Trendy v plastice: Prsa poletí vždy, ale nesmí trčet

Rozhovor s lékařkou z kliniky plastické chirurgie a estetické medicíny o trendech i přístupu českých žen.

Foto: Profimedia.cz

Zdenka Tomis 15. 9. 2015

Ženy se konečně začínají soustředit na své tělo jako na celek, zatímco dříve jim stačilo jen zvětšit prsa a na zbytek kašlaly. Výsledkem je, že nejen vypadáme lépe, ale také se tak cítíme.

Co dalšího teď v plastické chirurgii a estetické medicíně frčí? Které zákroky jsou přeceňované, a které si naopak s klidným srdcem můžeme dopřát, protože skutečně zkrásníme? To všechno v rozhovoru prozrazuje doktorka Markéta Majerová z pražské Medicom Clinic.

Protože celkem důsledně upozorňuje na to, že bychom si některé nedokonalosti měli vyloženě hýčkat a ne se jich zbavovat za každou cenu, museli jsme z ní vytáhnout i to, jestli to sama dodržuje a jakými zákroky se nechává zkrášlit ona sama. Možná se budete divit...

Existují ve vašem oboru nějaké trendy podobně jako v módě?

Trendy tu jsou, ale nemění se tak rychle jako třeba v módě. Změnu teď vidím především v objemu tváří. Dnešní trend jsou hezké plné tváře, bez oploštění v určitých částech obličeje. Někdy je to tedy dovedené až do extrému, častěji je to ale vidět v zahraničí.

Jak je to v plastické chirurgii? Četla jsem, že plastika prsou už pomalu vychází z módy?

O prsa bude vždycky zájem. Řeší je dnes hodně i mladé holky, zvlášť ve věku, kdy ještě není úplně utvořená jejich osobnost nebo kdy se smiřují s nějakými obecnými nároky na to, jak mají vypadat. Určitě se ale změnilo to, že se dnes víc dělají přirozené implantáty, to je velký trend. Prsa musí působit přirozeně, aby tak podivně netrčela dopředu.

Dá se předpovědět, co v budoucnu přijde, nebo co už pomalu přichází?

Jak už jsem naznačila v úvodu, teď přichází takový komplexní postoj. Zatímco dříve se vyplňovala třeba jen vráska mezi obočím nebo rýhy kolem úst a nosu, dnes se k tomu přistupuje jinak. Ženy neřeší jen jednu část těla, ale klidně si dopřejí liposukci tam, kde jim to nejde zhubnout, snaží se, aby neměly ve výstřihu zbytečně nějaké flíčky, na krku vrásky nebo výrůstky, obrací se na nás i kvůli omlazení hřbetu rukou. Nejsou zaměřené jen na obličej nebo na prsa, chtějí, aby celé jejich tělo bylo v nějaké harmonii. Samozřejmě včetně toho, že cvičí, snaží se být psychicky v pohodě, dopřávají si masáže, meditace, dovolené. Mění se celkově přístup k životu i k tělu. Vídáme to víc než před deseti lety a už to není žádná vzácnost. Proměna přece nastala i v tom, že se staráme o to, co jíme, jestli dobře spíme.

Jaké požadavky mají nejčastěji klienti vaší kliniky?

Omlazení, kdybych to měla říci jedním slovem. Přitom málokdo má dnes sen, aby vypadal pořád na dvacet, ale v určitém věku ženy touží na chvíli zastavit čas. Ale patří do toho i zdraví. Chtějí zůstat aktivní a pořád vypadat dobře. Takže s prvními neduhy to začínají řešit. Když se objeví kruh pod očima, zjišťují proč a co s tím. Když se objeví vráska u nosu, chtějí se jí zbavit. Jindy tím impulzem může být klesající koutek nebo třeba horší trávení nebo bolavá záda.

Takže klienti častěji chtějí tyhle menší zákroky jako jsou například výplně než něco radikálního, jako je třeba zmenšení nosu?

Výplně se mohou týkat každého z nás, protože všichni stárneme. Ale ne každá z nás je nešťastná z toho, že má nos po tatínkovi, případně nějakou asymetrii na prsou, která je poměrně častá a jinak než chirurgickým zákrokem se spravit nedá. Jakmile jsou všechny tyto věci vyřešeny, požaduje klientka už jen estetické zákroky. Ale je dost možné, že k faceliftu nebo k operaci víček jednou dospějí i lidé, které to dnes ani nenapadne.

Může na všech těch zákrocích, o kterých se bavíme, vzniknout závislost?

Určitě se vám změní optika. Ve chvíli, kdy si to osaháte a zjistíte, že vráska může zmizet a že to ani není tak drahé nebo bolestivé, tak každou další přijímáte úplně jinak. Když se objeví, už víte, že ji tam nemusíte mít.

Je vůči tomu někdo rezistentní?

