reklama

Ženy, které zažily smrt, násilí i bombardování. „Nikdo si to nedokáže představit.”

Lucie Brázdová, Jitka Kosíková, Martina Jurigová a Reena Sattar několikrát vyjely na mise s organizací Lékaři bez hranic. Zdůrazňují, že nejsou žádné hrdinky, že to, co dělají, je jejich práce. Některé přiznávají, že se pro ně stala závislostí, jiné se jí vzdaly kvůli rodině.

Na misích se lépe naučila vnímat rodící ženy. Například jaký výraz mají, když tlačí nebo když zažívají bolest.

Zdroj: Lékaři bez hranic

Lucie Brázdová: Pracovala jsem 20 hodin denně a dívala se, jak mi před očima umírají těhotné ženy

Opravdovou porodní asistentkou se podle svých slov stala až na své první misi v Jižním Súdánu. K dispozici neměla téměř žádné technické vybavení a místní ženy ji naučily, jak lépe pracovat rukama a poznat například polohu dítěte bez ultrazvuku. Běžně Lucie Brázdová pomáhala přijít na svět dětem v poloze obrácené zadečkem napřed a dvojčatům. „Čtrnáct dnů po příjezdu jsem si nevybalila batoh a každý večer jsem brečela, že chci jet domů. Bylo to velmi náročné,“ popisuje Brázdová, která deset měsíců pracovala v uprchlickém táboře. S Lékaři bez hranic byla celkem na 11 misích a v rozhovoru vysvětluje, proč po návratu z terénu nechce pracovat v českých porodnicích a v čem naše společnost nedbá na zdraví a blahobyt žen.

KDO JSOU LÉKAŘI BEZ HRANIC

Organizaci založila skupina lékařů a novinářů 22. prosince 1971 s přesvědčením, že na lékařskou péči má právo každý člověk bez ohledu na pohlaví, rasu, náboženství, názorové přesvědčení nebo politickou příslušnost a že potřeby lidí mají větší význam než státní hranice. V té době tvořilo organizaci 300 dobrovolníků – lékaři, zdravotní sestry a další personál včetně 13 zakládajících lékařů a novinářů. Od té doby se rozrostli na 36 tisíc pracovníků, kteří každý den pomáhají ve více než 70 zemích světa. Kancelář Lékařů bez hranic v České republice vznikla v roce 2006. Informuje veřejnost o situaci v krizových oblastech a zajišťuje finance i spolupracovníky pro zdravotnické a humanitární projekty v zahraničí. Lékaři bez hranic slaví tento rok 50. výročí.

Organizaci financují především soukromí dárci, nikoliv státy a mezinárodní instituce. Páteří Lékařů bez hranic jsou místní lidé, kteří tvoří zhruba 90 procent spolupracovníků na misi. V roce 2020 působilo na misích 50 993 místních lidí a 6376 mezinárodních kolegů. Za svou činnost v roce 1999 organizace získala Nobelovu cenu za mír.

Zdroj: Lékaři bez hranic

Na misích v zemích jako Jižní Súdán nebo Sierra Leone jste pravidelně pomáhala ženám po obřízce s porody. Jak na tento stále často používaný zásah do ženských genitálií jako humanitární pomocnice nahlížíte?

Absolutně tyto zákroky odsuzuju. Poškozují ženu psychicky, fyzicky, i sociálně. Ve spoustě zemí se stále dělají, i přesto, že jsou nezákonné. Pokud ale chcete, aby se mrzačení ženských pohlavních orgánů neprovádělo, řešením není jen tak někam přijet a místním říkat, že to, co dělají, je špatné. Pak se totiž může stát, že ženy, které obřízku mají, přestanou z důvodu strachu a stigmatizace chodit do zdravotnického zařízení. To může mít za následek, že budou i s dětmi umírat doma na komplikace při porodu.

Jaký je tedy správný postup?

