reklama
 

Kde jsou hranice poznání, ptal se Lem

Dokončení profilu

Lemovy prózy na toto téma, především román Solaris z roku  1961, který byl dvakrát zfilmován, jsou pak v druhém plánu i filozofickými eseji o možnosti poznání; o tom, zda je člověk vůbec schopen rozeznat jinou inteligenci než vlastní, a jestliže ano, zda je schopen navázat s takovou inteligencí smysluplný dialog, vyměnit si informace.

Autorovo poselství se však zhusta se čtenářem míjelo. Především s českým, neboť v tehdejším Československu zůstal Lem zaškatulkován jako dětský autor a jeho eseje o kybernetice pod názvem Summa technologiae, které napsal roku 1964, se podařilo vydat v českém překladu až v roce 1995. Přitom se jednalo o fundamentální úvahy o dopadu kybernetiky, dnes bychom řekli informačních technologií, na společnost.

V "Summě" autor dovozuje, že původně biologická evoluce pokračuje prostřednictvím člověka vývojem nových revolučních technologií a že nakonec technologie vtrhnou i do něho, do lidského těla.

Lem v tomto díle mimo jiné anticipoval umělé vytváření skutečnosti - tedy to, čeho je dnešní počítačová animace prvním krůčkem - a současně navrhl metody, jak rozeznat "podstrčenou" umělou realitu od skutečnosti.

Tady dosáhl "krakovský doktor" svého esejistického vrcholu a zformuloval nový kybernetický pohled na svět a roli člověka v něm. Tento "lemismus" si pak osvojily tisíce lidí a stal se pro ně klíčem k chápaní jsoucna.

Nicméně Stanislaw Lem nebyl jenom filozoficky uvažujícím suchým patronem. S falešným životem v komunistické diktatuře se dokázal vypořádat skvěle napsanými satirami maskovanými jako kosmické cesty Ijona Tichého. Této postavě, jakési obdobě barona Prášila,  věnoval celý cyklus (Z hvězdných deníků Ijona Tichého,  Ze vzpomínek Ijona Tichého), který je geniální parodií na komunistický absurdistán. Nejmrazivější satirou na bývalý režim je nicméně Futurologický kongres.

Ale Lem měl i tvář groteskního humoristy. Vděčnost čtenářů si získal dobrodružstvími dvou popletených robotů, kteří se pokládají za velké konstruktéry. Kromě Kyberiády (1965) patří do tohoto cyklu o rok mladší Báje robotů. Nemenší čtenářské sympatie si získal jeho další hrdina, tentokrát lidský, pilot Pirx.

V souboru povídek můžeme sledovat jeho kariéru od žáka pilotního učiliště po velitele kosmické lodi. Není to žádný papírem šustící hrdina, ale někdy méně, někdy více důvtipný chlapík se srdcem na pravém místě. Tuto postavu pak poněkud drsně použil jako zombii ve svém posledním románu Fiasko z roku 1987.

Jakoby obloukem se tu zestárlý autor vrátil ke svému hlavnímu tématu a vylíčil osud pozemské hvězdné expedice, která se marně pokouší nezaplést do nesmiřitelného konfliktu dvou civilizací na vzdálené planetě. Román hýřící nápady, které by jinému autorovi stačily na celou knihovnu, nejpropracovanější, jaký kdy Lem napsal, je prosycen hořkostí a zklamáním.

Spisovatel, který celým svým dílem stál za poznáním a viděl v něm smysl života nejen jednotlivce, ale celé naší civilizace, v tomto příběhu nečekaně obrací a prezentuje bezbřehou touhu po poznání jako zlo. Toto poslední poselství je také asi nejdůležitější, které nám Stanislaw Lem zanechal.

Čtenářům, kteří si všude na světě zamilovali jeho knihy, však zůstává po včerejšku i jedna velká jistota. Nejen bezejmenné astronauty z planety Eden, doktora Kelvina, který nad myslícím oceánem planety Solaris v hlubinách svého smutku nalézá smysl života, ale také pilota Pirxe, roboty Trurla a Klapácia a fanfarónského tuláka po hvězdách Ijona Tichého jim nikdo nevezme. Jsou nesmrtelní, stejně jako je nesmrtelný ten obrovský dar, který jim  krakovský doktor tak velkoryse nadělil a mnoha dalším ještě nadělí.   
          

Něžné detaily i nečekaná jednoduchost. Top manikérkou Instagramu je Tina Goldsteinová | Video: Instagram/Betina Goldstein
reklama
reklama
reklama