Asi spíš jen ty ženy, které na to nejdou vůbec. Které berou život takový, jaký je. Přitom by stačilo málo a rozkvetly by, ale nejdou do toho. Je jich stále většina. Nepřijdou proto, že jsou na slovo botox už alergické, kyseliny hyaluronové se děsí a pod chemickým peelingem si představí Spolanu Neratovice.

Botox už se ale na výplně vrásek z důvodu oslabování mimiky tolik nepoužívá, ne?

Botulotoxin se pořád používá na takzvanou mračivku, což je vráska mezi obočím. A někdy ke korekci vějíře kolem očí. Když máte mimiku opravdu výraznou, nemusí být špatné ji trochu omezit. Vrásky se tam pak netvoří tak intenzivně. Nejde o to nehnout brvou. Něco z těch vějířků kolem očí vždycky ponechávám. Vějířky kolem očí totiž máte vždycky, když se upřímně usmějete. Ať jste kojenec nebo předškolák. A pokud tam vějířky najednou nejsou, tváříte se pořád zdvořile, což je lidem nepříjemné. Ale mračení si klidně můžeme odpustit. A v tom je botulotoxin velký pracant, pokud se použije citlivě. Pak se také docela často používá proti pocení, nebo třeba když jsou někomu při úsměvu vidět dásně.

MUDr. Markéta Majerová z Medicom Clinic | Foto: Medicom Clinic

Jak často se stane, že klientce její požadavek vymlouváte?

Stane se to. Pokud to nejsou ženy, které chodí už léta a v procedurách se vyznají, a je to někdo, kdo do toho vlaku teprve nasedá, tak se to stává často. Protože reklama mate lidem hlavy. Uvedu jako příklad dvě procedury, u kterých je to nejčastější. Je to ošetření krevní plazmou a nitě. Ty zákroky jsou popisované tak, že máte pocit, že po ošetření krevní plazmou dosáhnete efektu jako po faceliftu, a zároveň se vám zatáhnou póry, vymizí pigmentace, no prostě malý zázrak. Když pak přijde paní, které je kolem čtyřiceti, má vrásky a hluboké kruhy pod očima, tak je mi líto nechat ji zaplatit proceduru o třech sezeních, za kterou zaplatí mezi 15 a 20 tisíci, protože vím, že ty vrásky, žilky nebo povadlou kůži to ovlivní minimálně. Ta krevní plazma je spíš taková třešinka na dortu, spíš prevence. Nelze ji brát jako ošetření, které dramaticky změní obličej. A to samé se děje i u nití. Když si čtete, co kliniky inzerují, máte pocit, že se nitěmi vyřešila veškerá estetika, že je díky nim o všechno postaráno, ale tak snadné to také není.

Existuje nějaký nešvar, něco, co české klientky dělají špatně?

Kdysi to byl nedostatek komplexního uvažování. Musí se vnímat celistvě a je zapotřebí myslet nejen na obličej, ale i na postavu. A nikoli jen na jednu část obličeje, ale na celou tvář. A nikoli jen na tělo, ale i na duši. Ale rok od roku se to mění. A také si myslím, že Češky, včetně mě nebo mojí maminy, jsme trochu skrblilky, i když to se také lepší. Když jde o nákup pro rodinu nebo kroužky pro děti, tak neváháme. Ale když jde přímo o nás, tak se nám to tak honí v hlavě. Přemýšlíme, jestli nebudeme moc rozmařilé, jestli je to skutečně potřeba. Někdy se tohle přemýšlení schovává za "chci vypadat přirozeně, tak do toho nejdu", ale já vím, že často je za tím právě i ta obava z rozmařilosti. Říkají nám to i slovenské kolegyně, že Češky jsou škudlilky. Na Slovensku se prý mnohem víc rozšoupnou a snadněji řeknou: Udělejte mi to hlavně tak, ať mi to sluší, paní doktorko.

Stále platí, že chození na všechny takové procedury je v Česku tabu? A jak je to ve světě?

V západním světě, a vede Amerika, je to stejné jako jít na dentální hygienu. Kamarádky se seberou, jdou spolu na kliniku, vypijí si tam kafíčko, drbou, jdou na ty procedury, radí si, povzbuzují se. Jestli se tam občas zatlouká nějaká plastika, tak tady se zatlouká úplně všechno. Ženy se tu bojí přiznat, že si to a to dopřály. Bojí se, že budou hodnocené jako marnotratnice. Tuhle úzkoprsost v sobě máme.

Takže se nesvěřujeme ani kamarádkám? Měla jsem za to, že se spíš tváříme jakoby nic před muži.

Svěřujeme se pár kamarádkám, které jsou podobně nastavené, ostatním vážně klidně celá léta tvrdíme, že jen dobře spíme. A chlapům se nesvěřujeme už vůbec. Čeští muži to totiž ani nechtějí vědět. Chtějí být klamáni. Můžete jim říct, že sem jdete na nějakou proceduru, že jdete jen na hydrataci, a víc je lepší to nerozebírat.

Máte profesní deformaci, že když jdete po ulici, poznáte, kdo má za sebou jaký zákrok, případně si říkáte, kdo by jaký potřeboval?