Poskytovat nenásilnou osvětu ve spolupráci s místními organizacemi a komunitou. Vzdělávat zdravotníky, především tradiční porodní báby, muže i ženy samotné. V Jižním Súdánu jsem například jako velký úspěch vnímala to, že ženy, které jinak rodí tradičně s porodní bábou doma, přišly porodit k nám. A to díky tomu, že Lékaři bez hranic tyto báby zaměstnaly. I když nejsou vzdělané, mají spoustu znalostí a hlavně, ženy jim důvěřují. Školili jsme je a s nimi i ženami mluvili o tom, jak vážné a devastující důsledky mají tyto zákroky na jejich zdraví a zdraví jejich dcer. Věřím, že vzdělávání místních je pilíř změny a zajištěním její kontinuity.

Místní porodní báby mě naučily spoléhat na smysly a instinkty

Je obtížné získat si důvěru místních rodiček?

Ano, profese porodní asistentky je o velké důvěře a intimitě. Navíc jsem bílá žena, která nemluví jejich jazykem. Nicméně díky této propasti jsem se naučila rodící ženy lépe vnímat. Například jaký výraz mají, když tlačí nebo když zažívají bolest.

Posunula jste se díky misím ve svých profesních zkušenostech?

Opravdovou porodní bábou jsem se stala až na první misi v Jižním Súdánu, kde jsem byla na tzv. emergency misi. V uprchlickém táboře se šířila hepatitida E, umíraly tam těhotné ženy a naše porodnice neměla k dispozici operační sál ani porodníka, takže jsem musela improvizovat a věřit si. Například jsem se naučila přivádět na svět děti v poloze obrácené zadečkem napřed a dvojčata, což v Česku dělá lékař. Místní porodní asistentky mě naučily více používat ruce a spoléhat na své smysly a instinkty, k dispozici totiž není technika jako ultrazvuk nebo monitor srdečních ozev, na kterou jinak spoléháte. Určit polohu dítěte, rytmus srdečních ozev a vést porod uměly místní báby bravurně.

V případě, že se jednalo o akutní situaci nebo komplikovaný porod, zorganizovala jsem převoz do nemocnice, který byl ale v mnoha případech bezpředmětný, protože trval po nezpevněných cestách hodinu a z bezpečnostních důvodů nebylo možné ženy převážet za tmy.

„Porody dětí v poloze obrácené zadečkem napřed nebo dvojčat provádí v Česku jen lékař. V Jižním Súdánu mě místní porodní asistentky naučily spoléhat na své smysly a instinkty.“

Sáhla jste si na dno?

Sáhla, pracovní i životní podmínky byly velmi náročné. Prvních čtrnáct dnů po příjezdu jsem si nevybalila batoh, každý den jsem brečela a chtěla jet domů. Pracovala jsem i 20 hodin denně, musela jsem dělat rozhodnutí, která jsem předtím nikdy nedělala. V některých situacích jsem se doslova dívala, jak mi před očima umírá žena. Nejtěžší bylo se smířit s tím, že nemůžu zachránit každého. Dnes můžu s jistotou říci, že nelituji, že jsem zůstala.

V Afghánistánu a Libanonu jste vedla porodnice, v Sieře Leone či na Lesbosu jste školila místní pracovníky a poskytovala odbornou zdravotní péči ženám vystaveným sexuálnímu násilí. Zažila jste na misi nějaký případ, který jste psychicky nezvládla?

To asi ne, ale například na misi v Sieře Leone jsem musela několikrát na chvíli odejít z místnosti. Nikdo si neumí představit, co mají někteří lidé za sebou a jaké hrozné věci jsme si schopni udělat. Tehdy jsme museli zašívat čtyřletou holčičku po znásilnění, nebo když nám na následky vnitřního krvácení způsobeného znásilněním zemřelo dvouleté dítě.

Porodní asistentka není jen asistentka lékaře, která pracuje na sále

V současné době působíte na částečný úvazek v nemocnici na oddělení léčby dlouhodobě nemocných a jako instruktorka výuky na 1. lékařské fakultě UK. Proč už nepracujete jako porodní asistentka?

