už se nekonaly. Měla jsem dostatečný pud sebezáchovy, abych došla k závěru, že bude lepší, když si půjdu vlastní cestou.
Předpokládám, že u své dcery jste hodně dlouho zvažovala, na jakou školu ji přihlásit, aby výuku neprotrpěla jako vy. Našla jste nějakou přijatelnou alternativu?
Když jsem nad tím v Jasmíniných šesti letech přemýšlela, přihlásit ji na konvenční základní školu mi nedávalo smysl, a varianta, že bych ji učila doma já sama, nepřipadala v úvahu, protože na to nemám titul. Dcera je tedy od první třídy "domoškolák", chodí do "neškoly", kde se učí v malém kolektivu a funguje tam jedna jediná třída seskládaná z žáku různého věku. Jasmína je dostatečně společenská na to, abych se bála, že kolem ní tvořím nějakou uzavřenou bublinu. Navíc se v domoškole probírají podobné věci jako na běžné základce, děti musí chodit na srovnávací testy a dostávají klasické vysvědčení. Pokud se tedy dcera později rozhodne jít na střední, nebude ji v tom nic bránit.
V 19 letech jste se vdala za dnes už bývalého manžela a Jasmínu jste měla o rok později. Byla jste v tak mladém věku připravená na zodpovědnost, která s mateřstvím přichází? Nechtěla jste si ještě nějaký ten rok užívat bez závazků rodinného života?
Myslím, že pokud se matka dívá na fotky z doby, než měla děti, a je jí smutno z toho, že už nežije tak, jak žila dřív, tak se jen zřekla svobody v rámci zavedeného pojetí rodiny. Pojetí, které popírá možnost, že by žena jako matka mohla dál chodit na večírky a užívat si život i mimo rodinu. Mně osobně rozhodně neskončilo mládí tím, že jsem porodila dítě.
S odstupem devíti let vám s čistým srdcem můžu říct, že svatba pro mě byla podobný sociální experiment jako polyamorie. Potřebovala jsem na chvíli přijmout monogamii se vším všudy, s úředníkem, který nás oddával, s dítětem rok po svatbě i s žárlením. Samozřejmě to byl hukot, a když na to období vzpomínám, připadá mi, že jsem si manželství spletla spíš s nějakým filmem o italské domácnosti. Pokud bych si ale sezdaným soužitím neprošla, myslím, že bych přerušila přirození plynutí úkolů, které má moje duše během tohohle života splnit.
Léna Brauner očima redaktora
Přestože extravagantní umělkyně může na někoho působit jako éterická bytost, která se pohybuje v úplně jiné dimenzi než běžní smrtelníci, autor rozhovoru měl po pár otázkách pocit, že si povídá s dobrou kamarádkou. Léna je totiž ohromně milá, bezprostřední a o všech tématech, včetně těch osobnějších, mluví s odzbrojující upřímností.
Ani její záliba v ezoterice, která nemusí být každému po chuti, nevyznívá jako laciná póza. Čerstvá třicátnice, která ještě před oslavou kulatých narozenin odcestovala na několik měsíců na Bali, totiž nad zásadami duchovních nauk zjevně skutečně do hloubky přemýšlí a dokáže si svou životní filozofii obhájit tak, že přesvědčí i skeptika.
Prodejem svých obrazů si vyděláváte už od 16 let, kdy jste sekla se školou. Když bylo dceři deset měsíců, začala jste znovu pracovat, abyste zabezpečila rodinu. Nastaly i momenty, kdy nebylo jisté, jestli se uměleckou tvorbou uživíte?
Samozřejmě jsem zažila i těžší období. Když jsem měla kolem dvaceti, stávalo se, že nebylo na nájem, a musela jsem brát naprosto bizarní zakázky. Plnila jsem klientům zvrhlé představy o oblečených pejscích, jejichž obrazy jim měly zdobit jejich honosné interiéry, nebo jsem navrhovala loga firmám. Nejhorší na tom bylo, že pokud je člověk tvrdohlavý a vytyčí si za cíl, že se bude živit jenom tím, co ho baví, tak si podobnými zakázkami to, co mu dělá radost, skoro znechutí. Przní totiž svoji kreativitu směrem k něčemu, co by sám nikdy nenamaloval, kdyby mu k tomu nevedl ruku někdo jiný.
Naštěstí jsem si ale přečetla knihu Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize a řekla si stop. Zjistila jsem totiž, že pokud člověk sám o sobě pochybuje, může si do svého života vlastním přičiněním natahat překážky, které mu mají ukázat, že není sám sebou, že v něčem jen plní představy druhých. Pochopila jsem, že když se těm představám neubráním, tak vlastní autenticitu ztratím. Od chvíle, co jsem měla v hlavě jen vlastní projekci toho, jak by měla přítomnost vypadat, se mi už postupně dařilo přivolávat všechny okamžiky, které jsem v životě potřebovala.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