Něco v té hlavě běží. Někdy si říkám, že to je hezká pusa a přemýšlím, jestli tam je něco přidané, nebo je to příroda. Když je to přepísknuté nebo divné, tak to vidím hned. Do určitého věku to skutečně jde dělat tak, že tam malinko něco píchnem a je to jako dřív, ale není to tak napořád. Po padesátce, u někoho po šedesátce, ale jednoho dne se to zlomí a musí se něco "přiznat". A když se někomu opravdu hodně nechce, dá se té výplně víc. Nemusí to pak vypadat úplně dobře, ale někomu se s tím přesto žije lépe než s vráskami. Mně se to třeba nelíbí, ale jako ženská tomu rozumím. Někdo vážně ztratí soudnost, na něčem ulítne. Ať už na výplních, na velkých prsou nebo na kačeří puse.

Jak se tomu bráníte vy, abyste také neztratila optiku?

Já zase ulítávám na přirozenosti. I klientkám umím říct ne. Někdy, když vím, že radši půjdou někam jinam, kde jim udělají cokoli, tak radši trochu přitlačím na pilu, než aby to někdo jiný opravdu "ohulil". Snažím se teď o tu přirozenost ještě víc než dřív. Sama dokonce nemám píchnuto, podívejte (zvedá stydlivě ofinu). Už se mi nechce. Odkládám to právě proto, aby mi z toho nehráblo. U sebe už to vždycky dělám pár minut po dvanácté, protože si myslím, že spadnout do toho se dá strašně snadno.

Prozradíte, čím se udržujete vy?

Určitě. Vším. Trošku laseru, trošku botoxu, trošku výplní. Zatím jsem to dělala tak, že co bylo zapotřebí, tak jsem nějak ošetřila, a letos je první rok, kdy jsem si nepíchla nic. Nevím, jak dlouho to vydržím, ale dělám to trochu sobě natruc, protože jsem v hlavě už začínala mít pocit, že nesmím mít ani jednu vrásku. A také proto, že okolí a celý svět trochu ulítává, tvrdím, že je potřeba si udržet nějakou svoji nedokonalost a mít se s ní ráda. Nesmíme se nesnášet za to, že nám někde něco visí, protože ono bude. To je to: budeme to muset přijmout, ne si kvůli tomu zakazovat brát plavky a podobně.

Jak se to dělá, mít se ráda i s nedokonalostmi? Máte na to nějaký recept?

Hele, to prostě přijde s věkem. Když se překulí čtyřicítka, člověku dojde, že stárnutí není jen nějaké chátrání těla, ale i jakési zrání. Já třeba nosím minisukně až po čtyřicítce, protože mi do té doby přišlo, že na to nemám nohy. A teď už je mi to jedno. Teď si ji chci vzít, a tak to ten svět přežije.

Teď si to ale přečtou i ženy s nadváhou a také si obléknou minisukni. I to je podle vás v pořádku?

Myslela jsem to trochu jinak. Totiž když na sobě budete sebevíc pracovat, od určitého věku stejně budete mít trochu bříško. Stejně se bude někde trošičku něco klepat a už to nepůjde ani vycvičit. A přece si nenecháte všechno uříznout, abyste měla tělo poseté jizvami. Proto si musíte říct, že můžete mít hezký život i tak. Ale jde o ty malé nedokonalosti, o to, co nejde odstranit a odcvičit. To máme přijmout, ne se za to mučit. Navíc vždycky si najdete něco. Já jsem se sebou také bojovala. Tady zapadlý zub, tady tlustý nos, maličko menší oči, než bych si přála. A takhle se můžete projet od hlavy až k patě, a to je teda depka. Tyhle drobnůstky bychom se měly naučit mít rády, ale neznamená to pustit otěže. Například s tou nadváhou se bojovat dá.

Proč jste si vlastně vybrala tento obor? Hrálo tam roli třeba právě i to, že jste nebyla sama se sebou spokojená?

U mě to bylo jasné v tom, že jsem šla na vysokou poslední rok totality. Šla jsem na medicínu, i když to u nás doma nebyla tradice. Chtěla jsem jít na práva nebo být novinářka, jenže naši se mi smáli, že budu psát o traktorech, a na práva že nemám povahu. Tak z toho vyšla ta medicína. Kožařinu jsem si pak vybrala proto, že je to něco, u čeho lidi neumírají. A že k ní patří drobná chirurgie, místy je tam interní medicína. Jenže jsem si pak uvědomila, že nemůžu sedět a psát recepty, koukat na lupénku a ekzémy, které stejně neumíme odstranit navždy. Navíc mě těší práce rukama. Já bych možná mohla dělat i jinou manuální práci, baví mě to a uklidňuje. Mám ráda, když můžu něco vyrobit nebo vytvořit. Baví mě práce na zahradě, ráda něco uvařím. Při té práci vidím hned výsledek, a to je to, co na tom miluju.