Protože jednoduše nemůžu v Česku vykonávat svou práci tak, jak bych chtěla. Mrzí mě a rozčiluje, že v naší společnosti stále spousta lidí neví, co je náplní této profese. Má se za to, že jsme asistentkami lékaře a pracujeme jen na porodním sále. Ale tak to není. Kompetence porodních asistentek jsou široké – máme pečovat nejen o ženy v průběhu těhotenství, porodu, šestinedělí, ale také o novorozence a ženy v reprodukčním věku. Porodní asistentka je navíc jediný zdravotnický pracovník, který může kompetentně vést fyziologické porody. Bohužel tyto kompetence nejsou u nás zcela naplňovány. Navíc bychom měli být s lékaři partneři. Pokud vyhodnotíme, že porod neprobíhá fyziologicky, zasahuje lékař. Je to jednoduché, ale u nás to podle mého názoru nefunguje a porod se stále velmi medikalizuje.

Jak by měla podle vás vypadat ideální praxe?

Ideální praxí je kontinuální péče porodní asistentky. Aby si žena vybrala svou porodní asistentku a ta ji doprovázela v průběhu celého těhotenství, porodu až do konce šestinedělí, což je období, které je tak důležité a plné změn, proto během něj žena potřebuje podporu. V průběhu těhotenství chodí u nás budoucí maminka nejméně jednou měsíčně k lékaři na prenatální kontroly, ale pak odejde z porodnice a je jí řečeno, ať se dostaví na pravidelnou kontrolu za šest týdnů, v případě potíží ať se ozve kdykoliv. Opravdu si ale myslíte, že žena, které se nedaří kojit, sbalí malé miminko a pojede přes půlku Prahy a bude sedět v čekárně, aby jí doktor poradil s kojením? Ne, ptá se kamarádek a hledá na internetu. A doktor jí navíc nepomůže, protože to není náplň jeho profese. V tomto máme v českém systému obrovskou mezeru. Komunitní péče porodních asistentek, kdy by porodní asistentky jezdily k ženě domů, je nedostatečná a pro některé ženy – především z malých měst – nedostupná. Například v Jižním Súdánu žijí lidé v komunitách, na ženu před porodnicí čeká maminka, sestra a sousedka, které se pak o ni i dítě starají. My máme jinak kulturně nastavenou společnost, žena je většinou doma sama, manžel chodí do práce. My tady takový systém nemáme, ale česká kultura vůbec nerozumí tomu, jak je důležité takovou kontinuální podporu těhotné ženy vybudovat.

Přibližně 800 žen a 6700 dětí zemře ve světě každý den při porodu. Většině těchto úmrtí se dá předejít poskytováním bezpečné, ohleduplné a kvalitní péče během těhotenství, porodu a v prvních dnech života.

Zdroj: World Health Organization

Ženy v Jižním Súdánu žijí ve zcela jiných – a ne šťastných – podmínkách. Napadá vás něco, co by se od nich mohly české ženy naučit?

Asi se obecně lépe spoléhat na své instinkty. Na české i jiné západní ženy se vyvíjí obrovský tlak, aby byly ve všem perfektní. Valí se na ně spousta informací o tom, jak by měly rodit a kde kojit, a ony pak zapomínají na svou přirozenost.

Jitka Kosíková: Péči o umírající mě naučili kolegové na misích. Matka Tereza nejsem, trochu sobeckosti v mé práci musí být

Od roku 2011 byla Kosíková s Lékaři bez hranic na osmi misích. V Bangladéši, Jordánsku nebo v Jižním Súdánu organizovala lékařské aktivity.

Zdroj: Lékaři bez hranic

Břehy nejsou na dohled, tak zní název knihy, kterou tento rok vydala dětská sestra Jitka Kosíková. Píše v ní o svých dvou velkých životních tématech – o práci na misích Lékařů bez hranic a paliativní péči. „Štvalo mě, že si moje okolí myslí, že jsem nějaká matka Tereza. Když tohle mí kamarádi říkají, pošlu je do patřičných míst. Chtěla jsem ukázat, že starat se o druhé je moje práce, kterou jsem si vybrala. Vždy je v tom určitá míra sobectví,“ vysvětluje důvod, proč se rozhodla napsat knihu. Od začátku roku má na starosti Domácí hospic svatého Michaela v Poličce ve východních Čechách.

„Ticho – tak tíživé ticho, které vydává jen mlčící stohlavý lidský dav, šplouchání vody, přerušované občasnou rádiovou relací našich vysílaček. Lidé se tísní bez záchranných vest, s dětmi a igelitkami, bílé oči v černých tvářích, osvětlených našimi lampami. Pološílení strachy a zároveň rezignovaní z mořské nemoci a otravy benzínovými spalinami, ztrátou všeho, co kromě holého života ztratit mohli,“ píše Kosíková v knize o své čtyřměsíční záchranné misi na lodi Bourbon Argos, která v roce 2016 vyrážela po Středozemním moři na pomoc uprchlíkům z Mali, Bangladéše Nigeru či Libye. Ti se na vratkých člunech snažili dostat do Evropy.

Tehdy jí hlavou běželo jen jediné – ať už jsou všichni na palubě. „Napětí, které bylo ve vzduchu, se dalo krájet. Věděli jsme, že se příští sekundu může vše změnit ve velký chaos, pokud se člun převrátí. Když už byli všichni na palubě, pořád jsem přemýšlela nad tím, co s nimi bude. Střídala se radost, zmar, lítost a zase radost,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá Kosíková, která byla od roku 2011 s Lékaři bez hranic na osmi misích. V Bangladéši, Jordánsku nebo v Jižním Súdánu organizovala lékařské aktivity, například na své první misi Afghánistánu vedla dětské oddělení nemocnice.

Od začátku tohoto roku má Kosíková novou misi tady v Česku – v Poličce si vzala na starosti Domácí hospic svatého Michaela, kterému hrozilo zrušení. Rozhodla se rozšířit jeho kapacitu i působení a už několik měsíců se svým týmem obstarává těžce nemocné děti i dospělé ve svitavském a chrudimském okrese.

„Dřív bylo pro mě těžké přijmout, že už se nedá nic léčebného udělat, tady ale vím, že pořád můžu zařídit, aby se člověku odcházelo dobře.“

„Péči o umírající mě naučili kolegové na misích. Vůbec jsem tehdy nevěděla, že se tomu říká paliativní péče. Jen jsem pochopila, že když už nemůžeme udělat nic víc pro záchranu života, alespoň hledáme cesty, aby pacientovi bylo dobře,“ říká Kosíková a vysvětluje, čím si ji tento typ péče získal. „Dřív bylo pro mě těžké přijmout, že už se nedá nic léčebného udělat, tady ale vím, že pořád můžu zařídit, aby se člověku odcházelo dobře,“ popisuje Kosíková, která pracovala také několik let v hospici Cesta domů.

Každý den se potkává s umírajícími dětskými i dospělými pacienty a říká, že jí v těžkých chvílích pomáhá nepřemýšlet nad osudem jedince, ale zaměřit se na změnu celého systému. To je to, co ji žene dopředu. „Nejsem člověk, který by se na misích i při své současné práci utápěl tím, že jsem pomohla jedné osobě, zatímco dalších tisíc zemře. Abych s tímto pocitem bojovala, to raději půjdu a zaměřím se na to, jak změnit celý systém. Podívám se na danou problematiku s nadhledem a přemýšlím, jak ji přenastavit,“ vysvětluje Kosíková důvod, který ji přiměl k vedení hospicu.

I když ji živí náročné povolání, nemá ráda, když si o ní ostatní myslí, že dělá něco výjimečného. „Často mi říkají, že jsem jako matka Tereza, a to opravdu odmítám. Nevím, jak to měla ona, ale není to o tom, že by se člověk někde rozdával. Pomáhat lidem je práce, která má také své hranice, mám i svůj osobní život. Myslím si, že spousta lidí v pomáhajících profesích dělá tuto práci kvůli dobrému pocitu, který z ní mají. Ale to se těžko přiznává a říká na veřejnosti. Pak se na vás dívají jako na sobce. Přitom je podle mě přirozené, že děláte něco, z čeho máte primárně dobrý pocit. Není to tak, že jdu pomáhat a až pak myslím na sebe.“

V roce 2019 zemřelo ve světě odhadem 5,2 milionu dětí mladších pěti let na zdravotní komplikace, jejichž příčiny byly preventivní a léčitelné. Úmrtí se celosvětově snižuje od roku 1990. Před 30 lety zemřelo 12,6 milionu dětí mladších pěti let.

Zdroj: World Health Organization

I tyto pocity popisuje v knize Břehy nejdou na dohled, kterou napsala s Markem Uhlířem a vydala letos v létě. Jsou v ní její úvahy, záznamy rozhovorů s pacienty, deníkové zápisy z misí, neodeslané dopisy i příběhy konkrétních rodin. „Nikdy například nezapomenu na rozhovor s kolegou z iráckého Mosulu, který mi vyprávěl o tom, co jeho rodina zažila v uplynulých letech. Schovávali se v zadní části domu, před který jim postavili vojáci Islámské státu náklaďák plný výbušnin,“ vzpomíná Kosíková a popisuje, jak jí tento muž ukazoval fotky z popravy svých příbuzných. „Každý z mých tamních kolegů a pacientů o někoho takovým způsobem přišel. Smrt je pro ně možná menší tabu, ale nedá se to srovnávat. Lidé by se nicméně neměli bát o umírání a smrti bavit. Pořád je to jediná jistota, kterou v životě máme.“

Martina Jurigová: Zdravotní sestry nejsou od toho, aby vařily lékařům kafe. Pandemie naši reputaci zlepšila

Jurigové vadí patos humanitárního pracovníka, který letí v helikoptéře nad džunglí a shazuje léky. Tuhle představu se snaží vyvracet.

Zdroj: Lékaři bez hranic

„Nesnáším představu humanitárního pracovníka, který letí v helikoptéře a zachraňuje svět,“ říká zdravotní sestra Martina Jurigová, která byla s Lékaři bez hranic na pěti misích. V rozhovoru popisuje, jaké bylo pracovat na covidovém ARO ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, proč nesnáší stereotypy o zdravotních sestrách a co stálo za jejím rozhodnutím na další mise už nevyjíždět.

Slýcháváte často otázku „A proč jsi nešla raději na lékařku?“

Teď už se mě naštěstí nikdo dlouho nezeptal, ale dřív byla prohlášení typu „Vždyť jsi přece chytrá, na sestru je tě škoda!“ častá.

Jak jste reagovala?

Vysvětlovala jsem, že lékařská a sesterská profese je úplně jiná. A že jsem se rozhodla pro dráhu sestry, protože mě baví práce s lidmi a takto můžu být pacientům blíže. Lidé si ale stále myslí, že sestra je jen pomocná ruka lékaře a že to, co umí, zná i doktor. To je úplná blbost. Učím na navazujícím magisterském studiu intenzivní péče určené pro sestry, a když tento obor propagujeme, slýcháváme, že vysoká škola pro sestry je k ničemu přesně z tohoto důvodu. Pokud ale chcete pracovat na ARO, střední škola vám nestačí. Doktor naordinuje, co je třeba udělat, a sestra zajistí technickou část.

Kromě toho působíte na Kardiochirurgické klinice ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze. Máte pocit, že u nás chybí profesi zdravotní sestry prestiž?

Myslím si, že ano. Mým kolegyním, které pracují v okresních nemocnicích, se stále stává, že je doktor poprosí, aby mu zašily knoflík nebo uvařily kávu. Také jsem byla nepříčetná při předávání ceny Sestra roku, kde vystupovaly tanečnice v sexy sesterských oblečkách. Vnímání našeho povolání se posunulo, pomohla tomu koronavirová pandemie, ale v Česku stále přežívá tendence vnímat sestry jako pomocný personál, který tu a tam něco podá, nebo jako sexy ošetřovatelky v upnutých šatičkách. Přitom je to autonomní a naprosto svébytná profese s obrovskou mírou zodpovědnosti.

Jurigová upozorňuje na to, že zdravotní sestra je autonomní a svébytná profese s velkou mírou zodpovědnosti. Nikoliv pomocný personál.

Zdroj: Lékaři bez hranic

Jsme zvyklí na technologie a ztrácíme základní dovednosti

Byl tento způsob vnímání důvod, proč jste se rozhodla jezdit na mise s Lékaři bez hranic?

To ne, byl to můj sen už od střední školy.

Zažila jste střet snu s realitou?

Ano. Když jsem odjížděla na misi, připadala jsem si hrozně chytrá. Byla jsem etnocentrická a domnívala jsem se, že v Evropě všechno víme a naše medicína je nejlepší. Na první misi v Tanzanii jsem z tohoto názoru vystřízlivěla po dvou dnech. Nikdo tam na mě nebyl zvědavý a místní zdravotníci zvládali spoustu dovedností, které neznáme. Když jsme otevřeli centrum pro podvyživené děti, řekli mi, že když bude dítě hodně anemické, tedy bude mít v krvi nízké množství hemoglobinu, tak ho přijmeme. Já jsem se s údivem ptala, jak to poznám. Byla jsem zvyklá podívat se na výsledky z laboratoře, případně odebrat krev, dát ji do analyzátoru a za třicet sekund mít výsledek. Tady mi řekli, že se přece podívám na spojivky, jestli jsou bledé, nebo ne. V tu chvíli jsem se zastyděla, že mě tak triviální věc nenapadla. Je zvláštní, jak jsme zvyklí na technologie a ztrácíme tyto základní dovednosti. Druhé vystřízlivění bylo v tom, že jsem si uvědomila, že svět nezachráním. Často jsem si připadala malicherně a má práce mi přišla jako kapka v moři.

„Když jsem odjížděla na misi, domnívala jsem se, že my v Evropě všechno víme a naše medicína je nejlepší. V Tanzanii jsem rychle vystřízlivěla.“

Byla jste s Lékaři bez hranic na pěti misích – v Tanzanii, Jemenu, Íráku, Sýrii a Nigérii. Jak jste prožívala návraty domů?

Nejtěžší byl první návrat právě z mise v Tanzanii, kde jsem pracovala v uprchlickém táboře. 20 let v něm žilo 50 tisíc uprchlíků a kvůli nepokojům v sousedním Burundi najednou přijelo dalších 100 tisíc lidí. Bylo pět stupňů nad nulou a autobus je dovezl jen tak do buše, bez stanů a bez dek. Přijelo tam hodně podvyživených dětí, takže jsme ze dne na den otevírali centrum pro akutní podvýživu. A vidět malá miminka, kostřičky, které zemřely, protože jim nikdo nepodal antimalarika, která stojí pár eur, bylo velmi těžké. A já jsem se pak vrátila do Prahy na ARO, kde leží těžce nemocní lidé se závažnými diagnózami, jejichž léčba stojí v řádu několika set tisíc, někdy milionů korun. Tím vůbec neříkám, že je to špatně, jen že ten nepoměr byl pro mě naprosto šokující. Jinde zemře dítě jen proto, protože nemá antimalarika za 150 korun. Měla jsem z toho depresi, chodila jsem do práce a říkala jsem si, že to, co tu dělám, není správně. Ale pak jsem si to srovnala a další návraty byly jednodušší.

Při misích jí pomáhá, že dobře snáší krátký a intenzivní stres. V náročném momentu se nadechne, vydechne a stanoví si, co je priorita.

Zdroj: Lékaři bez hranic

Jak se „srovnáváte“ v náročných, stresujících situacích?

Částečně k tomu mám asi dispozice, dobře snáším krátký a intenzivní stres, tedy když jsem dobře vyspaná a najedená. Zároveň je to i o tréninku, dané situace se naučíte zvládat, protože se často opakují. Ale metodu žádnou nemám, jen se z toho nepodělat. Nadechnout se, vydechnout, říct si, co je priorita, a podle toho jednat.

Na covidovém ARO jsem poprvé pocítila, co zažívají místní lidé

Letos na jaře jste pracovala na covidovém ARO, dala by se tato zkušenost přirovnat k práci na misi?

Spousta lidí mi říkala, že mě to po tom, co mám za sebou, přece nemůže rozhodit, že to pro mě musí být hračka. Není to pravda. Na misích jsem tři měsíce, pak se vrátím domů, sednu si do kavárny a dám si drink. Místní s rodinami v kritických podmínkách zůstávají třeba deset let a nemají vůbec žádný výhled do budoucna. Minulý rok jsem poprvé pocítila, co asi zažívají. Nevěděla jsem, jak to dopadne, a navíc se taková situace týká i vaší rodiny. A moji rodinu pandemie bohužel zasáhla tragicky. S každým pacientem pak vidíte svého člena rodiny, srovnáváte, a to vám přidává na stresu.

„Vadí mi patos humanitárního pracovníka, který letí v helikoptéře nad džunglí a shazuje léky. Tohle se snažím vyvracet.“

Má vás okolí za hrdinku?

Ano a já to nesnáším, ježí se mi z toho chlupy. Přijedu z mise a všichni mě plácají po zádech a říkají, jak jsem hustá. Nikdo ale nemá páru, co jsem odvedla za práci. Navíc jsem tam byla jen pár měsíců. Vadí mi patos humanitárního pracovníka, který letí v helikoptéře nad džunglí a shazuje léky. Tohle se snažím vyvracet. Jsou dobré i špatné organizace a humanitární pracovníci. Můžete mít dobrou myšlenku a motiv, ale musíte v tom umět chodit. Když na jižní Moravě řádilo tornádo, lidé začali posílat oblečení. To je moc hezké, ale v takové situaci nemá nikdo čas prohrabovat se starým oblečením.

Za posledních pět let přes českou kancelář Lékařů bez hranic vyjelo sedm sester, včetně jednoho bratra, celkem na 13 misí. Nejčastěji do Iráku. Během této doby byly lékařské a nelékařské pozice obsazovány muži a ženami přibližně 50 na 50.

Zdroj: Lékaři bez hranic

Vy jste se po pěti misích rozhodla, že už na další nepojedete, proč?

Znám lidi, kteří na mise jezdí pořád a úspěšně to kombinují s osobním životem, ale potkala jsem také kolegy, kteří byli vykořenění. Jezdit na mise se totiž velmi lehce může stát drogou. Baví vás to, a tak jedete na další a další, až se vrátíte domů a zjistíte, že jste tady pořádně už nebyli pět let, nemáte kamarády ani partnera, jste na úplně jiné vlně. A tak jedete na další a pořád dokola. A myslím si, že do tohohle bych se velmi lehce dostala. Proto jsme se s partnerkou dohodly, že na další nepojedu. Je mi 34, mám nějaké rodinné plány, a navíc si málokdo uvědomuje, že pro toho, kdo zůstane doma, je to mnohem těžší. Já zažívám nové věci, dělám, co mě baví, a když se vrátím, veškerá pozornost je upřená jen na mě. Ten, kdo tady zůstal, má jen minusy – je sám, má strach a v hospodě vedle mě sedí a poslouchá, jak mě všichni obdivují.

Reena Sattar: Lidé nadávají na zpoždění autobusu a já si říkám panebože, jinde nemají co jíst

Sattar se nebojí otevřeně přiznat, že se pro ni pobyt v terénu stal závislostí. Naplňuje ji, že dělá smysluplnou práci.

Zdroj: Lékaři bez hranic

“Ty jo, jsem v zemi, kde je válka,” uvědomila si Reena Sattar, když dorazila před osmi lety na misi v Sýrii. Kanadská administrátorka a školitelka byla s Lékaři bez hranic celkem na 17 misích a tu sýrijskou zvládla i díky skvělým kolegům. “V týmu jsme měli zdravotní sestru, která milovala vaření. Vyráběla čerstvé těstoviny, které sušila na dieselových kamnech v obývacím pokoji v domě, kde jsme bydleli.”

Sattar přijela do České republiky v roce 1994. V kanadském Montréalu sice studovala Africká studia, ale téma východní Evropy a postkomunistických států ji zajímalo také. „Navíc jsem tehdy pracovala v knihovně, kde jsem měla dva české kolegy, kteří emigrovali v osmašedesátém. O Praze se tehdy mluvilo jako o tom krásném cool místě, kde se teď dějí věci,“ vzpomíná Sattar, která se ze zvědavosti ve třiadvaceti letech vydala učit angličtinu do jihočeského Vimperku a v Česku už zůstala.

„Od puberty jsem chtěla pomáhat ostatním lidem. Na střední škole jsem byla členkou Amnesty International. Jelikož jsem ale nestudovala práva nebo medicínu, nebylo jednoduché najít práci v humanitárním sektoru,“ vypráví plynulou češtinou padesátiletá žena, která s Lékaři bez hranic spolupracuje už devět let. Předtím pracovala jako korektorka a projektová manažerka projektů v Česku i v zahraničí.

Sattar se nebojí otevřeně přiznat, že se pro ni práce v terénu stala závislostí. “Chcete stále víc, protože vás naplňuje to, že děláte smysluplnou práci,” vysvětluje Sattar, která si možné nebezpečí na misích nepřipouští. „Před odjezdem do Sýrie mi programový manažer řekl: ‚Reeno, pokud na středisko spadne bomba, nemůžeme nic dělat. I když se snažíme redukovat risk na minimum, nikdy nebude nulový. Už je na vás, jestli do toho půjdete, nebo ne.’ O svém rozhodnutí jsem nepochybovala,” vzpomíná dnes Sattar a dodává, že stres pocítila až po odjezdu z válečné zóny.

Pracovní mise Reeny Sattar:

    • 2012 / 2013 - Jižní Súdán
      2013 - Irák
      2013 / 2014 - Sýrie
      2014 - DRC (Konžská demokratická republika)
      2015 - Sierra Leone
      2015 - Ukrajina
      2017 - Irák
      2018 - DRC
      2019 - Sýrie
      2019 - Jemen
      2019 / doposud - školitelka na misích v Myanmaru, Jižním Súdánu, Ugandě, Jemenu, Iráku, Súdánu, Kamerunu
  • „Když jsem po šesti pracovních týdnech strávených v Sýrii odjela za hranice na povinný volný víkend, už na přechodu jsem cítila, jaká neuvěřitelná tíha ze mě spadla. Veškeré napětí jsem si držela někde v pozadí,” přiznává a vzpomíná na to, jak se před odletem do země musela naučit nasazovat plynovou masku a ochranný oblek v případě chemického útoku.

    Psychicky nejnáročnější pro ni ale byla šestiměsíční mise v Kongu. “Místní žili v neuvěřitelné chudobě a já si vyčítala, že narozdíl od nich můžu třikrát denně jíst a mít čistou vodu. Pracovní stres zvládám, ale když se k tomu přidá ten emocionální, je to náročné,” říká Sattar. Jako administrátorka měla na starosti širokou agendu, od rozpočtu daného projektu až po najímání místních pracovníků. V současné době působí jako tzv. flying trainer, neboli školitelka. Čtyři až šest týdnů vzdělává po světě pracovníky o historii, pravidlech, principech a financování Lékařů bez hranic.

    “Pravidelně každý večer jsem slyšela ostřelování. Ze všechno nejvíc se ale bojím jiné věci. Mám strach z létání.”

    Sattar si také v průběhu vyprávění uvědomuje, jak velkou roli hraje na misích pracovní tým, - většinou se z něj stane druhá rodina. „Například v Jemenu nebylo možné vycházet za hranice areálu organizace. Tančili jsme s kolegy v pokoji a každý večer hráli karty. V Sýrii jsem zase měla velké štěstí, protože v našem týmu byla zdravotní sestra, která milovala vaření. Vyráběla čerstvé těstoviny, které sušila na dieselových kamnech v obývacím pokoji v domě, kde jsme bydleli.”

    Zatímco Sattar na misích v Jemenu či na Ukrajině pravidelně každý večer slyšela ostřelování, ze všeho nejvíc se bála zcela jiné věci. Mám strach z létání. Nejhorší je pro mě se do dané země dostat. Nesnáším ten pocit, kdy nemám kontrolu a nevím, co se může stát. Bojím se, že letadlo spadne.” Po návratu z misí jí nejvíc pomáhá, když tráví čas se svými přáteli, chodí do restaurací a do přírody. „Návrat je vždy zvláštní. Lidé kolem nadávají, že má autobus dvě minuty zpoždění, a já si říkám: ‚Panebože, jinde nemají jídlo a vy si stěžujete.‘ Ale za tři týdny říkám to samé.“

    Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

    reklama